Stejný začátek - stejný konec

Tenkrát jsem studoval na VŠE v Praze. Dostával jsem od rodičů asi 1000 korun na měsíc. Nebylo to moc, ale nebyli jsme bohatí a na zbytek výdajů jsem si dokázal vydělat sám. V dětství jsem byl vychován, abych byl skromný a dokázal si vystačit s tím, co mám. Bydlel jsem u tety Lídy, protože kolej jsem si nemohl dovolit. Byla už vdova. Strýc Petr zemřel při autonehodě před několika lety. Za to, že mě u sebe nechala bydlet, jsem jí pomáhal s domácností. Většinu času jsem byl na přednáškách, brigádách anebo se učil. Pokud se mi nepodařilo sehnat brigádu, jel jsem na víkend k rodičům. Na zábavu mi tudíž nezbývalo mnoho času, takže jsem ani mnoho peněz nepotřeboval. Občas jsem sice pociťoval záchvěvy touhy po penězích, abych si mohl koupit nějaké lepší oblečení nebo abych si mohl občas vyrazit s přáteli, ale ty jsem včas dokázal potlačit a dále jsem se věnoval svému typickému životu chudého studenta. Každý den jsem se setkával se spoustou lidí, co na tom byli mnohem lépe než já a tak přes veškerou mou snahu ve mně hořel malinký plamínek závisti, který živil pomalu rostoucí přání, nemuset pořád někde pracovat na brigádách a přesto si moci dovolit studium a možná i něco navíc.

            Druhý rok studia po skončení prvního semestru nastalo to očekávané období relativního klidu. Většina mých spolužáků to šla jako vždy někam oslavit. Já jsem si domluvil brigádu, ale na poslední chvíli mi zavolala nějaká paní, moc se mi omluvila a zrušila ji. Brigáda to sice měla být jen na jedno odpoledne, ale tolik času sem dlouho neměl a tak se nevěděl jak s ním naložit. Jel sem domů. Vlastně k tetě Lídě. Byl jsem tam častěji než u rodičů. A tak se pro mě pomalu začal stávat domovem malý byteček v jednom panelovém domě, kde jsem přebýval během svého pobytu v Praze s tetou Lídou. K ní se mi ale nepodařilo dojet. Cestou tramvají jsem potkal Rudu. Mého spolužáka, který byl známý svou láskou k hazardu. Byl to ale hodný kluk a byl jeden z mála z mého ročníku, kterého jsem mohl označit za přítele. „Čau Honzo.“ Oslovil mě. „Ahoj Rudo.“ Odpověděl jsem. Nebyl jsem moc společenský, byl jsem spíše stydlivý, ale naštěstí Ruda byl můj pravý opak a tak nehrozilo, že by konverzace uvázla. „Slyšel jsem, že si prolez levou zadní.“ Řekl. „Jo, nebylo to tak strašný.“ Snažil jsem se ho odbýt, protože přesto, že jsem na sebe byl pyšný, tak jsem byl vážně stydlivý a nebyl jsem zvyklý se vychloubat. „Hele, máme dneska turnaj v pokeru a jeden kámoš nemůže, nechtěl bys místo něj?? Zeptal se a čekal na mou odpověď. Poker sem hrával často na střední škole, ale už sem vyšel ze cviku a tušil jsem, že se hraje o docela velké peníze a podle toho se odvíjí i vstupné. „Sorry, ale nemám moc peněz.“ „To neva, vstupný je nevratný, takže teď je zaplaceno za jednoho člověka navíc“ Začal mě přesvědčovat. Začalo mě to lákat, ale měl jsem pocit, že to není dobrý nápad a tak jsem se mu snažil vysvětlit, že to není nejlepší nápad. Ale nakonec jsem stejně za čtvrt hodiny, po menší zastávce u Rudy doma, jel do jednoho bytu, kde se měl turnaj uskutečnit.

            „Kdo je to?“ Zeptal se Rudy při našem příchodu asi pětadvacetiletý, středně vysoký mladík. „To je v klidu. Je to kámoš. Jde místo Libora.“ Snažil se ho Ruda uklidnit. „Tak dobře, ale jestli bude nějakej malér, bude to na tebe, jasný?“ Nenechal to být jen tak. Jako by tady už někdy nějaký problém nastal a on si nepřál, aby se opakoval. „Jasně.“ Zazněla odpověď a věc se už dál neřešila. Vešli jsme dovnitř a já spatřil kulatý stůl a kolem něj šest židlí uprostřed obývacího pokoje skrz malou chodbu. V bytě téměř nic nebylo. Na první pohled sloužil jenom jako prostor pro hraní pokeru a občasné party. V obývacím pokoji byl u zdi ještě gauč a dvě křesla. Na zemi leželo několik lahví od alkoholu a asi dvě krabičky od cigaret. Ostatní už tu čekali. „Konečně jste tady.“ Prohlásil celkem naštvaně jeden z přítomných, který na první pohled žádným nedostatkem netrpěl. „Tenhle jde místo Libora??“ Zajímal se posměšným hlasem, když mě spatřil. Za chvilku už jsme hráli. Na starost to tady měl zjevně Pavel. Kluk co nám přišel otevřít. Každý jsme dostali do začátku žetony v hodnotě pěti tisíc kreditů a než jsem se rozkoukal, stihl jsem jich za dvacet minut třináct set prohrát. Pak už jsem se do toho ale začal dostávat. Nebylo až zase tak moc těžké prokouknout, když blafují. Asi i díky tomu, že si ke hře rozdělali lahev Jacka Danielse. Zhruba za hodinu už jsme zůstali ve hře pouze tři. Já, Pavel a David, kluk, který dával najevo svou nelibost s naším opožděným příchodem. První měl vyhrát pětatřicet tisíc a druhý deset tisíc. Vidinou lehce vydělaných peněz na dosah ruky jsem byl nervózní. Další hodinu byla hra téměř vyrovnaná a moc se toho nezměnilo. I když se mi dvakrát dostalo množství mnou vlastněných kreditů dosti nízko, vždy se na mě nakonec usmálo štěstí. Nakonec Pavel navrhl, abychom vsadili vše a podle toho, kdo bude mít největší hodnotu, určili vítěze.

            Byl to hodně zvláštní pocit, když jsem šel zpět na metro. Nikdy v životě sem tolik nevsázel na něco tak vrtkavého jako je štěstí v tom, kdo dostane lepší karty. Tu rozhodující hru sem dostal do ruky srdcovou osmu a srdcové „jéčko“. Davidovy se dařilo si udržet pokerovou tvář, ale Pavel se trochu usmíval. Pavel začal otáčet první tři karty. Přestože se nemohlo sázet nebo nikdo nechtěl pokládat, hrálo se podle pravidel a karty se neotáčely najednou. Otočil kárové áčko a potom pikové. Nakonec ještě srdcovou desítku. To znamenalo, že kromě páru áček, které měli všichni, jsem neměl nic. David se stále tvářil neutrálně a jeho stoický klid prozrazoval, že v takovéto situaci není poprvé. Pavel se usmíval více než na začátku. Po chvíli otočil čtvrtou kartu. Byla to srdcová devítka. Znovu jsem měl naději. Pokud bude pátá karta „qéčko“ nebo „sedma“ budu mít postupku. Začal jsem být ještě více nervózní a přestal vnímat výrazy svých dvou protivníků. Nedokázal jsem se na ně soustředit. Celá hra probíhala v naprostém klidu, protože ostatní již odešli domů, ale až v tento moment jsem si to uvědomil. Z dálky bylo slyšet pouze auta. Za několik okamžiků ležela poslední karta na stole. Pocítil jsem, jak mnou projela ledová vlna. Na stole ležela srdcová sedma. Téměř jsem vykřikl radostí, ale dokázal jsem ještě chvíli tajit své nadšení. „straight flush“, byla jediná slova, která ovládla celou mou mysl. Několik vteřin jsme jen tak všichni seděli a mlčeli. „Tak jdem na to.“ Řekl David a ohlédl se za penězi ležícími na gauči. Poté velmi pomalu položil na stůl své dvě karty. Měl „áčko“ a „jéčko“. To znamenalo, že měl „full house“. V tu chvíli jsem postřehl, jak Pavlův úsměv pohasl. Jestliže tohle je lepší než co má Pavel, tak jsem vyhrál, zmocnila se mě radost. Poté sem ukazoval svoje karty já. David se stále tvářil klidně, i když mu již muselo dojít, že jsem na tom lépe než on. Pavel po chvíli naštvaně hodil své karty o stůl. Měl dvě sedmičky. David ho porazil jen o větší hodnotu karet ve stejných kombinacích.

            Teď jsem kráčel po ulici a přemýšlel, jak naložím s tím, co mi život tak nečekaně daroval. Mohl bych se jít někam pobavit, koupit si něco pěkného nebo koupit nějaký dárek našim. V duchu už jsem peníze začínal utrácet a těšit se z toho, co jsem si za ně koupil. Došel jsem do metra a zjistil, že jsem soupravu promeškal o několik okamžiků. Byla to stanice mimo centrum a tak tady v tuhle pozdní dobu už nikdo nestál. Za nedlouho přišel as třicetiletý pár. Žena se šla podívat na jízdní řád a muž zatím čekal u vchodu. Chvíli jízdní řád studoval a pak se obrátila ke mně. „Promiňte, nejsem místní a nejsem si jistá, jestli metro jede za pět nebo až za deset minut.“ Zajímala se. Přišlo mi to jako zcela zbytečná otázka. „Jako by to těch pět minut navíc případně nemohla vydržet.“ Pomyslel jsem si. Zachytil jsem její pohled někam za mě a potom se vše rozplynulo. Probral jsem se až po příjezdu sanitky. Někdo z toho metra, kterým sem chtěl jet, ji zavolal, když mě našli. „Je to jenom roztržený. Pár stehů a ani to nebude poznat.“ Konstatoval lékař po prohlédnutí mé hlavy. „Tohle je asi vaše.“ Podával mi můj starý mobil, který jsem si koupil v bazaru za čtyři stovky a který jsem měl již naplánovaný vyměnit za něco novějšího. „Našlo se to tady na zemi.“ Dodal ještě. To už jsem ale pochopil, co se tady asi stalo. A zjišťoval, jestli mi něco nechybí. Moje peníze byli pryč. Než mě sanitka odvezla, přijela policie. „Někdo vás zřejmě přepadl. Ztratilo se vám něco?“ Optal se mě strážník. „Ne“ Zněla má odpověď. A v tu chvíli sem byl šťastný. Došlo mi totiž, co z lidí dělají peníze. V nemocnici se doktor, co mě přejímal, rozčiloval, že nestíhá ani teď v noci, protože nemají žádné lidi na práci jako třídění dokumentace a že by klidně přijal i nějaké brigádníky, aby měl míň starostí. A já věděl, že můj starý život je opět zpátky.