Poslání

    Lidé za mnou chodí, aby se o sobě dozvěděli pravdu. Teprve tady však řada z nich zjistí, že by ji raději neznala. S tím už se ovšem nedá nic dělat. To je mé poslání a osud. Nemohu jinak, než sdělit pravdu, ať je jakkoliv krutá a nemilosrdná. To už je úděl mého rodu. Je nás na světě mnoho, ale je možné, že právě já mám trochu smůlu na to, že přede mne předstupují právě ty nejpokřivenější lidské bytosti.

     I pro mne by bylo snazší, kdyby to šlo, tu chamtivost ve výrazu označit za touhu po poznání a  zlobu v očích svést na odlesk svitu loučí. Ale to nejde. Mým krédem je pravda, i se všemi možnými důsledky.

      Dnes ráno předstoupil přede mne hradní pán. Kroky jeho vysokých bot tlumil vysoký rudý koberec, když kráčel dlouhou chodbou ke mně. Oči měl zarudlé nevyspaním a dech byl cítit vínem. Došlo mi hned, že opět prohýřil  celou noc s děvečkami v čeledníku. To ostatně byl, v poslední době, rituál takřka každého druhého dne. Vlastně spíše noci.

      Mé poslání mi nedovolilo podat mu chlácholivý obraz a povzbudivou vizi do budoucna. Bylo mi jasné, že nažloutlé skvrny na pokožce napovídají o jaterním onemocnění v důsledku nadměrného pití a uštvaný výraz, ve spojení s třesem, hovořil o celkovém vyčerpání, na hranici zhroucení. Vím, že ho trápí smrt syna, který se narodil mrtvý, ale svalovat za to vinu na manželku a oddat se hýřivému životu, to není řešení. To mu však říkat nemohu. V mých silách je pouze ukázat mu následky takového rozhodnutí a doufat, že se dovtípí a změní svůj postoj k životu.

      Hrabě se dopotácel přede mne a jeho oči se pokoušely zaostřit. Chvíli stál, snad přemýšlel o důvodu proč je vlastně tady, pak mávl rukou a snažíc se o pevný krok, odešel chodbou zpět.

      Pár hodin nato mě navštívila mladá, červenolící děvečka. Patrně nová tvář. Ještě nikdy  tu nebyla. Opatrně se rozhlédla a pak, používajíc mě místo kněze, vyprávěla zajíkavým hlasem o zážitcích dnešní noci, kterou musela trávit ve společnosti svého pána. Strašně se styděla, při líčení praktik, které po ní hrabě požadoval, ale žádnou radu ani rozhřešení nechtěla. Potřebovala se zkrátka jen někomu svěřit.

      Za svoji éru, tady na hradě, přede mne předstoupil pěkný zástup osob. Mladé, staré, hezké i vysloveně ošklivé. Všem se dostalo stejných služeb. Bez rozdílu. Nadržování nebo podvádění není v seznamu mých vlastností.

      Sloužím tu už hezkých pár let. Již od dob otce nynějšího hraběte. A nyní tedy nadešla ta chvíle, kdy můj pobyt zde končí. Vidím totiž před sebou svého pána, jak se nenávistně dívá mým směrem. Krhavé oči vysílají téměř viditelné záblesky zášti a z koutku úst mu vytéká slina. Podstatnější však je, že třesoucí se rukou zvedá pistoli s nálevkovitým ústím. Na tak krátkou vzdálenost však minout nemůže. Nemohu proti tomu nic dělat. Jen se dívat, jak jiskra zapaluje prach na pánvičce a pak: "Třesk!!!" Kousky sekaného olova opustily trychtýř hlavně.

     Velké zrcadlo se rozletělo na stovky střepů, jež pokryly červený koberec.