Čas hrdinů a víl II.

Roky ubíhaly. Z malé, blonďaté dívenky vyrostla krásná, dlouhovlasá, vysoká dívka. Lily. Žila sama v malém, rodinném domku ve Skotsku s její babičkou. Rodiče si jen matně pamatovala ze vzpomínek. Matka prý zmizela, když jí bylo pět a otec pár měsíců na to. Vydal se ji hledat a od té doby se nevrátil.

Lily prý zdědila svoji lásku ke knihám po matce. Ve jejím pokoji měly knihy čestná místa a Lily jim věnovala celou jednu stěnu. Čtením se vytrácela z reality a tvořila si svůj vlastní, dokonalý svět.

V jejím dokonalém světě babičky nikdy nezamykala dveře na několik zámků, ani nedávala každý den na stůl o dva talíře víc. V jejím dokonalém světě byli hlavně její rodiče. Její blonďatá matka s krásným, přátelským úsměvem a otec s jeho oříškovýma očima.

Uběhlo již dvanáct let od doby, kdy rodiče viděla naposledy. Ale nemůže vám přeci chybět něco, co jste vlastně vůbec nepoznali.

Lily si žila svůj poklidný život s babičkou, pomáhala ji ve starožitnictví, které patřilo jejich rodině od pradávna.

Ráda se přehrabovala v těch starých věcech, nasávala vůni starých knih, starých hraček a nábytku. Ráda je oprašovala, čistila a vracela jim alespoň trochu z toho lesku, který měli dříve.

Bylo právě poledne, babička jim oběma skočila domů pro oběd a Lily měla zatím hlídat krámek. Seděla u vysoké, mohutné police se starými knihami, až nahoře na vysokých schůdkách. Nožky měla elegantně přehozené přes sebe a opatrně foukla na vazbu zaprášené knihy, kterou si posadila na klín. Přejela po ní drobnou ručkou a oči se jí rozzářily.

Od dveří najednou uslyšela zvonek, který se rozezní vždy, když někdo vstoupí do dveří.

„Babi?“zavolala nejistě do přední části krámku.

Ticho.

„Babi, to jsi ty?“pomalu vrátila starou knihu na její místo a slezla po úzkých schůdkách dolů. Urovnala si oblečení. Šla pomalým, nejistým krokem do přední části a srdce se jí rozbušilo. Babička vždycky volala už ode dveří.

Stále se nikdo neozýval.

Došla až k pultu a v tom ho uviděla.

Kousek před dveřmi stál vysoký, tmavovlasý muž. Na sobě měl černý kabát, přehozený přes ramena a šňůrkou zavázaný tak, aby se nerozhalil. Jeho tvář byla už trochu zarostlá vousy, zřejmě byl dlouho na cestě. Kápi, která patřila k černému plášti, měl přehozenou přes hlavu a teprve, až když si ji sundal a odkryl tím světlé vlasy, se mu zadívala do oříškových očí. Do těch samých očí v jejím obličeji, které na něj teď právě udiveně hleděly.

„Tati?“zašeptala a hlas se jí na konci zlomil.

„Lily,“jeho hlas byl přesně takový, jaký si pamatovala. „Teda, tys vyrostla.“

Snažila se udržet klidnou tvář a nasadila ledový, neutrální výraz. „Proč jsi přišel?“

Bylo vidět, že její tón ho zarazil. „Potřebuji tvoji pomoc.“

„Moji pomoc?“ušklíbla se a dala si blonďatý pramínek vlasů za ucho. „K čemu? Nepotřeboval si ji dvanáct let, k čemu ti teď najednou bude?“

Všimla si, že si ji prohlíží a pak nasadil zvláštní úsměv. „Jsi hrozně podobná matce. Taky se snažila dělat, že ji něco nezajímá, a když to dělala, hrála si s pramínkem vlasů.“

Rozpačitě pustila pramen vlasů a položila si dlaně na stůl. Mlčela.

„Potřebuji tvoji pomoc, Lily. Vím, že mi zřejmě zazlíváš, že jsem tě tu nechal s babičkou, ale bylo to jen pro tvoje dobro. Nechtěl sem, aby se ti mojí vinou něco stalo, jako tvé matce. A s tvojí babičkou, no, věděl jsem, že budeš v bezpečí..“.

Dívala se na něj, stále ještě nejistá, co udělá.
„Lily, našel jsem tvoji matku. Ale potřebuji k tomu tvoji pomoct.“