O mužské nesvobodě - 100 let sexismu

Nedávno jsem četla zajímavou myšlenku – někdo se konečně odhodlal formulovat hlubokou pravdu o tom, že “feministické hnutí” (v jeho dobrém slova smyslu!) může být vzorem ale i nápomocí pro osvobození se mužů z jejich “společensky předurčeného výhradně maskulinního” postavení.

Jisté pokroky se sice již udály, ale ty jsou především “na obchodní bázi”. Například výrobci vlasové kosmetiky vyvíjejí šampony speciálně pro mužské vlasy a mužskou pokožku hlavy, další kosmetické firmy upozorňují, že ani mužská pokožka nepohrdne nějakým tím přípravkem proti předčasnému stárnutí či vysoušení… Také výrobci a distributoři různých náramků, kroužků, náušnic a piercingů, stejně jako tetovací studia a kadeřnictví pro “mlaďochy” udělali mimoděk slušný kus práce.

To jsou ovšem jen drobné vizuální doplňky… Jenže, již klasická píseň říká, že “šaty dělaj’ člověka”…

Ano, právě celkový styl oblékání, tedy něco, čím člověk může deklarovat svou osobnost, to jak a kým se cítí být, je pro muže stále velmi konzervativní a jednostranné. Povoleno je víceméně jen “chlapské” oblečení. Je to typický příklad nesvobody mužů ve svém sebevyjádření. Tím zdaleka nemyslím (jen) touhu po převlékání do ženských šatů, která se týká relativně velmi malé části mužské populace, ale obecně svobodu v oblékání, která se již dotýká všech. Zde se například jedná o barvy, materiály a styly od “čistě mužských” přes “volně rozevláté” až po oděv s méně či více zastoupenými “ženskými prvky”. O oblečení čerpající z historických zdrojů či oděvy inspirované neevropskými kulturami…

Ženy (evropské kultury) již před více než sto lety bojovaly za volnost ve volbě toho, v čem a jak budou chodit. Nyní tedy mohou nosit oblečení s tzv. “ženskými” i “mužskými” prvky. V uvozovkách slova uvádím proto, že co je ženské a co je mužské oblečení závisí mnohdy jen na kultuře (tedy v bělošském panevropském pojetí spíše “kultuře”, že...). Například mnozí muži – afričtí studenti – chodili ve druhé polovině 80. let po Praze v letních parnech v barevných hazukách, které nápadně připomínaly šaty. Ovšem ti chlapci nebyli převlečeni za ženy, ale jen nepodlehli místní “tučňácké kultuře” pánského odívání a ani socialistické šedi a vyšli si tak, jak bylo u nich doma zvykem, jak se jim to líbilo a jak jim to bylo v horku pohodlné!!! Bohužel, již je nevídám... Již asi též podlehli globálnímu anachronismu mužské módy a i oni se nyní paří jako panáci v kalhotách a saku.

A přitom v zemích, jejichž národy nepřeválcovala bělošská kultura, znají pro muže různé burnusy či dlouhé haleny, vyšívané kabátce a látky s vytkávanými vzory atd., vše, co se dá nosit v jim daných klimatických a životních podmínkách, především pak v horku, pohodlněji než džíny či “pláťáky” nebo nedávno tak oblíbené “kapsáče” s rozkrokem v půli stehen, notabene často ušitých z relativně tlustého materiálu...

O pánském pseudo-společenském obleku již ani nemluvě! Proboha, co je společenského na tom zvycpávkovaném tuhém mundůru připomínajícím brnění a pocházejícím ve svém prapůvodu z vojenského stejnokroje? Snad to, že se krčí při každém pohybu – pokud ten pohyb ovšem vůbec dovolí? To že se v něm muž potí? To že se oblek mačká? To že je stále jak uniforma na jedno brdo pro všechny – že se již sto let v podstatě nezměnil? (Jako změnu skutečně neberu délku klop a počet knoflíků či jejich řad...) Nebo snad to, že je nespolečenské si sundat sako? Či dokonce povolit vázanku – ten symbol přerostlého penisu od krku až na břicho?!

A pokud chce nyní muž vyjít poněkud ležérněji, aniž by musel respektovat společenskou únosnost svého “neformálního” oblečení pro momentální “sousedský názor” své vesnice, maloměsta, města či čtvrti velkoměsta, vezme si “sportovní šusťákové tepláčky a mikinu” a razí. Takže další nepěkná uniforma je na světě…

S nástupem buržoasie, lépe řečeno s nástupem MĚŠŤÁCTVÍ, bylo však možnosti lišit se, oblékat se podle svého citu a vkusu, rázně odzvoněno. Pokud se feudální pán chtěl nějak lišit, nebylo to pro něj až tak velkým problémem. Mezi šlechtou bylo takových i jiných “skandálků” a “skandálů” plno. Šlechtic však nepotřeboval světu dokazovat, že je šlechtic. On jím prostě BYL a většinou se také jako šlechtic CHOVAL. Jeho svobodu mu zaručoval jeho původ, jeho společenská úroveň a relativní nezávislost.

Ovšem měšťáci se lišit nesměli. Ti si naopak museli denně svou příslušnost k “lepší třídě” dokazovat. A tak se stala jejich společnost společností uniformní. Opět příklad z klasika – povídka Skleník… Ano, ten musel být v každé měšťácké domácnosti. Stejně tak měšťáci a měšťácké paničky se museli oblékat dle velmi přísně daných pravidel. Jenže ženy se, jakožto snad frivolnější ale z tohoto pohledu evidentně též rozumnější a cílevědomější i citlivější část lidstva, proti společenskému teroru vzbouřily.

Jistě, jsou muži, “zavilí tvrďáci”, kteří by si nevzali nic jiného než montérky (eventuálně džíny) nebo oblek. Jenže co ti ostatní? Jistě, “moc” se starat o oblečení, to nepřísluší mužům, že… Nejsou přeci “divní” nebo “teplí”! A tak jim “něco na sebe” většinou seženou maminky či partnerky. A jsme u toho! Právě ženy formují mužskou módu pro běžné nošení… A ačkoliv samy se nechávají aktuální módou volně inspirovat a nosí variace na dané téma, či variace na téma, které je jim blízké, svým drahouškům koupí to, co je ve společnosti “předepsáno”.

Ale ženy nejsou tímto “tradicionalistickým” způsobem oblékání mužů vinny zcela samy. V módních časopisech se objevuje 99,9% oblečení pro ženy. Pro muže je tam něco jen zcela výjimečně, a když, pak je to jen pyžama, župan, či “boxerky”. V časopisech o pletení tak ještě, jako “největší odvaz” a poslední výkřik módy (asi smrtelný…), “apartní svetřík”. Hmmm!

A přijde-li občas nějaká odvážná návrhářka pro muže s něčím “novým”, co zde již pochopitelně bylo, či v současnosti je v jiných kulturách běžné, pak se její model, v lepším případě, objeví jako kuriozitka či výstřednost s krátkou notickou bulvárního podtónu a malou nezřetelnou fotečkou chlapa v krátké haleně a  legínách se suspensorem či ve strohé zavinovací sukni, nebo ve “výstředně” zdobné košili … A tím to končí. Průvodním textem vedený čtenář si jen poklepe na čelo a voda se zavře, ani kruhy se neudělají…

Mužští návrháři, ba ani ti homosexuální!, tyto inspirativní návrhy skoro nedělají. Mužští majitelé oděvních firem se do osvěty a experimentů také nepouštějí a všichni kolem dokola po celém bělošském světě smolí to samé – globálního tučňáka, pseudo-sportovní šusťáčky, trika, mikiny, džíny, pyžama a župany. Kromě toho prvního nic proti těmto oblečkům. Ale, není to trochu málo?!? Ano, jistě, nevyhovuje-li ti tato “široká” nabídka, pak “seš divnej”!

No, a právě ti, kteří jsou “divní” mají, myslím, nejblíže k tomu, pokusit se s touto neradostnou situací něco konečně po více než sto letech udělat. Pro ně je tato přirozená potřeba vyjádření svého já ještě naléhavější. A, upozorňuji, vůbec se nemusí jednat jen o člověka toužícího po ženském či zženštilém sebevyjádření oblečením! Škála postojů k módě a k vyjádření sama sebe skrze módu je tak široká a různorodá! Pokud by se zkostnatělá hráz společenských předsudků a konzervatizmu prolomila, pak by se, věřím, i mnozí nyní “plně maskulinně” se oblékající muži uvolnili ze společenského korzetu a vyšli by tak, jak by jim to vyhovovalo a jak by jim to bylo pohodlné, a to aniž by popřeli svou maskulinitu… Ostatně, co je zženštilého na bohatě vypracovaných barevných oděvech renesance s úzkými nohavicemi – mnohdy s vystaveným krejčovsky vypracovaným moudím? Co je nemužského na “tureckých” kalhotách? Je snad hábit církevních hodnostářů pouze výsostně ženskou záležitostí…

Jenže k prolomení této bariéry, k osvobození mužů od přežité měšťácké tradice musí vzejít impuls. Současné ženy, zdá se, jakoby podlehly původně “mužnému” maloměšťáckému názoru: “Lišíš se, jsi divnej, jsi baba, nejsi chlap!” A protože mužská ješitnost je převeliká, muži budou trpět ve svých uniformách do té doby, než jim ženy dají šanci!