Arniel - Loučení - část 1.

Bylo kousek po poledni. Arniel běhala po trávníku kolem altánu za malým pejskem a smála se. Davelen, její chůva, nejstarší z elfů na celém ostrově a možná na celém světě, seděla v altánu a četla si příběhy o dracích. Byla už velmi slabá, nemohla už téměř chodit, a jedinou věcí, která ji stále držela naživu, bylo toto dítě. Kdysi se starala o její matku jako teď o ni, a milovala ji jako vlastní dceru, kterou nikdy neměla. Arniel už pejska dohonila a teď ležela na zemi a on jí lízal nos, což ji rozesmávalo ještě víc. Davelen zvedla oči od své knihy a zadívala se na děvče. Už ji četla mnohokrát, ale nikdy si jí nemohla nabažit. Jako malá, což už bylo velmi dávno, věřila tomu, že viděla draka a nyní se pomalu vracela do svého dětství. Čím dál  častěji přemýšlela o starých časech. Nejčastěji teď myslela na Agerana. Když se s ním setkala jako malá, tenkrát, bylo to úžasné. Stála na Pahorku chrámů v Maradu a on tam stál taky, skoro vedle ní, a díval se na korunovaci Helernila IV. Tenkrát byl Marados ještě silný. Ne tak, jako v době své největší slávy, ale pořád velice silný. A Ageran, První pramen, tam stál a díval se, a pak předstoupil před něj, před nového císaře, kterému bylo teprve 17 let, a popřál mu moudrost a štěstí a požehnal mu ve jménu Času a bohů svou holí. Pak tam tak stáli vedle sebe a všichni tleskali a byli tak šťastní a veselí. Potom se na ni zadíval. Na ni, bezvýznamnou maličkou elfku, dítě, které zažilo jen několik zim, pak k ní přišel a vzal ji i s jejími rodiči do nejlepšího hostince ve městě, a tam si povídali až do rána a rodiče byli veselí a ona mohla pít víno a byla taky veselá a šťastná. A Ageran, bůh, přestože se za něj nepovažoval, jí vyprávěl příběhy o starých časech, ještě starších než byl on sám, a o starých hrdinech, o dracích a o Hadech a o činech, které byli zapomenuty a ona poslouchala a toužila tam být. A potom vyprávěl vtipy a dělal veselá kouzla a bavil všechny v hostinci a všichni se smáli a volaly „Ageran, Ageran!“ a v jeho stříbrných očích bylo vidět, že tohle se mu líbí, že tohle mu chybí, tam někde, kde žijí bohové, a ona byla trochu opilá a tak se smála a smála a tleskala. Ráno se s ní rozloučil a zmizel. Neviděla ho potom stovky let, a přesto si tohle všechno pamatovala. Mezitím on, jak slyšela, odešel do Zapomnění, jak se říkalo tomu, když bohové odešli, aby se už nikdy nevrátili, potom vznikla Černá aliance, potom Marados jako říše poprvé padl, to už žila zde, na ostrově daleko na jihu, ale přesto jí bylo líto, když slyšela příběhy o svém starém domově, o dlouhé občanské válce, o první okupaci, o prvním odboji, o návratu dědice, o obnovení Maradského impéria, a potom o návratu Ingarů, druhé a strašně krvavé „Válce neštěstí“ a druhé okupaci. To bylo nedávno, teprve před sedmi lety začala válka a před pěti lety padl Marados. Ale jí už se to netýkalo. Její život byl teď tady, všichni její přátelé byli mrtví, a musela se starat o spoustu věcí a neměla čas na sentiment. Byla nejstarší z elfů na ostrově, ale stále pečovala o zdraví paní z Levonu. Když pak otěhotněla, bylo to úžasné. Byla tak šťastná. Její manžel odjel na pevninu do války a už se nikdy nevrátil. A potom Agerana potkala podruhé. Nenáviděla ten den a přesto na něj vzpomínala každou minutu, protože jí dal ji. Arniel. Dítě, jehož osud je předurčen. Tehdy se setkala s Ageranem, který se vrátil ze Zapomnění, podruhé. Určitě to znamená něco velkého, to, že Ageran přišel kvůli tomu dítěti. Napadlo ji, jestli i další bohové se vrátí…? Ale to vědí jen oni sami. Ve svých téměř sedmi stech letech už netoužila po nesmrtelnosti, jako kdysi v mládí, kdy hledala božství. Usmála se při této vzpomínce. Arniel už zase běhala kolem a pejsek za ní vesele štěkal. Jak je šťastná, když ji netrápí starosti okolního světa.

„Chan al Davelen…“ ozval se za ní mužský hlas.

Jen ona ovládala Starý jazyk poté, co paní zemřela, a nyní se ho snažila naučit Arniel. Děvče se učilo dobře a ve svých čtyřech letech už umělo mluvit skoro plynně. Otočila se. Myslela si, že je to on, tak ji to ani nepřekvapilo. Pomalu odložila na stolek svou knihu, kterou stále svírala v rukou na svém klíně a usmála se.

„Chan al Ag´eran anan Magar… Právě jsem na tebe myslela,“ pronesla klidně, „minule jsme si nestihli ani promluvit. Ale to teď není důležité, co tě sem přivádí?“

Na jeho tváři byl naprosto neurčitý výraz, ale přesto v jeho stříbrných očích bylo vidět, že ho něco trápí.

„Přišel jsem se s tebou rozloučit Davelen.“ Pronesl tiše.

„Rozloučit?“

„Jsi dost moudrá abys věděla… Tvůj čas se blíží, dnes v noci…“ Nedokončil větu. Čekal na její tváři nějakou reakci, ale nedočkal se. Jen zavřela oči a kývla hlavou. Její rty se slabě zavlnili v odpovědi, ale tak tiše, že ani Ageran nic neslyšel.

V tom do altánu vběhla Arniel se svým pejskem za sebou a narazila přímo do Agerana. Ani neztratil rovnováhu, ale dívka se od něj odrazila, spadla na zem a koukala na něj.

„Jůůůů, kdo jsi? A jak ses sem dostal? Vypadáš jako kouzelník, mám ráda kouzelníky, taky budu kouzelnicí, až budu větší. Naučíš mě něco…“ To už zase stála na nohou a dívala se na jeho hůl. Pustil svoji hůl, ale ta zůstala stát na místě, jako by nic. Vzal Arniel pod paží a zvedl ji nad hlavu.

„To víš, že tě něco naučím, ale opravdu až budeš větší…“ Poprvé za celou dobu se usmál. Krystal, houpající se na dívčině krku zazářil.

„Jmenuji se Ageran a jsem jak říkáš kouzelník. Dostal jsem se sem, no, vlastně jsem přiletěl na drakovi…“ Arniel na něj udiveně pohlédla a na tváři se objevil nedůvěřivý úšklebek. Postavil ji na zem a posadil se na prouděnou židli vedle Davelen.

„Vážně, klidně ti ho ukážu…“ řekl a teď se na něj podívala dokonce i stará elfka.

Ageran zavřel oči a jednu ruku si přiložil na spánek. Potom mávl rukou a střecha altánu se pomalu rozplynula. Slunce bylo vysoko a na obloze nikde ani mráček. Najednou se na severu objevil malý tmavý bod, a pomalu rostl, až nabyl obrysu okřídleného ještěra, a stále rostl, už byli rozeznat bronzové šupiny, a potom zakryl slunce. Jeho stín přes ně pomalu přejel a drak začal stoupat výš a výš.

„Vur´tan de?“(To je on?) zeptala se Davelen rozrušeně.

„Som, vur´tan ruen niehak, rev´elom nam avdranken. Revelom.“ (Ano, to je sama smrt, nejstarší z draků. Revelom) Odpověděl Ageran.

„Niehak? Kdo má zemřít…?“ zeptala se Arniel, a přitom nespouštěla oči z draka na obloze. Ageran zakroužil rukou nad stolem a pak luskl. Střecha altánu byla zpět a na stole se objevila láhev vína. Arniel vyběhla ven, lehla si na trávu, aby dál mohla pozorovat draka. Ageran se na ni chvíli díval a pak se otočil k Davelen.

„Vím, že kdysi sis přála být nesmrtelná. Bylo by v mých silách ti to splnit, ale vím, jaké to je a taky vím, že nyní už po tom netoužíš. Zažila jsi svoje a tvé místo v Katedrále je připravené. Ale chci pro tebe udělat něco jiného.“ Postavil se a uchopil svou hůl, která stále stála ve vzduchu. Zakroužil jí elfce nad hlavou a odříkal dlouhou magickou formuli. Pak ze zlaté knihy na konci jeho hole vyšlehl blesk. Davelen se zadívala na své ruce. Byli její, ale přesto je nepoznávala. Vrásky zmizeli a kůže byla opět jemná a pružná. Dotkla se tváře. Bylo to stejné. Ageran udělal rukou ve vzduchu kruh a před ní se objevilo zrcadlo. Pak se opět posadil a na tváři měl úsměv. Davelen se na sebe zadívala. Vypadala tak, jak vypadala před šesti sty lety. Celé její tělo jakoby se vrátilo v čase, jen mysl zůstala. Její prsa byla opět pevná, vrátil se jí útlý pas, šedivé vlasy byly opět kaštanové, všechny vrásky zmizely. Její tvář byla znovu nádherná, ona celá byla nádherná. A na sobě měla krásné zelené šaty s hluboký výstřihem, ve kterém se skvěl náhrdelník s krásným smaragdem. Po chvíli se opět podívala na Agerana. Zrcadlo zmizelo tak náhle, jak se objevilo.

„Chci, abys svůj poslední večer vypadala dobře, abych si tě mohl takhle pamatovat, i když vím, že si tě budu pamatovat ve všech tvých podobách. Doufám, že ti to nevadí?“

Jen zakroutila hlavou a usmála se na něj. Její úsměv byl tak krásný jako ona sama.

Povídali si o všem možném, o starých časech, o válce, o dracích, o bozích, a láhev vína byla najednou prázdná, ale Ageran přičaroval jinou, a ta byla brzy také prázdná, a oba byli velice veselí a pořád se smáli, tak, jako při jejich prvním setkání, a ani jednomu z nich nepřišlo, že je toto setkání poslední.

Arniel po několika hodinách přišla zpátky do altánu, a ani je nepřekvapila změna její chůvy. Nevěděla sice proč, ale chůva jí přišla stále stejná a dokonce jí připadalo, že takhle měla vypadat celé ty roky. Když viděla, že se oba dobře baví, rozloučila se, a poprosila Agerana, aby až drak přistane pro ni poslal. Usmál se na ni.

„To dnes bohužel nepůjde mladá dámo, ale určitě budeš mít příležitost si s ním později promluvit. Možná tě dokonce sveze…“ pronesl mírným a trošku opilým tónem.

„Slibuješ?“ zeptala se.

„Slibuji…“ řekl, „na svou kouzelnickou čest…“

„Dobře…“ řekla nadšeně a chystala se odejít.

„Ty se nerozloučíš z Davelen? Víš, asi už ji nikdy neuvidíš.“ Pronesl Ageran a veškerá opilost z něj jakoby vyprchala.

„Máš pravdu…“ pronesla Arniel nyní naprosto vážně a otočila se ke své chůvě. V očích se jí objevily slzy. Pak padla Davelen do náručí a dala se do pláče.

„To je v pořádku dítě, tak to má být, Čas si to tak přeje. Jsem už stará, a ty máš celý život před sebou, nezkaž si ho jen tím, že ti budu chybět…“ Jak Davelen mluvila, snažila se na tváři vyloudit úsměv, ale místo toho se jí do očí také vehnaly slzy. „Sbohem, budeš mi moc chybět…“

„Ty, ty mě taky…“ řekla Arniel se vzlykáním. Pak se vysmekla z jejího sevření a utekla do paláce.

„Vatorel Arniel, diverel al Choran…(Sbohem Arniel, ochraňuj tě Čas) A ty na ni taky dávej pozor.“ Podívala se na Agerana. Díval se do stolu a byl zamyšlený. Slunce už pomalu klesalo k západu a paprsky osvětlovaly jeho tvář, takže vypadal, jakoby zářil. Zatřásl hlavou a zadíval se na ni.

„Omlouvám se, trochu jsem se zamyslel…“

Se slzami v očích se začala smát, a on to nevydržel a přidal se k ní. Na stole se objevila další láhev vína a večeře. Najedli se a zase se rozpovídali. Nechtělo se jim myslet na nadcházející událost, a tak se opíjeli a smáli se a mluvili a mluvili. Pomalu padla noc, a tak Ageran zapálil na všech šesti sloupech altánu pochodně a na stole svíčku. Přestože už byl dost opilí, kouzlení mu nedělalo vůbec problémy. Znovu odčaroval střechu, aby mohli pozorovat hvězdy. Byla krásná noc, přestože se ani vzdáleně její krása nepřibližovala té noci před čtyřmi lety, kdy se narodil Druhý pramen.