Naši blázniví sousedi

„Co s tím uděláme?“ zeptal jsem se jen tak, aby má žena neřekla, že rozhoduji vždy sám.

Stáli jsme v kotelně a nasávali vzduch přesycený výpary topného oleje.  Původní majitelka hrála s oblibou bridž, a trubky spravovala lepicí páskou.

„Spravíš to, ne?“

„Jasně,“ řekl jsem a vypnul jsem prsa.

„Tak to by bylo,” řekla má žena a otočila se k odchodu. Provedení přenechala personálu.

„Jenomže,” pípnul jsem.

„Co ještě?” zastavila se.

„Máme na to?”

„A co že to bude stát?”

Vyslovil jsem informovaný odhad.

“A je nějaká alternativa?” Výše ceny ji přiměla zaujmout neutrální postoj.

“Plyn.”

„Je dražší v provozu,” namítla.

„Ale levnější při pořízení. Plynárny teď pořádají nějakou akci.”

Brzy jsem měl objednanou demontáž, ale i následné práce jak plynárny, tak instalatérů.

Jenže nádrž nebyla prázdná.

„A co se zbytkem oleje?” volal jsem firmě, co měla rozřezat a odvézt nádrž a kotel.

„Můžete někomu věnovat,” řekli mi tam.

„A jak?”

„My to převezem, jen aby to nebylo daleko.”

Rozhodli jsme se pro jednu chudou vdovu z naší ulice. Navíc má ta ženská barák zadlužený. S původní majitelkou našeho domku hrávala bridž. Bude ji tedy hřát jak naše nafta, tak tklivá vzpomínka.

Ještě nebylo vše hotovo, ještě nám ti lidé demolovali sklep i přístup k němu, ještě vše smrdělo jako blázen, a už zde ta sousedka stála na prahu. Bez kytičky nebo koláče.

„Kolik že toho mělo být?” vyhrkla na mě a hrozivě našpulila rty.

„Sto osmdesát, říkali ti chlapi.”

„Tak to nesouhlasí.” Vytáhla z kapsáře nějaké papíry a brejle a začala mi ukazovat.

„Tak on si může někdo myslet, že já jsem stará bláznivá ženská a nevím, co mi tam nelejvají. Já si to, pane, dovedu změřit. Jo. Mám na to klacek, vlezu si s ním na nádrž a ponořím ho do oleje. Podívejte se!”

O naše zábradlí stál opřený černý a lesknoucí se prut. Vzala ho do ruky a ukazovala prstem, pod jehož nehtem se nacházel důkaz její pravdomluvnosti.

„Až sem by to bylo sto osmdesát. Ale ono to bylo jenom sem. To je sto sedmdesát. Nanejvýš ještě dva litry, ale ani o chlup víc!”

Opřela se o ten klacek a vystrčila bradu.

„Paní, to je snad jedno...” začal jsem.

„Řekl jste sto osmdesát!”

„To mi było řečeno.”

„A je toho mnohem míň!”

„Ale vždyť jsem vám to daroval!”

„Možná, a co jste řekl sousedům?”

„Já? Nic!”

„Jak to, všichni mluvěj, že jste mi daroval sto osmdesát litrů. A zatím toho bylo jenom sto sedmdesát!”

„Paní, tak já to napravím!”

„Pchá! Lidi si budou myslet kdovíco! Tohle už se spravit nedá!”

„Víte co? Tak já si ten olej vezmu zpět.“

“Nene, co se dá, to se už zpět nebere!”

“Tak co mám teda dělat?  Mám před váma padnout na kolena?”

Chvíli to zvažovala.

„Stejně byste to neměl jak vzít zpět.”

Měla pravdu. Ti od šrotu už byli pryč i se svou pumpou.

„Odnosím to v kýblech.”

„A kam?” triumfovala, „teďkon máte plyn, že?”

Zpoza rohu se vynořil její syn. Vzal mámu kolem pasu a táhl ji pryč. Chvílemi ji nesl. Vzpouzela se a na čele jí naběhly žíly.

Postrkoval ji po chodníku a za jejími zády na mě dělal posuňky. Kladl si při tom ruku na srdce a tak. A ťukal si do spánku.

Přibouchl jsem za nimi dveře.

„Strašně to tu smrdí!” řekla manželka a zase je doširoka otevřela.

„Jdu do sklepa. Bude třeba vykopat podlahu, je tím svinstvem nasáklá,” řekl jsem.

„Vezmeš si na to dovolenou? Nějaká ti od loňska zbyla, ne?” povzbudila mě. 

Po chodníku procházel náš soused, co každou neděli brzy ráno vytahuje svou mercedesku z garáže a projíždí se s ní po liduprázdných ulicích.

Hrozil nám holí za ten rozkopaný chodník.

18.01.2010