Strašidýlka

  „Tatí, udělej mi nějaké hezké strašidýlko, prosím…,“ lísal se ke mně jednou odpoledne můj malý synek.

„Jdi ty, sám si strašidýlko, ještě se budeš večer bát!“ odvětil jsem a otočil jsem se k němu s povzdechem od rozpracovaného vzorce. Jako genetický vývojář mám na starosti jiné věci, než tvořit bubáky.

Chvíli jsem se díval do nevinného dětského kukuče a pak jsem, ne nerad, přece jen přerušil rozdělanou práci a spustil program tvorby. „Dobře. Uděláme spolu teď něco opravdu huhuhahaháá!“

Synek se zasmál a stočil se za mne. „Budu ti napovídat, jó?“

Souhlasně jsem broukl a začali jsme. „Tak, čímpak začneme? Třeba z čeho bude?“ zvědavě jsem očekával zadání.

„Udělej ho ze železa. Nebo ne! Z vodíku!“

„No, začínáš hezky. Má planout jako fakule?“

Syn se zaškaredil a prohlásil „Ne, žhavé ne. To by bylo moc obyčejné. Raději vodík nějak zahustit.“

Pochopil jsem.

„Takže sněhulák.“

A zadal jsem do stroje první údaje.

„Mňo, jak bude malý konstruktér pokračovat? Uděláme nějakou hezkou fazónu, že ?“

Malý pookřál a hned navrhl další postup.

„Uděláme ho vysokánského, a ...“ zamyslel se, „nahoře kusadla. Ne moc špičaté zoubky! A nesmíš ho udělat moc pohyblivého, aby se mu dalo utéct. A musí být měkký, aby se mu dalo nabančit! A zlý může být jenom trošku, aby byl taky někdy roztomilý. A né moc chytrý ! A žádné ostré drápy, aby mi neublížil. A nějakou pěknou barvu, nic zeleného nebo fialového a …“

„Tak počkej, počkej, teď to nech raději na mně, sněhulák to nebude! Vezmu za základ některý ze svých projektů a pak uvidíme, jak se ti bude líbit!“

Zabral jsem se do práce a jen tušil zvídavý dětský pohled za zády.

S profesionálním zaujetím jsem ještě dlouho a pečlivě tvořil mnoho detailů jak uvnitř korpusu, tak i na něm.

Hotovo.

Kousek korpusu jsem virtuálně vyňal a z genetických informací naklonoval (s malou změnou pro eventuální samorozmnožování) dalšího bubáčka.

A máme strašidýlka dvě.

Zadal jsem výrobu a hleděl přes průhlednou stěnu do laboratorní místnosti na oba vznikající výtvory. Až jsem se otřásl. Já mám tedy fantazii!

No, už jsou na světě.

Než je vymažu, zkusíme to s nimi… kde je můj potomek? Samozřejmě, už ho to přestalo bavit.

„Tak se pojď podívat! Máš strašidýlka dokonce dvě!“

Synek se přišoural a neskrýval zklamání. „Jsou oškliví.“

Než jsem stačil cokoliv udělat, dotkl se pracovní desky stroje a strašidýlka zmizela.

„Ale no tak, nemáš mi na desku sám sahat. Teď jsi je teleportoval někam do odpadní galaxie! Chudáci. Víš jak budou trpět, než bude po nich? Vždyť vnímají, omezeně dokonce i myslí! Víš, jak krutě mohou zemřít?“ káral jsem svého syna.

Podíval se na mne. Byl už dnes opravdu unavený.

„To nic. Pojď, jdeme spinkat, už je pozdě.“

Srovnal jsem mu tykadélka, očistil všechna chapadla a rozpliznul jsem ho ke spánku. Sám jsem si do metanového jezírka na vrchu mého rosolomozku nechal rozpustit uklidňující chomáč heliové vaty.

Než jsem usnul, potlačil jsem myšlenku, že by strašidýlka díky mojí pečlivé práci přece jen mohla přežít a rozmnožit se.

To kdyby se šťastnou náhodou dostala do pro ně příznivých životních podmínek.

Ne, to se nejspíš nestane.

Škoda.

Mohli jsme je nechat strašit chvíli u nás doma. Jaká bychom jim dali jména?

Třeba Adam.

A Eva.