Tunis all inclusive

"To snad nemyslíš vážně?" rozčílila se upřímně Hanča. Právě jsem jí řekl, že už jsem jako dovolenou nesehnal nic jiného, než 12 dní v Tunisu. Navíc s cestovní kanceláří Alexandria. Ta nás jednou nechala čekat celou noc na ostrově Chios.

Letos tak chtěla na Sardinii! Odešla a práskla za sebou dveřmi. Zřetelně jsem slyšel, jak si pro sebe v kuchyni říká:

"To si ještě rozmyslím, jestli s tebou pojedu! Andrea mě několikrát zvala na prázdniny k nim."

V duchu jsem se usmál. Naše nejstarší dcera sice zvala matku k nim, ale jenom proto, aby jí mohli strčit na krk obě vnoučata a sami si užívat. Hanča to dobře věděla.

Uvažoval jsem, jak dlouho jí vztek vydrží. Až na ruzyňské parkoviště? Sám sobě se často divím, jak jsem po dvaceti pěti letech manželství naivní. Zdánlivě zachovala klid, ale v odměřených dávkách vypalovala přesně cílené střely. Hodná holčička z ní byla jenom po dobu vzletu a přistání. Z letadel mívala vždycky strach.

Sotva jsme dorazili do hotelu, chtěla na pláž  Upřímně se radovala, že je zase u moře. Nenašli jsme nic, kvůli čemu bychom se mohli pohádat s delegátkou.

U snídaně jsem se dopustil hrubé chyby, když jsem začal mluvit o výletu do pouště a k římským vykopávkám.

"Na žádném velbloudovi nepojedu," prohlásila, "Kubíčková od nás z kabinetu vyprávěla, jak to bylo hrozné. Zastavili ve špinavé vesnici na oběd. Když se šla podívat za stan, uviděla, jak beduínky plivou do těsta na placky."

Často se divím, jak mohou mít učitelky problémy se školáky. Hanča by srovnala všechny osmé třídy jejich školy tak, že by někteří ti drsní narkomani uronili slzu. Alespoň já se do takové situace občas dostávám.

Přisedl si k nám český pár. Petr a Pavla Řandovi z Tachova. Podívali se na naše zelené plastové pásky all inclusive. Sami měli jen snídani. Cítili potřebu sdělit nám, "za chvíli nám přivezou teréňák. Máme ho na celých 12 dnů. Objedeme všechno v okolí. Večer vám potom povíme, co jsme viděli."

My jsme polehávali u moře. Největší fyzický výkon jsem podal, když jsem Hanče donesl palačinky crepes. Zatímco psala smsky, zaujala mě francouzská rodinka vedle nás. Měli dvě holky v kanýrkových plavkách a asi tříletého klučíka. Ten rozmazlený grázlík nevynechal jedinou příležitost k zločinu. Rozdupával sestrám plážové hrady a rybníčky, sypal jim písek do vlasů nebo je mlátil lopatičkou po zádech.

K mému překvapení si Francouz otevřel německou knihu od Hermanna Hesse "Stepní vlk". To mi dodalo odvahy, abych řekl, "synek je pěkné číslo, co?"

"To je," pousmál se na mě, "já jsem Francois," podával mi ruku. ...

Brzy jsem se o nich dověděl řadu podrobností.  Hanča asi vyčerpala svůj telefonní seznam, protože se mě zeptala, "zase krafáš s nějakými Germány? Doufám, že s nimi nebudeš, jako obvykle býváš, celý večer u baru."

"Neblázni, Hano. Jsou to Francouzi z Alsaska. Pozvali nás k sobě na viničný statek."

"Děkuji, nechci. Francouzi jsou namyšlení."   

Francois se mezitím vrátil ke své knize, a tak jsem si lehl na záda, zavřel oči a  nechal mozek, ať si dělá, co chce. Vzpomněl jsem si na Marlies. Na dvouměsíčním školení v Berlíně. Chodívali jsme do baru na střeše někdejšího Wriezenského nádraží. Ona chtěla do Brazílie, trempovat po jihu USA ...

Ze vzpomínek mě vyrušil nějaký řev motorů. Přijeli anglánští puberťáci. Úplně bledí, protože přes den jenom spí a v nočních barech jim slunce těžko způsobí rakovinu kůže. Dvě holky sotva slezly z quadu, tak se vyzvracely přímo do plážového písku.  Potom poskakovaly kolem, stříkaly po sobě pivem z plechovky a řvaly: "Symplify your life!"  Raději jsme odešli do hotelového baru.

Ještě se nezačalo smrákat, když kolem nás prošli Tachováci. Zaprášení a očividně unavení. Zvlášť Pavla by možná dala přednost lenošení na pláži před prolézáním pobřežních skal. Podívala se totiž  na naše skleničky kubánského rumu a vzdychla si:

"No jo! Vy máte all inclusive!"