dva

nořím se do svých vlastních smutků
masochisticky
sypu si sůl do ran
kýčovitě

ohryzávám sama sebe
nervozitou
myslím, brečím, žiju
rozpolceně

pod víčky vibrují mi jiné světy
tančím s modrou hindskou bohyní
stávám se jednou z antických bytostí
obklopená tekutým zlatem
světlá

tisíce frekvencí uvnitř
oddálená sama od sebe
se špatně zapuštěnými kořeny

první,
anděl probodávající mě dýkou
tak zblízka
srdce nám tepou společně
první,
intenzivní minulost vrytá do mých žil
proudící
skrz naskrz
pomalu
mě
zabíjí

druhý,
nevědomý, vonící a krásný
tak zdálky
tichý, křehký, mlčící
druhý,
intenzivní minulost vrytá do mých žil
proudící
dovnitř, ven
pomalu
mě
zabíjí


až v sobotu zazní
úpěnlivý skřekot sukuby a zvonů
v krabičce s rytinami
uprostřed plzeňského náměstí
až tam budu stát
v poslední řadě, schovaná
budou mi kát slzy
a ty
se mi ztratíš