Jak se dělá softwér

Ajťáci, aneb jak se dělá softwér

Přestože v IT nebo chcete-li kolem počítačů působím už moho let, mám stále pocit, že jsem ještě celkem normální. Jistě, je to subjektivní, ale na svoji obranu prohlašuji, že nemám rád virutální noviny, virtuální knihy ani virtuální ženy. Jako odborník na řízení softwarových projektů jsem byl požádán, abych na toto téma napsal článek pro laickou veřejnost. Tak jsem to udělal. Moc se nelíbil, ale myslím, že laické veřejnosti je škoda jej upřít. Než se dostaneme k tomu jak se dělá softwér, pojďme si říci o lidech, kteří jej dělají…

Lidem jako já se obecně říká ajťáci a existuje utkvělá představa, že se jedná o zvláštního, asociálního podivína, který ve dne spí a v noci sedí u počítače. Ale není to tak !  I ve světě IT existuje mnoho různých klonů ajťáka.

Obecně je lze rozdělit na dvě skupiny. Amatéři a profesionálové. Pozor, toto rozdělení nemá co dočinění se schopnostmi, znalostmi ani jiným kvalitativním hlediskem. Jediný základní rozdíl je v tom, že amatér pro vás bude pracovat za pivo, a většinou dokáže vykonávat i jinou normální práci. Profesionála musíte zaplatit penězi a to zpravidla dobře, předem a v EURech. Protože amatéři nemají peníze, dále se nedělí. Profíci se obvykle seskupují do ajtý firem a společností, které účtují za své služby ještě vyšší částky, než profíci na vlastní noze – právě zde vznikl výraz „vysoce profesionální“. V této komunitě vždy bývá jedinec, většinou ne-ajťák. Říká se mu ředitel, majitel, jednatel… prostě je to člověk, který je úplně nejvýš, má největší kancelář, ve které nikdy není, nikdo se mu nedovolá. Ale musí se mu posílat souhrnné reporty – hlášení. A právě proto jsou tu tzv. klíčoví manažeři. Tito lidé mají také velké kanceláře, také se jim nedá dovolat, ale do práce už chodí alespoň jeden den v týdnu – když jsou porady. Právě manažeři vymysleli porady, aby jim na nich jejich podřízení pomáhali vytvářet reporty pro ředitele. Aby se manažeři mezi sebou nehádali, vymysleli si každý své oddělení. Ve vysoce profesionální firmě, je alespoň marketingové, obchodní, právní, vývojové a personální oddělení, oddělení realizace projektů a oddělení pro podporu zákazníků. Pozor softwérová firma nikdy nemá reklamační oddělení.

Lidé z marketingu (markeťáci) se zabývají tím, jak utratit co nejvíc peněz za to, aby se z prostého občana stal potenciální zákazník. Neváhají se snížit v podstatě k čemukoliv, slíbí cokoliv, protože vědí, že se s tímto potenciálním zákazníkem již nikdy neuvidí. Takto zpracovaného člověka dostane obchodní oddělení. Zde pracují obchodníci, čili sejlsáci. Ti zpracovávají nabídky na to, co markeťák slíbil. Protože tady už vznikají papírové dokumenty, je potřeba je udělat maximálně nepřehledné a nejasné, s důrazem na to, aby byly barevné a globálně působily výhodně a především - na konci musí být co nejnižší částka. Pokud potenciální zákazník na nabídku přistoupí, podepíše smlouvu, kterou nachystá právní oddělení. Nejdůležitější informace jsou ve smlouvě vždy na předposlední straně, kterou nikdo nečte. Po jejím podpisu se z potenciálního zákazníka stává už jenom zákazník, který je záhy degradován na projekt a dostává ho do péče oddělení realizace projektů. Zde pracují analytici, konzultanti. Jak jsem uvedl, protože manažerů není nikdy dost, s každým projektem vznikne i jeho projekt-manažer a v tu chvíli se z něho stává člověk, kterému se nejde dovolat. Ale nechme manažera a vraťme se k analytikům. Jsou to komunikativní lidé, kteří navštěvují zákazníka. Ten jim vaří kávu a vysvětluje jim, co a jak potřebuje udělat. Ve chvíli, kdy analytici vyčerpají rozpočtem stanovené hodiny, prohlásí, že již všemu rozumí a začnou připravovat analýzu. V tuto chvíli se nejde vůbec nikomu dovolat. Po čase vznikne dokument, kterému nerozumí ani analytik ani zákazník. Proto je nutné analýzu zpřesnit. Protože ale hodiny jsou již vyčerpané, je nutné navýšit rozpočet, což není problém, protože právní oddělení na toto pamatovalo a je to uvedené na předposlední stránce smlouvy. Po promazání nejasných částí analýzy vznikne stručný dokument, kterému již zákazník i analytik celkem rozumí. Objeví se projekt-manažer, podpíše se zákazníkem souhlas s analýzou, předá fakturu a opět zmizí. Analytici odcházejí a předávají analýzu oddělení vývoje. Zde pracují programátoři. Ti asi nejvíce splňují běžnou představu ajťáka. Kafe si vaří sami, tvoří software podle analýzy, které sice nerozumí, ale od toho tu nejsou, že ? A samozřejmě, nedá se jim dovolat. Když vyčerpají předepsaný počet hodin, prohlásí dílo za dokončené a předávají jej zpět oddělení realizace projektů. Tentokrát jej ale převezmou konzultanti – lidé v džínách s ocelovými nervy a asertivním chováním, kteří hrdě software nainstalují a předvedou zákazníkovi. Ten jim vaří kávu. V software se vyskytují chyby, ale to nevadí, projekt je v testovacím provozu, o nic nejde. Opět se zjeví projektový manažer a dává zákazníkovi podepsat předávací protokol do testovacího provozu. Na argumenty zákazníka, že systém nefunguje pouze upozorňuje, že je to přece testovací provoz, který je právě proto určen. Během testovacího provozu zákazník zjistí, že systém neumí to, co mu markeťák a obchodník slíbili. Naštěstí právní oddělení na toto pamatovalo a ve smlouvě se odvolává na analýzu. Protože analýza ale byla zpřehledněna (promazána), požadované věci v ní nejsou, jenom byly „mlčky předpokládány“. Ale nevadí, vznikne dodatek k analýze, dodatek ke smlouvě a rozpočet se navýší přesně podle smlouvy. Pokud zákazník znejistí, bývá (pouze v den porady) přivolán některý z manažerů (který zruší poradu). Zákazník mu uvaří kávu a on na oplátku s ním promluví o jeho rodině, koníčcích apod. O projektu nemá co povídat, protože neví o co jde. Uklidněný zákazník, s pocitem, že na něm někomu záleží, ještě absolvuje několikrát kolečko analytik – programátor – konzultant. Občas se objeví nějaký specialista. Na ty je potřeba dát zvlášť pozor. Zpravidla rozumí pouze malému rozsahu problematiky a jejich hodina práce je nejdražší.

A protože je nutné dodržet termín, je testovací provoz ukončen bez ohledu na stav a projekt přechází do tzv. rutinního provozu. Zákazník podepisuje předávací protokol do rutinního provozu s tím, že dílo sice obsahuje „nedostatky“, ale ty podle smlouvy „nebrání rutinnímu provozu“. Pro ajtý firmu to znamená, že zákazníkovi dofakturuje zbytek peněz co se ještě dá. Smlouva je naplněna a zákazník podepisuje novou smlouvu, smlouvu servisní, která představuje to, že měsíčně platí tzv. udržovací poplatek a poplatek za servisní smlouvu (neví sice co to přesně je, ale platit to podle smlouvy musí). Po zahájení rutinního provozu systém většinou přestane fungovat a to co v testovacím provozu fungovalo, funguje nyní jinak nebo nebo nefunguje vůbec. Protože projekt je v rutinním provozu, konzultantům se již nedá dovolat. Zákazník totiž spadá pod oddělení podpory. Jsou to lidé, kterým se dá dovolat, ale protože neznají projekt zákazníka, musí sehnat konzultanty, kterým se dovolat nedá. Než je seženou, odbudou zákazníka několika obecnými radami, na jejichž základě si zákazník poradí buď sám nebo se s problémem smíří. Už se neobjeví ani projekt manažer, ani jiný manažer - a dovolat se jim také nedá. V případě oficiální reklamace je zákazník odkázán vždy na jeden z dokumentů: smlouva, servisní smlouva, analýza nebo jeden z jejich dodatků, případně všeobecné obchodní podmínky. Nakonec díky zásahu oddělení podpory jsou špatně fungující funkce v systému vypnuty a zákazníkovi doporučeno náhradní řešení (excel nebo původní systém). Pokud bude zákazník stále požadovat dořešení problémů, bude mu navýšen poplatek za servisní smlouvu. U některých zákazníků jsou poplatky za servisní smlouvu snížené, a říká se jim referenční zákazníci. Ti napomáhají dělat z potenciálních zákazníků zákazníky.

Myslíte, že přeháním ? Kdepak, mohu zodpovědně říci, že více méně takto probíhá 95% softwarových projektů. Chcete se tomu vyhnout ? Je to jednoduché. Založte si ajtý firmu a staňte se jejím ředitelem.