Matinka

I. část - Mami?

 „ Alex! Makej, máš být už pět minut na pódiu!“ Taťka nervózně podupává před mou šatnou, zatímco já si hovím v měkkém křesle a nechávám Janu, aby na můj obličej namalovala jiný, hezčí obličej.

„ Jak dlouho ti to ještě bude trvat? Fanouškům nestačí prázdné pódium!“ Natáhnu svojí pravou ruku a zkontroluji si perfektní manikůru.

„ Však oni si počkají. Snad má přede mnou vystupovat ještě jiná kapela, ne?“

„ Ta skončila před deseti minutami, po tom co svoje vystoupení na tvou prosbu o půl hodiny protáhla. Prosím, přidej!“

Jana mi právě doličuje pravé oko a tak se ani nenamáhám mu odpovědět. Zhruba za minutu vyskočím z křesla, ladně se otočím před zrcadlem, abych spatřila svoje dokonalé oblečení  a vyjdu ven.

„ No konečně! A teď přidej!“ Nervózně mě chytí za loket a táhne po schodech nahoru. Je trošku obtížné jít po železných mřížkách, co tvoří schody, po vysokých podpatcích. Proto se není čemu divit, když se mi podpatek na posledním schodu zasekne. Táta jen protočí oči a pomáhá mi na nohy.

„ Ty jsi nešika…“ Když konečně zase stojím, rozběhnu se k malému sedátku, které visí vysoko nad pódiem. Pohodlně se usadím, naposledy zkontroluji svoje oblečení a mávnu na nějakého muže, co obsluhuje tenhle stroj, aby mě spustil dolů.

„ A nezapomeň, máme nového kytaristu, takže mu nedělej naschvály. Vím, jak to skvěle dovedeš.“

„ Jo, vynasnažím se…“ Ušklíbnu se. Vážně toho nového kytaristu moc nemusím. Ještě chvíli přemýšlím a pak nasadím profesionální oslňující úsměv. Právě se pomalu snáším na pódium v naprosto přeplněné hale. Na tenhle koncert bylo už měsíc beznadějně vyprodáno. Moje obliba stoupá…

Pravou rukou jemně mávám fanouškům a levou se držím houpačky.

Když ucítím pod nohama pevnou zem, ladně seskočím a do ruky uchopím mikrofon.

„ Ahoj všichni!“ Odpovědí je mi rozradostněný řev, pískání a skandování mého jména. Jak já tyhle chvilky miluju…

 Po mém malém řečnickém vystoupení konečně zazní první tóny letošního nejnovějšího hitu. Hravě ho odzpívám. A stejně tak všechny další. Dav je nadšený. Ti, co stojí blízko pódia, natahují ruce, aby se mě dotkli. Udělám jim ohromnou radost, když okolo nich projdu. Jak málo stačí k něčí radosti. Po odzpívání posledního hitu všem zamávám a pronesu závěrečné slova.

„ Díky moc! Byli jste fakt skvělé publikum! Těším se někdy příště!“ Naposledy zamávám a sednu si do křesílka, které mě zase vyveze nahoru. Pak se všechno opakuje. Publikum dlouho tleská a tak se tam ještě několikrát vrátím. Po skončení mého koncertu už zase sedím na stoličce a Jana mě odličuje.

 „ Co posloucháš, bráško?“ Poposednu si na sedačce a loknu si džusu.

„ Záznam z přednášky o minerálech. Například, věděla jsi, že achát má…“ Chce mi začít vyprávět něco o svých oblíbených šutrech, ale mě to bohužel nezajímá.

„ Aah…velice zajímavé…nenech se vyrušovat.“ Přiblble se na něj usměju. Vozit ho s sebou na koncerty je někdy docela výhodné. Umí si totiž poradit naprosto se vším. Zvládá zaskočit za bubeníka stejně tak dobře jako mi opravit přetrhnutý pásek na sandálcích na jehlách. Už několikrát se mu podařilo zprovoznit ozvučení. Na tohle je skvělý. Ovšem cesty s ním jsou poněkud…jednotvárné. Vždy jen poslouchá. Někdy je to opera, jindy přednáška…ale dost o bráchovi. Teď mám na jazyku jiný, palčivější problém.

 „ Tati? Myslíš, že máma ví, že jsem zpěvačka?“ Odvrátím pozornost od mého bratra a podívám se na tátu. Tahle otázka mě napadá po každém vystoupení. Až teď jsem našla odvahu vyslovit ji. Ještě štěstí, že brácha poslouchá - jinak by měl hned nějakou skvělou hlášku.

„ Jistě…zažila jsi někdy den, kdy by se o tobě nepsalo v bulváru?“  Omyl. Bratr slyší, i když má v uších MP3.

„ Alespoň se o mě - na rozdíl od někoho - píše. A neodpovídej, když nejsi tázán.“ Otočím se zase na tátu. „ Tati?“

„ Myslím, že to ví. A je na tebe určitě pyšná a všude se chlubí, že jsi její dcera.“

„ Díky, tohle jsem potřebovala slyšet.“ Usměji se a nevykolejí mě ani to, co pronese Ondřej.

„ Jo, jestli je v lochu a svým spoluvězeňkyním vypráví, že známá Alexis je její dcera, určitě jí to věřej.“

Ignoruju ho. Svým odporem k mámě už mě začíná štvát. Proč si to prostě nepřizná? Máma mu určitě taky chybí…Musí mu chybět. Je to přece taky jeho máma. Naše máma…

„ Taky ti chybí…“

„ Mě? Ne, holka. Mě nechybí vůbec. Naopak, to že se tady objeví, je moje noční můra!“ Znechuceně si odfrkne. „Nestojím o mámu kriminálnici, občasnou prostitutku a dost možná i alkoholičku nebo feťačku.“

„ Lžeš! Máma není nic z toho!“ Naštvaně ho kopnu do holeně. S ním to ale ani nehne.

„ Pochop to už konečně. Ona se nevrátí. Nechce nás.“ Vytáhne si sluchátka z uší. „ Kdyby s námi chtěla žít, objeví se tu už dávno. A navíc – k životu ji nepotřebujeme.“

Odvrátím od něj pohled a snažím se zamaskovat slzy, co mi najednou tečou po tvářích. Je k ní nespravedlivý. Ona je lepší. Vím to. A jednou se vrátí. Přijde k nám a budeme zas jedna velká šťastná rodinka.

„ Sašo! Jsme doma…“ Vzpamatuji se a uvědomím si, že jsem jediná, kdo sedí v zastavené limuzíně. Neochotně se zvednu a doklopýtám do domu. Hned jak mám chvíli čas, osprchuji se a pak se zabalím do růžového županu. Stejného, jako měla máma. A pak nastává večerní program, každý večer se opakující. Večere, počítač, televize, hádka s Ondřejem a nakonec usínání v mé měkoučké posteli.

Ráno mělo být zase stejné. Snídaně do postele, čtení knížky a koukání se na televizi.  Přesto se to všechno semlelo jinak. Začalo to tím, že večer jsem vypila litr vody a tak jsem brzo ráno musela vstát a doběhnout si na WC. A díky tomu jsem byla dokonale probuzená a nechtělo se mi vracet do postele. Brácha už byl ve svém koutku, kde se šťourá v nějakých kamenech. Mimochodem, je to jeho velká vášeň. Vybírat pro něj dárky je opravdu snadné. Stačí mu koupit drahokam, nějaký stroj ke zkoumání těch jeho oblázků a nebo knihu o horninách.

Rozhodla jsem se, že pro všechny připravím snídani. Vytáhla jsem hrnec a napustila do něj vodu. Kdo si dá k snídani šišky s mákem? Já vím, není to zrovna obvyklé jídlo, ale mám dneska spoustu času. A navíc –je to jediné jídlo, které zvládnu uvařit a nezkazit. Pomalu jsem hrnec nesla ke sporáku, když tu najednou někdo zazvonil. Lekla jsem se a upustila hrnec. Ozvala se ohromná rána a brblání bráchy. „ To je zase někdo hodně šikovnej…“

Je to dost neobvyklé, takhle brzo ráno hodně lidí ještě spí…ale i tak si přes župan přehodím kabát a vyjdu ven. Před brankou stojí nějaká žena. Snad to není žádná novinářka. Nechtěla bych, aby mě takhle někdo vyfotil. Nejsem namalovaná, učesaná ani hezky oblečená…foťák ale nemá…

„ Ehm…dobrý den. Potřebujete něco?“ Ta neznámá návštěva se jen usmála.

„ Můžete mi laskavě odpovědět?“ Zase nic. Jenom na mě zírá a usmívá se. Myslím, že to k ničemu nevede. Otočím se a odcházím.

„ Počkej, Sašinko!“ Prudce jsem se otočila. Sašinko mi říkala jenom jedna osoba…máma…!

Nevěřícně jsem si jí prohlížím. V obličeji má pár vrásek…dlouhé vlasy stažené do culíku, a přes sebe přehozený dlouhý kabát.

„ Mami?“ Zašeptám přiškrceným hlasem a dál si jí prohlížím.

II. část – Nechybí ti peníze?

„ Ano, jsem to já.“ Usměje se. „Pustíš mě prosím dovnitř?“

„ Jasně, hned.“ Rozběhnu se k brance a jedním pohybem ji otevřu.

„ Vážně jsi to ty?“

„ Ano…vím, že je to neuvěřitelné, ale jsem to já. Božínku…máš úplně stejné oči, jaké jsem měla v mládí já…“

„ Jo…“

 Usměju se a obejmu ji. „ Mami…maminko…už nesmíš odejít…musíš tu s námi zůstat. Slib mi to, prosím…“

„ Ano…tedy pokud mě tu bude chtít i tvůj tatínek…“

Otočím se ke dveřím a uvidím tátu a Ondru jak na nás nevěřícně zírají.

„ Lindo? Jsi to ty?“ Jako první se probral táta.

„ Jo…ehm…to víš, trošku jsem se změnila…“ Odmlčí se. „ No páni, je to můj malý Ondrášek?“ Rozběhne se k bráchovi a prudce ho obejme. Ten jí ale místo vroucného přivítání chladně odstrčí.

„ Tak aby bylo jasno – nejsem štěstím bez sebe, že tu jsi, Lindo.“

„ Lindo? Ale Ondro…já jsem tvoje mamka…“ Ten se ušklíbne.

„ A kde jsi byla skoro celej můj život, matinko? Ve vězení? Nebo jsi tancovala v nočním klubu a spala s prvním, kdo zaplatil? A nebo jsi snad brala drogy?“

„ Co si to o mně myslíš?!“

„ Hele…nebudu se s tebou bavit o tom, co bylo. Jestli tě tu chce Saša mít, prosím…pokoj mám velký dost…“

„ Ty si mě vezmeš k sobě do pokoje? To je od tebe milé…“

„ Omyl. Tebe si vzít do MÉHO pokoje? Ani za milión. Myslel jsem to tak, že z něho nebudu skoro vůbec vycházet a tak tam budu mít dostatek prostoru pro život.“ Po tomhle se otočí a odejde do trucovny. Mamka tam zůstane stát…

Jak se to vyvíjelo dál? S tátou si v kuchyni asi hodinu povídali a nakonec se rodinná rada usnesla, že tu mamka zůstane. Ovšem v pokoji pro hosty. Tím dal táta jasně najevo, že už jí zpět nechce. Jediný, kdo se tu s ní opravdu baví, jsem já. Táta udržuje jen nezbytnou konverzaci typu „ Budeš dneska vařit večeři?“ nebo „V horní koupelně neteče voda, musíš se jít umýt do té spodní.“. Brácha ji ignoruje naprosto dokonale. Pořád je zavřený ve svém pokoji a vyjde ven jen, když je to nutné. Pokud se s ní náhodou potká, nedívá se na ni. To je tedy úžasná situace.

Na druhou stranu, já si s ní skvěle užívám. Děláme všechny holčičí věci, které se s tátou dělat nedaly. Vzájemně si lakujeme nehty, povídáme si o klucích, brečíme u slaďáků a v neposlední řadě spolu nakupujeme.

„ Znova! A nezapomeň, refrén zpívej o tón výš, ano?“ Skoro ani nevnímám. Pozoruji prasklinu na zdi v nahrávacím studiu a přemýšlím o mámě. Pak se ale přeci jenom vzpamatuji.

„ Jistě…“ Usměji se a nasadím si sluchátka. Po chvíli poslouchání hudby ji najednou vypnou a mně dojde, že jsem jaksi pozapomněla zpívat.

„ Alex…“

„ Jo, jo, já vím…jen prostě…dneska jsem trošku mimo…“

„ Trošku?“ Marek vzdychne. „ Tak pro dnešek končíme. Zkusíme to zase zítra, doufám, že už ti bude lépe.“

„ Díky…dám se do kupy.“ Slíbím mu a co nejrychleji se propletu z nahrávacího studia ven.  Tam již na mně čeká malé černé auto s řidičem, které má za úkol mě co nejrychleji dovést domů.

Spěchám. Fakt dost spěchám. S Luckou mám ve tři sraz v obchoďáku. Je za pět minut tři a cesta tam trvá deset minut…fakt pech. A do toho nemůžu najít svou peněženku. Prohledala jsem všechna místa, kde by mohla být. Nebyla v šuplíku, ani v jedné z mých kabelek a dokonce ani v zadní kapse džín. Nejhorší je, že v ní bylo něco okolo tisícovky. Chtěla jsem si jít koupit nové tenisky, ale takhle? Bez peněz ho hospody nelez, neboli bez peněz do obchodního domu nelez. Nakonec se rozhodnu, že se žádný nakupovací výlet nekoná a zavolám Lucce. Omluvím se jí a také jí vysvětlím důvod, proč dnes nepřijdu. Tak, vyřídila jsem jednu věc a teď se pustím do druhé. Ta peněženka tu někde musí být! Jako smyslů zbavená zpřeházím celý svůj pokoj. Odsunu postel, vlezu pod skříň, dokonce se pustím i do prohrabání odpadkového koše. Nic. Jakoby se do země propadla. Přejdu ke skříni a začnu z ní vyhazovat všechno oblečení, kousek po kousku, každé důkladně protřepu…a zase nic.

„ Sašo? Můžu dovnitř?“

„ Jo, pojď dál, Ondro.“ Brácha vstoupí a rozhlédne se.

„ Aha…já netušil, že skříň plná hadrů může vybuchnout…“

„ Ha-ha-ha. Fakt vtipný. Ale teď vážně. Nemůžu najít svou peněženku…neviděl jsi ji náhodou?“

„ Zklamu tě. Bohužel ne.“

„ No, to je jedno. Chtěla jsem si jet koupit nové tenisky.“

„ Další? Nemáš už patery?“

„ Jo, jo, mám. Ale žádné z nich nejsou bílé s černou šachovnicí.“

„ Aha, tak to jo.“ Přejde k mému červenému křeslu, shodí z něj kabelku od Prady, džíny a flitrový top a usadí se do něj. Tázavě na něj pohlédnu.

„ Co je?“

„ Co by bylo? Nemůžu si u tebe ani sednout?“

„ Můžeš. Ale ty si u mě zásadně nesedáš.“

„ Hele Sašo…přišel jsem, abych si s tebou promluvil.“ Vzdychnu a plácnu sebou do houpací sítě.

„ Tak spusť.“

„ Jde o Lindu…“

„ Vím, že mámu nemáš rád. Já jí ale ráda mám, víš?! Takže pokud do mě chceš hustit důkazy o její vině na čemkoliv, šetři dechem.“ Sednu si, nohy nechám volně viset z houpací sítě a dívám se mu do obličeje. Je zajímavé pozorovat jeho výrazy.

„ Nechci do tebe hustit žádné důkazy.“ Řekne po chvíli. „ Ale mám jednu věc, která by stála za zamyšlení.“ Zase si lehnu. Nohy si opřu o držák houpací sítě a prohlížím si své látkové balerínky.

„ Podívej, vím, že mi nebudeš věřit. Jde o to, že se mi taky ztratily nějaký peníze. A nebyla to zrovna malá částka. Něco okolo dvou tisíc. Šetřil jsem si na speciální mikroskop…a najednou byly fuč. Připadá mi divné, že se ti ty peníze taky ztratily a tak mě napadá…“

„ Máma?! Zase máma?! Nemůžu za to, že jsi bordelář! Dávej si věci tam, kam patří. Už několikrát jsem tvou peněženku našla u sebe v limuzíně!“

„ Tam není.“

„ To je jedno! Proč pořád obviňuješ mámu? Co proti ní kruci máš?! Ne, neříkej mi to, nezajímá mě to. Svou vinu svaluješ na jiné!“ Naštvaně se natáhnu pro polštář a mrštím ho po něm.

„ Jsi mi odpornej! Zmiz z mého pokoje! Hned!“ Brácha jen protočí oči a zvedne se. Vtom se ozve klepání.

„ Dále!“ Vstoupí táta, v ruce drží svou peněženku.

„ Co je, tati?“

„ Slyšel jsem křik a tak se sem jdu podívat. Mimochodem, nevypůjčil jste si někdo tisícovku bez mého svolení?“

Ondra na něj zvědavě pohlédne. „ Taky?“

„ Taky? Co tím myslíš?“

„ Myslí tím to, že je neuvěřitelnej bordelář a někam zahodil svou peněženku! A ta moje je taky fuč.“

„ Divný. Ne že bych chtěl někoho obviňovat, ale…“

„ Ještě ty s tím začínej! Proč všichni obviňujete mámu?! Jděte pryč, oba!“ Vymění si spolu tázavý pohled, ale přeci jenom odejdou. Já se zamknu a plácnu sebou na postel. Mám jich dost. Obou. Myslí si, že je máma zlá, ale tak to není. Mamka je ten nejskvělejší člověk na zemi. Má mě strašně ráda, pomáhá mi se vším, s čím může…lepší mamku by si člověk přát nemohl. Možná, že měla špatnou minulost, ale to je mi jedno. Co bylo, to bylo. Nehodlám se hrabat v minulosti, žiju přítomností a tak trochu budoucností. A do té mé budoucnosti máma rozhodně patří.

III. část – Party

Zamyšleně si ukousnu čerstvého croissantu a pozoruji mamku.

„ Takže – co jsi mi chtěla?“

„ V sobotu se koná party u Kelly. Každý si má s sebou vzít nějakého příbuzného. A mě napadlo, jestli bys nechtěla jít se mnou. Samozřejmě že tě do ničeho nenutím, ale napadlo mě, že by to byla skvělá příležitost představit tě. Bude tam spousta novinářů a já nechci, aby spekulovali, kdo jsi…“

„ Myslíš to vážně?“ Vypískne mamka a já žasnu. Občas se chová jako puberťačka.

„ Jo…“

„ To je…bombastický!“ Natáhne se přes stůl a prudce mě obejme.

„ Takže to mám brát jako souhlas?“

„ Že váháš! Samozřejmě, že s tebou půjdu. A pro tu příležitost by to chtělo nějaké nové šaty, co?“

„ To rozhodně! Máš odpoledne čas?“ Mamka s úsměvem přikývne a políbí mě na tvář.

„ Mám tě strašně ráda, Sašinko…“

„ Není dobrej nápad, brát ji s sebou…“ Naštvaně pohlédnu na Ondru.

„ A to jako proč?“

„ Ty peníze vzala ona. Vím to. Jednu tisícovku jsem pokapal kečupem. Nechtěně, samozřejmě.“

„ Jsi prase.“

„ Hm, to je možný. Ale jistý je to, že tu tisícovku má ona. Viděl jsem ji u ní.“ Vzdychnu.

„ No a? Třeba si ji taky pokapala kečupem. Konec konců – po někom jsi to zdědit musel.“

„ Samozřejmě. Naše princezna nesnáší, když někdo nařkne služku z krádeže, co?“

„ Služku?! Služku?! Mamka je královna, ty idiote! Ty jsi možná sluha! Ne, nejsi sluha. Ty jsi neúspěšný bratr slavné popové hvězdy!“

„ No jistě. Hele, jsem ta slavná Alexis! Posluhujte mi!“ Začne pitvořit můj hlas a já se přestávám ovládat.

„ Mlč! A neopovaž se na té party objevit!“

„ Buď ticho, bratře. Jsem úspěšná, krásná a lidi mě zbožňují! Co jsi proti mně ty, hm?“ Nepřestane a nepřestane. Vstanu a odejdu k sobě do pokoje. Mám ho akorát tak dost. Ale víte co? Mamka se mnou na tu party půjde. Natruc! A ať si Ondrášek říká nebo dělá co chce. Jen žárlí. Má pravdu, jsem úspěšná! A on je nula. Bože, teď působím jako nějaká namyšlená hvězdička…

„ Mami? Kde jsi? Limuzína už čeká…“ Naposledy se podívám do zrcadla. Kruci, mám rozmazanou řasenku. Rychle popadnu papírový kapesníček, nakapu na něj trošku odličovače a šmouhu setřu. Tak, teď je to dokonalé. Ne, že bych chtěla působit namyšleně, ale myslím, že tam budu nejhezčí. Několik let jsem makala v posilovně a teď mám příležitost se předvést. Oblékla jsem si legíny s gepardím vzorem, černé minišaty a skvělé boty na podpatku. Na poslední chvíli jsem ještě vyhrabala čelenku s podobným vzorem, jako jsou legíny. Jsem vážně zvědavá, v čem půjde mamka. Pozor, už jde. Pomalu schází po schodech a mě málem vypadnou oči z důlků. Oblékla si stříbrné legíny, černé minišaty podobné těm mým a boty na jehlových podpatcích. Musím uznat, že jí to sekne. Ale proč se oblékla skoro stejně jako já, kruci? Má dokonce i stříbrnou čelenku ve vlasech…

„ Eh…mami…neřekla jsi mi, že si vezmeš TOHLE. Oblékla bych si něco jiného.“

„ Promiň, zlato. Rozhodla jsem se na poslední chvíli…“ Kriticky si mě prohlédne. „ Ne že bych chtěla něco říkat, ale vypadáme jako dvojčata. Jdi se převléct. Ještě bys mě tam mohla ztrapnit…“

„ Já tebe ztrapnit?!“

„ Jo. Jdi se převléct. Máme deset minut. Makám, makám, jedu, jedu…“ Jako opařená vyběhnu do svého pokoje. Já se mám převléct? To ona se oblékla stejně jako já! Ale co bych pro ni neudělala, že? Možná bych si mohla vzít flitrový top a džíny. Jo, to je dobrý nápad. Rychle je začnu hledat, ale nikde nejsou…no, nevadí. Asi jsem je dala do čistírny. Ještě tu mám fialový overal…a zase nic. Kde jsou všechny moje skvělé věci?! Kam se poděla moje minisukně? A kde mám bílé tílko? To určitě Ondřej. Chtěl se mi pomstít, že jsem ho nevzala na tu party a tak mi schoval všechny moje skvělé hadříky. Já mu to nedaruju! Až se vrátím, rozbiju mu ty jeho šutry. Ale pořád nevím, co si vezmu na sebe…počkat, mám to! Rychle vběhnu do prádelny a začnu se probírat ramínky, na které věším hezké oblečení určené k vyprání. Před časem jsem si koupila nové černé sáčko a chtěla jsem ho vyprat, než si ho vezmu na sebe. Tady snad Ondra neřádil. Rychle si ho obleču přes bílé tílko, na krku si zapnu šedé korále a nakonec se nasoukám i do džín. Seběhnu dolů, kde uvidím mamku.

„ No konečně. Jdeme…“ Zavelí mamka a já za ní poslušně klušu.

„ Páni, je to tu celkem slušně rozjetý…“ Už když přijíždíme ke klubu, je slyšet hlasitá hudba.

„ Jo, to jo…“ Obě vystoupíme z vozu a přivítá nás blýskání fotoaparátů. Mamka jde první. Na všechny mává a posílá jim vzdušné pusy. Já si vedle ní připadám jako…nevýrazná šedá myška. Ani jednou se na mě neotočí a tak se po koberci projdu sama. V klubu počkám, až si mě všimne nějaký novinář a rozhodnu se jednat. Vystoupím na pódium, mamku vytáhnu s sebou a chopím se mikrofonu.

„ Ahoj všichni! Promiňte, že ruším tuhle skvělou party, ale chtěla bych vám někoho představit. Znám novináře a vím, že by si vymysleli naprosté nesmysly a tak tomu raději budu předcházet. Takže vážení, tohle je moje mamka!“ Ukážu na ní a ona se usměje. „ Chci jen říct, že je to ta nejlepší mamka, jakou by si mohl člověk přát a já jí mám moc ráda…“ Odložím mikrofon a mamku obejmu. Tak, to by bylo. Mamka se usměje a vytratí se k baru.   

 Pak mě ale zdrží spousta lidí, co chtějí, abych se jim podepsala. Všem něco píšu do deníčku a podepisuji své fotky. Ten dav je snad nekonečný. Když konečně uspokojím všechny mé fanoušky, vrátím se zpět na parket. Zabralo mi to dost dlouhou dobu.  Hudba hraje, ale všichni novináři jsou na jednom místě, v hloučku. Nikde nevidím mamku…to by ještě scházelo, aby se tu někde ztratila. Pak ale z hloučku novinářů uslyším smích. Přejdu blíž a zaposlouchám se do hlasu, který něco vypráví.

„…a tak musela jít domů s úplně rudým zadkem. Holt, naše Alex byla vždycky číslo. A ještě vám povím jednu věc. Beze mě by byla úplně ztracená ve světě módy. Dneska si sem například chtěla vzít brčálově zelené šaty s kanýry. Děsný…A víte o tom, že zpívá na playback? Nikdy ne naživo, ani na koncertech. Má totiž ošklivou barvu hlasu a tak si všechno nechá nazpívat od jedné profi zpěvačky a pak to vydává za své…“ Asi mě klepne. Tohle o mě vypráví máma?

 „ Můžete nám říct ještě nějaké pikantnosti z života Alexis?“

„ Samozřejmě. Ale bylo by lepší počkat si, až mi vyjde kniha Můj život s Alexis. Dozvíte se tam, například, jak to bylo s Markem. Vím o ní všechno. A Všechno vám to povím…“ Začíná se mi točit hlava. Asi brzo spadnu…

„ Sašo…“ Pomalu otevřu oči a dívám se do tváře Ondrovi. Jsem ve své limuzíně, máma nikde.

„ Ondro?“

„ Omdlela jsi, víš to?“

„ Jo…tuším to. Co tady děláš?“

„ Jo, vím, zakázala jsi mi sem chodit. Ale nedalo mi to…náhodou jsem si přečetl mámin výtvor…a tak jsem sem raději zajel. I když bych tě nejraději někdy zabil, jsi pořád moje ségra.“ Zazubí se na mě a já ho obejmu.

„ Díky, brácho. Mám tě moc ráda…“ Nevěřila bych, že tohle vůbec někdy řeknu…

„ Já tebe taky. Ale teď se ještě musíme vypořádat s jednou škodnou. Jak ti je?“

„ Už dobře…“ Usrknu vody a pomalu se posadím.

„ Super. Nevěřila bys, co všechno o tobě navykládala…“

„ Raději to ani nechci vědět. Co jí chceš provést?“

„ Nejradši bych šel dovnitř a jednu ji vrazil, ale akorát bych tím ztropil skandál. Necháme ji bavit se. Domu musí dojet autobusem, protože my právě odjíždíme…“ mávne na řidiče a limuzína se pomalu rozjede.

„ A doma si to s ní vyřídíme…“

„ Jo, asi tak.“

„ Jsem ráda, že mi neříkáš, že jsi mi to říkal. Byla jsem blbá. A ty jsi měl pravdu. Jako vždycky…“

„ Jo…většinou pravdu mám. Ale necháme toho, ano? Co bylo, bylo…“

„ Super. Víš co? Příště jdeš se mnou na tuhle party ty. Najdu ti tam nějakou pěknou kočku…“

„ Díky, ale přítelkyni si najdu sám.“ Usměje se a do konce cesty už nepromluvíme. Já, protože jsem unavená a on, protože toho nikdy moc nenamluvil.

IV. část – Nevracej se!

Sedím na pohovce, převlečená do teplákové soupravy a čekám. Je půl druhé v noci a máma nikde. Jak říkal Ondra, je možné, že je zpitá pod obraz a tak se ani netrefí do dveří autobusu.

„ Alex? Ty ještě nespíš?“

„ Ne…zato ty už tady klimbáš…“ S úsměvem se podívám na Ondru.

„ Asi si půjdu lehnout. Jdi taky. Ta se vrátí až ráno. Jestli vůbec…“ Zívnu a přikývnu. „ Dobrou…“ Vstanu a odeberu se do svého pokoje. Usnu jako nemluvně…a probudím se okolo desátý.

Jako první běžím k mámě do pokoje. Před jejími dveřmi už postává Ondra.

„ Už se vrátila?“

„ Jo…ale nevím, jestli je dobrý nápad tam chodit. Přivedla sebou nějakýho chlapa. Tipnul bych si, že to byl šéf nahrávacího studia. Myslím, že se jmenuje Karel, nebo tak nějak…“

„ Karel…jo, to sedí. Takže-počkáme, až bude máma sama?“

„ To bude asi nejlepší. Zvu tě na snídani. Co si dáš? Máme vaječnou omeletu, bábovku a pro hladovce i čerstvé pečivo.“

„ Bábovku, prosím.“ Usměju se na něj a odeberu se do kuchyně. Musím se posílit na to, co mě čeká. Tipla bych si, že rozhovor s mamkou nebude patřit zrovna k příjemným.

„ Dobré ráno, zlatíčka…“ Mamka sejde ze schodů, následuje jí Karel, který ale rychle odejde, jen co mě spatří.

„ Představte si, že Karel říkal, že mám pěkný hlas. Možná bych mohla být zpěvačka.“

„ Tomu se říká kariéra přes postel…“ Pronese Ondřej a mamka se na něj zlostně podívá. Pak se slova ujmu já.

„ Tak aby bylo jasno, mami. Celej dnešek máš na to, aby sis sbalila věci a vypadla. Nechci tě už nikdy vidět, víš?“

„ Ale co se…vždyť jsi mě měla ráda…“ Ondra se ušklíbne. „ Alex tě ráda měla. Ale tak nějak přestala, když slyšela, co jsi o ní vykládala…“

„ Co jsem o ní vykládala? Kde?“

„ Ale…asi už si na to nepamatuješ, co? Včera jsem tě vzala s sebou na party…“ Mamka ihned pochopí. Sklopí pohled. „ Nechci tě už nikdy vidět. Jdi pryč. Pokud vím, to cos včera vykládala je dnes ve všech novinách. Ničíš mi kariéru!“

„ Neničím ti kariéru, zlato!“ Řekla to docela prudce. Čekala jsem skoro všechno, ale tohle ne. „ Nezdá se ti to trošku nespravedlivé, že ty máš skvělý život, zatímco já jsem doslova vyvrhel? No? Proč by se tvoje vlastní matka nemohla trošku přiživit na tvém úspěchu?“

„ Přiživit? Chceš říct využít mě?“

„ Jo. Trochu jsem tě využila. No a? Seznámila jsem se s Karlem…budu zpěvačka…k tomu i spisovatelka…“

„ Spisovatelka? Nakouknul jsem na to tvé dílo. Přečetl jsem si tři věty a měla jsi tam tolik chyb, že jsem je raději ani nepočítal. Dám ti malou radu. Jména osob se píší s velkými písmeny.“ Uchichtnu se. Ondra je známý svým skvělým pravopisem.

„ Pche! Však o mě ještě uslyšíte, zlatíčka. Ta kniha vyjde stůj co stůj. Už mám tři nabídky od vydavatelství.“

„ Vypadni.“ Zašeptám z posledních sil a Ondra mě podpoří. „ Jo, vypadni odsud. Sbal si svých pár švestek a ať už tě tady nevidím!“

„ Odejdu. To ano. Ale na tu knihu se těšte. A nebojte, pošlu vám pár výtisků. S věnováním…“ Pošle nám vzdušnou pusu a odejde nahoru, aby si sbalila věci. Do oběda je pryč.

Takže, abych to shrnula. Máma už je přes půl roku pryč. Kniha před pár týdny vyšla. Nepodařilo se zabránit jejímu vytisknutí. A i když jsem si najala právníky a mamku zažalovala, vím, že tu knihu si stihne přečíst spousta lidí. Sama jsem jí číst nechtěla, pověřila jsem tím Ondru. A asi je to hodně zlé, jelikož mi nechtěl ani naznačit, co v ní je. Jen jednou jsem nakoukla a dočetla jsem se o svém nejtrapnějším zážitku. Sama jsem jí ho blbec svěřila. Podle statistik jsem sice slavnější, ale všichni si můžou přečíst moje tajemství, dozvědět se o mém soukromí…

Kdybych bývala Ondru poslechla a nebrala si ji dovnitř, dopadlo by to lépe. Ale kdo to mohl vědět, že? A navíc, z chyb se člověk učí. Tak doufám, že jsem se naučila něco, co mě příště zabrání udělat podobnou kravinu. A když ne, na učení mám ještě spoustu času. Celý svůj život…