Pohádka o princezně, která ztratila řeč

Pohádka o princezně, která ztratila řeč

 

Daleko za horami a černými lesy,

snad ještě dál, tam kdesi

žil starý král,

který svou jedinou dceru miloval.

Však v den osmnáctých narozenin – jak řekla sudička,

bude princezna o svou řeč chudičká.

V ten den smutek rozprostřel se v kraji

krásnou a hodnou všichni ji znají.

Proč její rty už mluvit nebudou?

Zač trestala sudička kletbou svou.

 

V jiném království prince Jana mají,

obraz princezny před ním ukrývají.

Marná snaha rodičů tu byla,

princova  zvědavost obraz objevila.

Zahořel láskou velikou

pro princeznu zakletou.

 

Vydal se na cestu.

 

Jak mohu pomoci, pane králi,

aby rty princezny se zase smály.

Zač byla stižena kletbou zlou,

že ústa její promluvit nemohou.

Víš synu, v mládí se hřešit nevyplácí,

takhle osud vše mi vrací

 

Vydal se princ za sudičkou zlou

nevěda – šel tam, kam ho nohy ponesou.

Po dlouhých útrapách a strasti trvání,

došel do kraje, kde zlu nic nebrání.

Na vysoké skále mohutný hrad zřel,

tam je ta sudička, za kterou šel.

 

Co hledáš zde, ty zemský červíčku.

Tvůj život změnil se v pouhou chviličku.

Princezna promluví pod jednou podmínkou.

Jsi hezký, tak necháš tu podobu svou!

Vem si mou podobu, když princezna mluvit bude.

Však já to přežiji, nějak už to půjde,

miluji princeznu víc, než sebe sama.

Chci aby mluvila a byla zase dáma.

 

Když přišel princ Jan zpátky

místo smutku jsou všude hrátky.

Prince Jana nikdo nepoznal,

vždyť podoby se pro princeznu vzdal.

Vypadal tak, že všichni se mu smáli,

byl škaredý, že i koně se ho báli.

O práci žebral a nocleh chtěl.

Každý však dveře před ním uzavřel.

Až krejčí se nad ním slitoval,

kousek chleba a práci mu dal.

 

A na zámku zvony slavnostně vyzvání,

král princeznu do vdavek uhání.

Princ Jan se už nevrátí, rok je tomu,

cos promluvila a on nepřišel domu.

Princezna se již sňatku nebrání.

Podmínku má: nevezme si ji za paní,

když nepřinese jí šaty slunci podobné,

ženich zbledl, toť přání neskromné!

 

Princ ženich přímo za krejčím kráčí.

Chci mít ty šaty, sic budeš o hlavu kratší!

Jak tohle má krejčí udělat?

Místo aby šil, začne bědovat.

Co stalo se hrozného mistře?

Přiběhne náš Jan ke krejčímu bystře.

Odpočiňte si na lůžku svém

a zítra se po něčem poohlédnem.

Zatím, co se krejčí neklidně převaluje

Jan na šatech celou noc pracuje.

Ráno krejčí vidí: šaty jako sluneční svit

krásnější už nemohou být.

 

Dovolte mistře, já do zámku je odnesu.

Nebojte, roušku dám na tvář a odměnu přinesu.

 

Zde princezno šaty, jenž chtěla jste mít

snad vám zajistí pohodu a klid.

Buďte v nich stále šťastná,

šťastná tak jako jste krásná.

 

Jak se tak mluvit opováží!

Stráže! Chopte se ho, snad uráží!

Zvolal ženich

 

Nechte ho být, ten hlas znám!

Řekni, přišel jsi snad již dříve k nám?

Odhal roušku jenž tvář tvou halí,

rádi bychom se podívali.

 

Náhlá proměna a napětí v tvářích

princezna šťastným úsměvem září.

To je princ Jan jenž zbavil mne klatby,

jeho ženou chci býti navždy.

A vy princi, nemračte se více

na světě jsou jiné krasavice.

 

Slavila se svatba a všichni šťastni byli

bavili se hodovali a pili.

 

 

 

 

 

 

---