Promluvím jí do duše

Předvánoční povídka se zajímavou pointou, nic revolučního

Promluvím jí do duše

 

Když padne v Praze sníh, je to vždycky událost. Ačkoli na něj mají moji pražští známí nutkání nadávat, přišlo mi v tu chvíli, že ty drobné bílé flíčky halí Prahu do krásného hávu, že všechno zjemňují.

Napřed jsou to ty malé nesmělé vločky, které se během vteřiny rozpustí na dlažbě, později, když země zmrzne a sníh se udrží, člověk nakoukne přes řeku a uvidí zasněžené Hradčany. Nádhera! A co teprve Kampa!

Nejkrásněji je ale na Vyšehradě.

Chodím sem docela často, nejraději v zimě, právě jako teď, před Vánocemi. Bývá tu klid, všude leží jemný sněhový poprašek a parčík má nádech klidu a pohody. A když se otočím, mám výhled na osvětlený Pražský hrad, na Staré i Nové město, doprava mám Nuselské údolíčko, doleva zase Smíchov, který právě v té předvánoční zasněžené atmosféře ztrácí část svojí přirozeně průmyslové odpornosti. A ani vlak, který projíždí pod severními hradbami po tom příšerném mostě mi dnes nevadí. Jenom tiše stojím a kochám se. Ale čím se vlastně kochám – Prahou, nebo půvabnou dívkou, která stojí vedle mě?

Když na sobě ucítila můj pohled, otočila se ke mně a usmála se.

„Co je?“ zeptala se.

„Vůbec nic. Jenom si říkám, že je tady fakt krásně.“

Rozzářila se ještě víc.

„A sem chodíš často?“

„Skoro pořád. Někdy jenom na pokoukání, někdy na meditaci.“

„Meditaci? To si tady sedneš, dáš nohy křížem a hledáš nirvánu?“

„Nirvánu u toho možná tak poslouchám. Ne, chodim sem pro inspiraci.“

„To bych taky potřebovala, takový místo.“

Odmlčela se a já ji nenápadně vybídl, abychom šli dál.

Vzali jsme to podél západní zdi směrem k bazilice. Hřbitov byl bohužel zavřený, takže strašidelná procházka mezi náhrobky se nekonala, ale nádherně nasvícený chrám nám to vynahradil.

„Proto sem chodim navečer nebo až večer,“ povídám, když celá užaslá pořídila mobilem památeční fotku.

Pokračovali jsme na jižní hradby, které mám ze všech nejradši – otevírá se tady totiž výhled na Podolí, které absolutně zbožňuji. Domky, domečky, apartmány, bytové komplexy – vše co tvoří dnešní Podolí a ještě mnohem více. A všechno svítí a působí to hřejivě, příjemně, rušně, ale přitom klidně. Jestli někde v Praze bydlet, tak tady!

Nad tím vším jsou Kavčí hory a Pankrácká pláň, kde rostou budovy, které nakonec zkazí i tenhle výhled. Jako by už nestačil v dáli trůnící živel jménem Barrandovský most. Ale ten vypadá v noci ještě docela nenápadně.

Ona to tak jako já bohužel neviděla, alespoň ne v tu chvíli. Její pozornost upoutala vyšehradská skála a ohromná propast z hradeb dolů.

„To je teda vejška,“ pronesla tiše.

„Jo, tady by se dobře skákalo,“ zkusil jsem to odlehčit, ale tím jsem si naběhl.

„Cože, máš snad nějaké sebevražedné sklony?“

Blbý fórek mi připomenul dobu dávno minulou a úspěšně překonanou.

„Jo, jednou jsem tady tak stál a váhal, ale to už je jedno,“ vylezlo ze mě pomalu.

Když jsem viděl, jak se tváří, zkusil jsem další vtip, neméně blbý.

„Nakonec to nedopadlo, měl sem odpoledne seminář z kritiky v médiích a účast byla povinná.“

Zkusil jsem se tomu zasmát, ale moc to nepomohlo.

„Prosimtě, proč ses chtěl zabít?“ chtěla vědět a její tvář bohužel přišla o krásný úsměv, který mi nedal spát.

„Měl jsem depku. Docela dlouhou kvůli blbosti. Svojí blbosti.“

„Proč si měl proboha depku, vždyť si byl zdravý, ve škole se ti určo dařilo, tak co víc by si chtěl?!“

V ten moment ve mně chytly saze, podíval jsem se jí zpříma do očí a povídám jí:

„Tady je věcí, co bych chtěl…“

Nechal jsem větu doznít a dal jsem si hodně záležet na tom, abych neuhnul pohledem jako první.

 

Pochopila.

 

Lehce se začervenala, jestli se mi to v té tmě a mrazu nezdálo a na její tváři se opět objevil úsměv. Takový ten nesmělý, takový co značí rozpaky.

Začala překotně povídat něco o filmech a promítáních a přitom šla dál podél hradeb. Rozuměl jsem z toho jejího výkladu jenom každé druhé třetí slovo, tak rychle mlela. Ale já ji vlastně vůbec neposlouchal.

 

Pochopila, ale ne dost.

 

Nechtěně mi připomněla, proč jsem tenkrát stál na těch hradbách – tenkrát jsem nenáviděl sám sebe. Tak moc jsem měl rád jednu úžasnou holku, že mě ten vztah nakonec málem zničil. Ona mě totiž ráda neměla, alespoň ne tak, jako já ji. A já to neřešil, ignoroval jsem všechna fakta a dobře míněné rady kamarádů, že se řítím do záhuby – skládal jsem jí poklony, řešil za ní její problémy, obětoval se a…

Dnes se vodí za ruku s někým jiným. A kvůli ní jsem to chtěl skončit.

Naštěstí jsem dostal rozum, na poslední chvíli jsem si to rozmyslel, plesknul jsem se a…

Život šel dál. A přehodnotil si životní priority.

A ještě něco jsem si z toho vzal – když mám problém, musím ho řešit.

Jako teď.

 

Donutím ji to pochopit!

 

Na rovném úseku hradeb, kterému podle vypozorovaného využití osobně přezdívám ‚Milenecký,‘ jsem ji popadl za ruku a zastavil.

„Já si myslím, že stačilo,“ řekl jsem.

„Co stačilo?“ nechápala.

„Tohohle stačilo. Toho strachu.“

„Strachu?“

„Tvýho strachu. Už mě to nebaví,“ řekl jsem znechuceně a pustil jsem její prokřehlou ruku.

Naštvala mě. Hrozně. Nenechal jsem jí ani otevřít pusu.

„Zamysli se nad sebou! Víš, co chceš? Nevíš! Víš aspoň co nechceš? Taky nevíš! Co ty vlastně víš?“

Skoro jsem na ní křičel.

A možná jsem to trochu přehnal, proto jsem zmírnil.

„Když sem tě poprvé uviděl, tak jsem věděl, že ty seš něco víc. Tys úplně vyčnívala ze všech v tý místnosti – já si říkal: ‚Tak tahle holka má jiskru!‘ – ty tu jiskru sakra máš! Seš nádherná, seš laskavá, seš úžasná, svět ti leží u nohou, tohle všechno dohromady, ale…“

A teď jsem se musel hlasitě zasmát.

Ona celou dobu mlčela a jenom mě pozorovala.

„… Ale když sem tě potkal, tak sem si řikal, kde se tady vzaly ty nádherný oči. Fakt je máš nádherný. A sou naprosto nečitelný. Já jak blbec sem se je snažil rozluštit. Nespal sem, pátral sem a už vim – ale v životě by mě nenapadlo, že si z nich vyluštim zrovna tohle – že nevíš. Že to je celá ta slavná záhada. Tomu se prostě musim smát!“

„Ale já vim…“ špitla nesměle.

„Víš toho hrozně málo. Seš samej kec, ale žádná akce. Měníš názory a plány z hodiny na hodinu, bojíš se změny, chceš změnu, ale neuděláš ji. Chceš špásovat, ale bez špásování, chceš chlastat, ale bez pití. Ty nevíš, co v životě chceš. Protože vo něco se pokusit, na něco se upnout, to je sakra risk, že jo? Kdepak, něco vědět, o něco stát a obětovat se tomu, to je moc velká námaha.“

Uf, to byl monolog. Musel jsem se nadechnout.

„Co ode mě vlastně chceš?“ zeptala se překvapivě pevným hlasem.

První rozumné slovo.

„Mám tě rád,“ řekl jsem.

Uhnula pohledem a zadívala se dolů z hradeb.

„Víš…“

„Já vim, ale co ty? Někde tam hluboko v tobě mě máš taky ráda. Ale to ty nechceš? Nebo se toho bojíš? Stydíš se? Já vim, že tě mám rád, ale co víš sakra ty?“

„Dyť sme spolu o tom mluvili…“

„Kdepák, nemluvili sme. Tys mluvila. Že teď to nebudeš řešit, a že mám přijít za tři měsíce a do té doby nazdar. Že tě proto kluci nemaj rádi, kvůli tomu, že to nechceš řešit. Jo, tímhle stylem pokračuj a nebude tě mít rád nikdo, to ti garantuju!“

Po levé tváři jí stekla slzička. Nezašel jsem moc daleko? Už nešlo couvnout.

Vzal jsem jí za ruku a pohladil po vlasech – tomu se nedalo při vší vůli odolat. Necukala, ale hleděla na mě mimořádně smutně.

„Podívej,“ povídám jí smířlivě a téměř jsem to šeptal. „Já už nevim, jak dál. Já už netuším, co s tebou a se mnou – s náma. Jak to jinak vyřešit, než takhle. Opakuju ti to – mám tě rád. A tohle všechno řikám jenom proto, že tě mám rád. Ještě jednou a naposledy – mám tě rád a chci tě! A klidně na tebe počkám, klidně tu budu, ale řekni mi – mám čekat? Já umim čekat, ale ne věčně.“

Políbil jsem jí na čelo a nechal jí tam stát. Jen ať si to přebere. Ani jsem se neohlížel.

 

Padající sníh mezitím zakryl dlažbu cestou dolů na Výtoň, takže to hodně klouzalo. Odolal jsem nutkání stavit se u Karla IV. na pivo a raději jsem šel přímo na tramvaj. Měl jsem z toho ze všeho, co se na Vyšehradě stalo pocit zvláštního uspokojení – řekl jsem to tak, jak to je. A teď ať se děje vůle boží. Ale ono to dopadne dobře, řekl jsem si, já totiž vím, že to tak dopadne.

Sedmnáctka mě v pohodě dovezla k Národnímu na kolej. Cestou jsem si užíval poslední zbytky vánoční Prahy. Zítra už jedu domů na prázdniny. Čau Praho, čau panorámata, hurá domů.

Vešel jsem na kolej, prokázal jsem se kolejenkou a šplhám si do toho svého druhého patra, když do mě málem uhodí blesk – po schodech dolů kráčela ona!

 

Na rtech ten úžasný úsměv a já se musel v tu chvíli přidržet zábradlí.

 

„Ahojky,“ povídá mi radostně. „Kdes byl?“

 

„Na Vyšehradě. Tys tam nebyla se mnou???“

---