K.O.U.L.E / Soused vtipálek.

Zamáčkla budík. Přitáhla si peřinu. Ještě chvilku, chviličku a…

    ,,Crrrrr…“ natáhla ruku a vzápětí si uvědomila, že zvuk je odjinud.

A znovu a klepání na dveře. Pošťačka zvoní dole, to je jiný zvuk. Nikoho nečeká. Posadila se na posteli a promnula si oči. Zase včera ponocovala. Ostatně po ránu bývá vždycky nepoužitelná, a kdo ji zná, tak ji v tuhle dobu neotravuje.

    ,,Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr…“ Ježíši! Tak jo! Už se hrabu!

    Sáhla po županu. Než došla ke dveřím, tak na ně někdo i zabouchal pěstí. Zarazila se. Trochu už procitla a vzpomněla si na události posledních dní. Telefonáty z neznámých čísel, kde se nikdo neozval. Už se váhala i představit. Nepříjemné SMSky od bývalého manžela. Byla tenkrát hloupá, když nevolala policii. Co si myslela? Opakovaně ji napadal, jeho agresivita stoupala a jí to pořád nedocházelo. Nevěřila čeho je schopen. Ale když to přiznal, tak zírala i soudkyně. No a teď si po letech na něco vzpomněl a začal otravovat. A tuhle před pár dny ta, prý nožem, prořízlá guma u jejího auta…

    Vyzula si pantofle, do kterých před chvílí vklouzla u postele a co nejtišeji se vydala chodbou ke dveřím bytu. Kdyby to byl on, tak mu v žádném případě neotevře. Zvonění, klepání a bušení neustávalo. Opatrně poodhrnula kryt kukátka a nic. Jen vzdalující se kroky dolů po schodech. Krátce. Tak jedno patro. A ticho. Tak a co teď. Kdyby se poslední dny neděly kolem ní všechny ty podivné věci, tak by nejspíš otevřela, aby líp slyšela, ale teď neměla odvahu. Minuty co stála bosá u dveří s prstem na kukátku, se jí zdály nekonečné. Sakra, bůhví kdo to byl. Kašli na to, říkalo jí něco uvnitř a vzápětí začalo našeptávat: běž se podívat do koupelny, třeba praskla voda a vytopilas sousedy. Blbost, to by bylo slyšet. I když jak jsi šla spát nad ránem… Chodila po bytě a nemohla na nic přijít. Koukala na mobil. Žádný zmeškaný volání (ti co k ní chodili na návštěvu, používali mobil, ne zvonek…), žádná SMS.

    ,,Crrrrrrrrrrrrrrr! Buch, buch!“ Už zas? Pohnula se opět ke dveřím, ale zaslechla jen rychlé kroky, jako před tím. Teď počká déle a bude napínat uši. Ale ty polstrované dveře tak tlumí zvuky. Jak tak stála bosky na studené zemi, i to že vstala před chvílí, prostě to nevydrží, musí čůrat.

    No samozřejmě. Opět zvonění a rány. Ani nespláchla a vyběhla z malé místnůstky na druhém konci bytu teď už rychleji za zvuky, které ji začínaly vytáčet víc a víc. Zvědavost se mísila se strachem. Srdce o něco rychleji a snad i hlasitěji tlouklo. A zas nic. Na chodbě prázdno. Jen dusot.

    Tiše otevřela a chvíli poslouchala. Zase nic. Až po chvíli hovor snad o několik pater níž. Co se proboha děje?!

    Někdo si z ní dělá srandu? Nebo se něco stalo? Nebo chce někdo zjistit, jestli je doma? Nebo jí bývalý hraje na nervy a daří se mu to poslední dny celkem úspěšně?!

    Situace se ještě asi dvakrát, třikrát opakovala. Akorát někdo krátce zazvonil, zabušil vší silou a rychle utíkal pryč. Byla bezradná.

    Zavolala svému příteli, že se zas dějí divný věci, jen aby věděl. Mrzelo ho, že není s ní a nemůže pomoct, jak se shodou okolností právě poslední dobou stávalo. Když byli spolu, tak byl klid. Ještě snad začne podezřívat i jeho. Chvílemi už opravdu nevěděla co si má myslet.

    Ani nesnídala, oblékla se, zkontrolovala byt a vydala se na parkoviště. Musí na odpoledne do práce, tak nebude vadit, že tam bude dřív. Pro většinu se blížila doba oběda, ale ona se svým posunutým časem…

    V baráku byl klid. Výtah pomalu sjížděl všech sedm pater a i skrz rozmazaný obraz skel rozložených na malinké čtverečky, se nikde nic nehýbalo.

     Slyšela jen ozvěnu svých kroků. Automaticky šáhla shora do schránky, nic. Měla štíhlou ruku a dlouhé prsty, tak použila klíček, jen když narazila na písemnosti. Vchodové dveře byly těžší, nebo jen ,brano‘ víc utáhlé. Musí se víc zabrat… Přimhouřila oči do slunce a rozhlížíc se po parkovišti, přemýšlela, do které řady zaparkovala. No tak. Jsem slepá?! Vždyť tu zas tak moc aut není, ostatně jako skoro vždy v tuhle dobu. Ale…

    Rozběhla se mezi auta a ať se rozhlížela sebevíc, to její tam nebylo! Prostě nebylo!

Že by bývalý zašel tak daleko?! Schopen toho je, ale…? Vytočila poslední číslo na mobilu…

    Vypravila ze sebe sotva pár slov, když uslyšela za zády známý štěkot.

    ,,No zdravím! Kde ste byla?!“ soused se svým malým černým psíkem se k ní hrnul a rozhazoval rukama.

    ,,Počkej, soused mi chce něco říct…“polohlasně špitla do mobilu a podvědomě v ní zahořela jiskřička naděje, že to bude určitě s jejím autem jinak.

    ,,Ano? …brý den.“ polkla a pokusila se o úsměv.

    ,,Já vás naháněl! Zvonil, bušil a vy nic! To ste tak tvrdě spala?!“

    ,,No, já…“

    ,,Odtahovali tady auta a já lítal po baráku, ale nestíhal sem to…“

    ,,Ah tak. Odtahovali, říkáte…“ oddechla si, že v tom nemá prsty bývalý a uvědomovala si, že bude muset najít auto, kam ho odtáhli, volat, zaplatit…

    ,,No sem to obíhal, ale nemohl sem se na vás všecky dobóchat…“ a jal se vysvětlovat co všechno absolvoval a jak se naběhal a…Zpomalil až se začala smát. Co jiného jí taky zbývalo.

    No bodejť by mohl. Jestli to u všech dělal takhle. Zazvonil, zabušil a utekl k dalšímu. Ale myslel to dobře. On to vždycky myslí dobře. Ale tentokrát mu to moc nevyšlo.

……………………

    Netrvalo dlouho a sešlo se jich na parkovišti bez aut víc. Shodli se, že po té kruté bouřce včera večer, kdy byly spadený všechny cedule kolem to jinak ani dopadnout nemohlo. Ona se vracela po pracovním týdnu už za tmy do města a ostatní z chat a chalup jako skoro každou neděli. Samozřejmě pokutu tyto vysvětlení nesnížily, ale byla ráda, že se nestalo nic horšího. A ještě navíc podivné události, tímto skončily. Aspoň na čas určitě.