Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVojáček
13. 10. 2001
6
0
2845
Autor
JiKo
Tak krásná je naše krajina. Rád si vylezu na nějaký ten kopeček a rozhlédnu se. Husté lesy s jehličnými špičkami až po obzor, jinde řidčí listnaté doubí a támhle, vidíte?, jenom holá pláň. Občas si vyjdu do krajiny a když se zapomenu pustím se třeba i do neznámých končin.
Jako třeba tuhle. Jdu si pěkně procházkou, proč by ne, mám na to přeci celý víkend a tak s baťůžkem co v sobě skrývá jen to nejnutnější, pár krajíců chleba a trochu té vody, míjím vesničky a jejich návsi. Do jedné jsem se onehdá dostal, pro mě cizí kraj, ale přeci stále ve své rodné zemi. Ta vesnička se ničím nelišila od ostatních. Stála tam v kraji opuštěná na kopečku, do kraje se z ní vinuly tři cesty, jakoby ruce, které natahovala ke svým přítelkyním za brodem. Dole pod kopcem tekla říčka - nehluboká a jistě pořádně studená. Kolem ní se na pražcích a sluníčku vyvalovaly koleje a občas svou písničku zazpíval vláček. Uprostřed té zapomenuté vísky se mezi domy sbíhaly tři cesty - tak se pozná náves a ani hospůdka nechyběla. Dnes však měli zavřeno tak mi ani nenalili, ani neporadili kudy dál, kudy se dostanu zpátky domů. Spása přišla zanedlouho z úst dvou stařenek, vyhřívajících se v tom letním dni na již dlouho nenatřené lavičce pod snad stoletým kaštanem. Skláněl své větve pod tíhou listí k zemi a dával stín. Ty stařenky mi poradily a já se vydal domů.
Na konci vesničky na návršíčku byl kostelík, a jak už to bývá, obklopoval jej hřbitůvek. Ne moc velký, ani nebylo proč. Ve vsi nemohlo žít víc než padesát Čecháčků. Rozhodl jsem se, že si kostelík prohlédnu a cestou prohlížel hroby. "Rodina Novotných, Dloubilovi, Koňas mladší", stála jména na náhrobcích, některé více, jiné zase méně udržované a až na konci, úplně v rohu, jakoby ty ostatní s ním nekamarádili, jeden žalostný. Dřevěný kříž se už dávno rozpadl a u hliněného rovu, zarostlého notně lebedou, zbyla už jenom orezlá cedulka. Zlatisté písmo už dávno zašlé a se rzí jen červenalo. Jednotlivá písmenka, se ale českým nepodobala, zbytky textu byly ruské. "Krasnoarméjec, gerój, umerél .... Voloďa", četl jsem, u konce hvězdička s křížkem a drobně 12.6.1926 a 27.11.1945. Zemřel tak mlád, až po válce a na cestě domů.
Pojal mě smutek, uvědomil jsem si totiž, že já doma ve svém kraji díky těm stařenkám, co mi ukázaly cestu domů dojdu. Voloďa uprostřed své cesty domů usnul a už nikdy ke svým milým nedojde....
Jako třeba tuhle. Jdu si pěkně procházkou, proč by ne, mám na to přeci celý víkend a tak s baťůžkem co v sobě skrývá jen to nejnutnější, pár krajíců chleba a trochu té vody, míjím vesničky a jejich návsi. Do jedné jsem se onehdá dostal, pro mě cizí kraj, ale přeci stále ve své rodné zemi. Ta vesnička se ničím nelišila od ostatních. Stála tam v kraji opuštěná na kopečku, do kraje se z ní vinuly tři cesty, jakoby ruce, které natahovala ke svým přítelkyním za brodem. Dole pod kopcem tekla říčka - nehluboká a jistě pořádně studená. Kolem ní se na pražcích a sluníčku vyvalovaly koleje a občas svou písničku zazpíval vláček. Uprostřed té zapomenuté vísky se mezi domy sbíhaly tři cesty - tak se pozná náves a ani hospůdka nechyběla. Dnes však měli zavřeno tak mi ani nenalili, ani neporadili kudy dál, kudy se dostanu zpátky domů. Spása přišla zanedlouho z úst dvou stařenek, vyhřívajících se v tom letním dni na již dlouho nenatřené lavičce pod snad stoletým kaštanem. Skláněl své větve pod tíhou listí k zemi a dával stín. Ty stařenky mi poradily a já se vydal domů.
Na konci vesničky na návršíčku byl kostelík, a jak už to bývá, obklopoval jej hřbitůvek. Ne moc velký, ani nebylo proč. Ve vsi nemohlo žít víc než padesát Čecháčků. Rozhodl jsem se, že si kostelík prohlédnu a cestou prohlížel hroby. "Rodina Novotných, Dloubilovi, Koňas mladší", stála jména na náhrobcích, některé více, jiné zase méně udržované a až na konci, úplně v rohu, jakoby ty ostatní s ním nekamarádili, jeden žalostný. Dřevěný kříž se už dávno rozpadl a u hliněného rovu, zarostlého notně lebedou, zbyla už jenom orezlá cedulka. Zlatisté písmo už dávno zašlé a se rzí jen červenalo. Jednotlivá písmenka, se ale českým nepodobala, zbytky textu byly ruské. "Krasnoarméjec, gerój, umerél .... Voloďa", četl jsem, u konce hvězdička s křížkem a drobně 12.6.1926 a 27.11.1945. Zemřel tak mlád, až po válce a na cestě domů.
Pojal mě smutek, uvědomil jsem si totiž, že já doma ve svém kraji díky těm stařenkám, co mi ukázaly cestu domů dojdu. Voloďa uprostřed své cesty domů usnul a už nikdy ke svým milým nedojde....
Povídka bez výraznějšího děje, ale zde úřaduje poetický popis přírody a vesnice. Dobře napsané a uťaté velmi vhodně.
Něco podobného - tuším - píše Andulka.
Díky Ti!Vím moc dobře o čem píšeš, co cítíš...
Chodila jsem jako malá okolo pomníčku "Volodi" v Praze na Loretánském náměstí. Také se nevrátil... Po převratu byl nějakou dobu pomníček zanedbaný, ale zase jej již udržují. Je dobré nezapomínat. Je dobré připomínat staré hroby padlých... Je to náš stáký dluh k sobě samým a k našim potomkům!
░▒▓~_~▓▒░
inu chtela jsem ti jednu chvili delat carky za kazdou zdrobnelinu, ale chapu ze byly nutne abys nas navnadil do te VISKY a zalil tim SLUNICKEM a aby ti ta povidka spraven fungovala.
hezke. tip