Vojáček

Golorp :-)

   Tak krásná je naše krajina. Rád si vylezu na nějaký ten kopeček a rozhlédnu se. Husté lesy s jehličnými špičkami až po obzor, jinde řidčí listnaté doubí a támhle, vidíte?, jenom holá pláň. Občas si vyjdu do krajiny a když se zapomenu pustím se třeba i do neznámých končin.
   Jako třeba tuhle. Jdu si pěkně procházkou, proč by ne, mám na to přeci celý víkend a tak s baťůžkem co v sobě skrývá jen to nejnutnější, pár krajíců chleba a trochu té vody, míjím vesničky a jejich návsi. Do jedné jsem se onehdá dostal, pro mě cizí kraj, ale přeci stále ve své rodné zemi. Ta vesnička se ničím nelišila od ostatních. Stála tam v kraji opuštěná na kopečku, do kraje se z ní vinuly tři cesty, jakoby ruce, které natahovala ke svým přítelkyním za brodem. Dole pod kopcem tekla říčka - nehluboká a jistě pořádně studená. Kolem ní se na pražcích a sluníčku vyvalovaly koleje a občas svou písničku zazpíval vláček. Uprostřed té zapomenuté vísky se mezi domy sbíhaly tři cesty - tak se pozná náves a ani hospůdka nechyběla. Dnes však měli zavřeno tak mi ani nenalili, ani neporadili kudy dál, kudy se dostanu zpátky domů. Spása přišla zanedlouho z úst dvou stařenek, vyhřívajících se v tom letním dni na již dlouho nenatřené lavičce pod snad stoletým kaštanem. Skláněl své větve pod tíhou listí k zemi a dával stín. Ty stařenky mi poradily a já se vydal domů.
   Na konci vesničky na návršíčku byl kostelík, a jak už to bývá, obklopoval jej hřbitůvek. Ne moc velký, ani nebylo proč. Ve vsi nemohlo žít víc než padesát Čecháčků. Rozhodl jsem se, že si kostelík prohlédnu a cestou prohlížel hroby. "Rodina Novotných, Dloubilovi, Koňas mladší", stála jména na náhrobcích, některé více, jiné zase méně udržované a až na konci, úplně v rohu, jakoby ty ostatní s ním nekamarádili, jeden žalostný. Dřevěný kříž se už dávno rozpadl a u hliněného rovu, zarostlého notně lebedou, zbyla už jenom orezlá cedulka. Zlatisté písmo už dávno zašlé a se rzí jen červenalo. Jednotlivá písmenka, se ale českým nepodobala, zbytky textu byly ruské. "Krasnoarméjec, gerój, umerél .... Voloďa", četl jsem, u konce hvězdička s křížkem a drobně 12.6.1926 a 27.11.1945. Zemřel tak mlád, až po válce a na cestě domů.
   Pojal mě smutek, uvědomil jsem si totiž, že já doma ve svém kraji díky těm stařenkám, co mi ukázaly cestu domů dojdu. Voloďa uprostřed své cesty domů usnul a už nikdy ke svým milým nedojde....

---