V kavárně s velmi milým chlapcem (1. díl? Pokud bude teda pokračování)

Vstupuju do kavárny, kde jsem byla včera, předevčírem a ještě milionkrát před tím.

Vždy jsem tu kavárnu milovala. Projdu přes velikánské skříně s knihami, vždy si nějakou půjčím a když mě hodně zaujme, tak i koupím.

Pozdravím  Andreju, která mi už dělá sklenici laté.

„Ahoj Ájo, bude tě dneska někdo střídat?“

„Ne, ale přijde sem nějakej kluk, kterého budu zaučovat..“

„Grrr…“ mrknu pravým okem na důkaz ať si to užije.

Nemusí se ani dívat, kam si sedám. Ví přesně moje místo, jako já. Myslím, že bys tam trefila

i poslepu. Projdu kolem  stolku šprtů, pak okolo nějakého chlapa co prý píše dost dobře poezii, ale na mě působí jako úchyl. A nakonec babka, která sem chodí vzpomínat.

A už jsem tu.

U velikého proskleného okna s pohodlným rohovým gaučem pěkně daleko od toho dění.

Svléknu kabát, šálu a baret a usadím se tak, abych viděla na dveře kdo přichází.

Jsou docela daleko až za knihovnou, ale malá zvonkohra mě vždy upozorní.

 Rychle se začtu do děje knihy, která mě upoutala svojí černočervenou kůží.

Ája mi laté postaví na stolek a potichu odejede, protože ví, že nemám ráda, když mě někdo extra ruší.

Cinkne keramická kniha a šálek s nápojem zavěšený jako zvonkohra nad dveřmi.

Pohled odtrhnu od knížky a věnuji tomu člověku co zavítal do útulného doupěte.

Je to on! Ten kluk co mi poslal ten ubrousek.

Hledá někoho. Pohledem se zarazí u mě a rychle se otočí na Áju. Něco si obědnává a po chvíli přemýšlení odejde do knihovny, která je propojena se studovnou.

„Dáš si ještě něco?“ zeptá se Ája a bere prázdnou sklenici.

„Jo ještě jedno laté, díky“

Zaklapla jsem tu strašně nudnou detektivku, která byla sice pěkná od pohledu, ale obsah stál

za dva verše.

 Vstanu a jdu si pro Kafku.

    Mezi skříněmi ho uvidím. Hledí na mě, nebo možná na něco za mnou.

Já zabloudím do jeho očí a poznám v něm toho kluka co chodí k nám, do prváku.

Na kterého mi možná párkrát uklouzl zasněný pohled,

Vyberu Ortel, tenounkou knížečku, kterou mám přečtenou asi už po pátý a zamířím zpět na moje místo.

Místo čtení vytahuju notebook a hledám stránky školy a odkaz na jeho třídu.

Ha! Kryštof, já věděla, že je to jméno se š.

Ája příjde s plnou sklenicí a já ji nechám ať se posadí.

„Jo? Tak co?“ padne vedle mě do gauče.

„Víš, kdo to je? Ten co přišel jako poslední“

„Jo, párkrát jsem ho tu viděla.Ale čuměl vždy na tebe, takže mám asi smůlu co?“

řekne a dloubne mě do ramena.

„Asi tak nějak“ ušklíbnu se a vím, že Ája jasně ví, že jsem to nemyslela vážně, ale to už s tašky s potiskem Green day vytahuju červený ubrousek.

„Byla jsem tu včera, jak jsi byla u zubaře a zaskakovala za tebe Magda. No, čti."

Ája vezme ubrousek a s tázavým pohledem čte. 

„Tý vole, kdo to psal?“ řekne s nadšením.

Podívám se na ni ironickým pohledem nebo spíš jako v tom smyslu : „děláš si srandu?!“

„Ahá! To jako Kryštof? To bych do něj neřekla.“

„A já jo?!“ řeknu a napiju se.

„Hele já mám řadu u kasy…“

„Jo běž! Dneska tu budu až do zavíračky“ ušklíbnu se potom zase otevřu počítač.

Venku už byla tma a v doupěti šero, které přeráželo pár malých lampiček. Bylo už  půl osmé a tak jsem šla odnést knížky co jsem si ještě potom půjčila zase zpět do knihovny a tam jsem zase na razila na začteného Kryštofa.

Zaklapl knížku a přiblížil se ke mně ani tak na délku loktu až po konečky mých nalakovaných prstů…