Jako Schumacher ve svém stroji

Vyjel jsem z brány podniku jako Schumacher ve svém stroji. Už léta jezdím na kole stejnou cestou domů, znám zpaměti všecky její pasti, její zvuky, její vůně a světla či stíny. Nic z toho nevnímám.

Leda že se stane něco neobvyklého. Aspoň trochu neobvyklého.

Stalo se. Na mé stezce stál taxík. Ne poprvé, samozřejmě.

To mě vždycky štve, a pokaždé to taky vyvolává tichou otázku, jestli bych do něj neměl nabourat, když zde nemá co dělat. Můj advokát a jeho pojišťovna by mi pak už pomohli k předčasnému důchodu.

Objel jsem jej, jako obvykle. Ona by ta akce mohla trochu bolet, že.

Takže někdy příště.

Vjel jsem na vozovku a držel jsem se vpravo.

„Tú, tutú, tú, tutú,” ozvalo se za mnou. Auta nahodlila blinkry a už se klidila stranou. Zůstal jsem stát u okraje cesty. Sanitka projela kolem a vysílala na stěny domů blesky  svého majáčku. V žaludku jsem pocítil něco jako vzrušení. Hrdinní zdravotníci jedou, život, záchranu vezou. Sanitka kličkovala dál a brzy zmizela. Provoz se obnovil.

Ale jen co jsem se do něj zapojil i já, přiřítila se sanitka další, vlastně jakýsi rychlý a štíhlý vůz, co se proplete všude jako motocykl. Stačil jsem postřehnout záblesky majáčku za sebou, a už si vozy zase hledaly dírku někde vpravo. Byl jsem pomalejší, k vyhlédnuté proluce pod pouliční lampou jsem měl ještě kus, ale ten velící vůz nebo co to bylo za nestvůru se už rozeřval z plných plic. „Tú a tá a tú a tá,” znělo to jako za druhé světové, a když jsem nezrychlil, jeho nárazník ťukl do mého zadního blatníku a řidič zapnul sirénu druhou, která mne zvedla ze sedla snad silou svých vln a já odpálil vpravo, pak skokem plavmo, s kolem někde mezi nohama, pod tu vyhlédnutou lampu.

Auto projelo kolem a jeho zvuk se změnil, už nebyl tak vysoký, ale vyl dál a vrhal lidi i s auty do obou stran, jako když sněžný pluh rozhrnuje sníh na dálnici.

Nejdřív jsem jen skučel, svíral oční víčka a držel si lebku po obou stranách, ale pak jsem si začal třít spánky a nevnímal jsem ani naraženou kostrč, ani špínu na chodníku, co jsem v něm seděl, ani čepku, kterou jsem drtil na lebce svými dlaněmi.

A šeptal jsem, ze začátku jen tiše, v duchu, ale pak jsem ze sebe začal vydávat hlasité zvuky, slyšitelné asi dost daleko, protože mne lidi začali očumovat.

„Kurvy, smradi, hajzlové!” a mnoho jiných, ještě strašnějších nadávek. Nějakýho přežranýho, co ho trefil šlak, jedou zachraňovat, a klidně při tom přejedou člověka, ono jim to může být jedno, však potom odvezou i mne, a moje pojišťovna jim to zacvaká i s úrokama.  Zvedl jsem se ze země. Opřel jsem sebe i kolo o lampu a začal jsem zvracet.

Rozpálený a napumpovaný adrenalinem, s rozepjatou bundou, s rozevlátou šálou jsem spěchal k domovu. Lehce jsem se proplétal mezi domky naší čtvrti; byl jsem náhle ve skvělé náladě. To slůvko „Kurvy!”, co jsem si ze setrvačnosti opakoval, nabylo jakési nové, mně dosud neznámé, mazlivé podoby.

Objel jsem společné garáže a vjel jsem do naší uličky.

Tu jsem stiskl brzdy a než kolo zastavilo, už jsem stál oběma nohama na asfaltu.

Stála tam ta záchranná auta, ztichlá a osleplá. Jedno napříč přes chodník.

Ze sousedovic dokořán otevřených dveří vynášeli saniťáci nosítka, a na nich malou postavičku. Byla přikrytá až po bradu. Oči měla zavřené. Jeden ze zdravotníků šel podél nosítek a vysoko nad nimi držel láhev kapáku.

Hleděl jsem na tu bledou tvářičku a cpal jsem si pěst do úst.

(c) Zdislav Wegner 19.01.2010