Arniel - Loučení - část 2.

Tak seděli tiše vedle sebe a dívali se na noční oblohu. Davelen otočila hlavu a podívala se na jeho obličej. Byl to na první pohled docela obyčejný muž tak kolem třicítky, a přesto mu ve skutečnosti bylo přes tisíc let. Starší než ona sama, bůh, První pramen, Nejmoudřejší ze všech živých tvorů, a teď tady sedí vedle ní a dívá se s ní na hvězdy. Zamyslela se jak dlouho už neměla muže. Tři, možná čtyři sta let. To byl skoro nejvyšší věk průměrného elfa a ona byla už tak hrozně stará, ale teď, cítí se jako tehdy, před mnoha lety, je znovu mladá, a tohle je její poslední noc. Zamilovala se do něj už tehdy, ale to byla dítě, ale teď už je dospělá, dokonce nejvíce jak může být, revelom nam maileanen, nejstarší z elfů.

Uvědomil si její pohled a zadíval se jí do očí. Uviděl v nich touhu a chtíč, a to se ani nemusel namáhat pokoušet se číst její myšlenky. Na okamžik nevěděl, co by měl dělat, a to ho překvapilo víc než to, co spatřil. Byla už téměř mrtvá, nemá to žádnou budoucnost, ale proč jí tedy vrátil její krásu, proč si tehdy před stovkami let vybral zrovna ji a seznámil se s ní, a proč zrovna ji potkal tady, v době, když se narodila jeho nástupkyně. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné a záměry Času neznají ani bohové, ani on, Nejmoudřejší. Sám pociťoval touhu, sám už neměl ženu stovky let, a vlastně už se s tím ani nesnažil bojovat. Jejich ruce se setkali ve vzduchu mezi jejich křesly, oba se na sebe vzájemně usmáli a jejich prsty se pomalu propletly. Postavil se a pomohl jí taky vstát. „Co to dělám?“ bleskla mu hlavou myšlenka, když se jejich ústa přiblížila, ale pak se začali líbat a už nedokázal myslet na nic jiného než na ni. To se mu stalo poprvé, on byl ztělesněním rozumu a moudrosti, proč dělá takovouhle hloupost. Objal ji a oba začali pomalu stoupat. Proletěli nehmotnou a neviditelnou střechou altánu, a stoupali stále výš a výš. Najednou se svět kolem nich změnil. Už se nevznášeli nad zahradou Levonského paláce uprostřed krásné noci, ale stáli na vysoké kulaté věži a nad nimi zářili dvě slunce. Z bílého mramorového ochozu věže vystupovalo osm zlatých větví, aby se na vrcholku spojili a objaly krásnou křišťálovou kouli. Uprostřed kruhu stála velká postel, jinak byla místnost prázdná. Povolil své objetí a pokynul jí k okraji. Udělala pár kroků a opřela se o jednu z větví. Zadívala se dolů a uviděla nejkrásnější město světa, obklopené lesy a loukami, kam až oko dohlédlo. Několik set kroků pod ní stály ty nejskvostnější paláce, které kdy viděla, možná pár Maradských se s nimi dalo srovnávat, ale tohle bylo naprosto dokonalé. Pomalu přišel k ní a pohladil ji po vlasech.

„Givon,“ pronesl tiše. „Takhle vypadal před třemi tisíci lety. A takhle je také nejkrásnější. Mám to tady rád. Ale nic není krásnější než ty…“

Otočila se na něj a dala mu na ústa prst. „Už nemluv…“ a začala ho opět líbat. Rozepnula jeho róbu a ta pomalu sjela na podlahu. Ani on nemarnil čas a nejprve rozepnul její náhrdelník a potom začal rozvazovat šněrování na jejích šatech. A spolu se pomalu přibližovali k posteli. Jeho tunika už také ležela na zemi, když její šaty sjely po jejím krásném těle. Pod nimi neměla nic. Ageran se neubránil úsměvu, když si uvědomil, že jí tohle oblečení sám přičaroval. Když bojovala s jeho páskem, uvědomil si, že je to asi ta nejkrásnější bytost, kterou kdy viděl. Ani andělé se jí nemohli rovnat, ani bohyně, nikdo. „Možná je to jen můj pocit,“ pomyslel si. Pak už se jí podařilo rozepnout jeho pásek a jeho kalhoty sjeli na zem vedle jejích šatů. Líbajíc se spadli na postel. A nad nimi svítila dvě slunce. Bylo to úžasné milování, ale nic netrvá věčně. Dokonce i tato dvě slunce začala postupně pomalu zapadat. Leželi nazí na posteli vedle sebe, ona přitisknutá k němu a on ji hladil po vlasech.

„Už se nikdy neuvidíme, že?“ zeptala se, ale bylo to spíš pouze konstatování.

„Asi ne.“ Odpověděl. Ale nikdy na tebe nezapomenu, pomyslel si.

„Proč jsi to vlastně udělal? Proč jsi se se mnou vyspal, když stejně víš, že zemřu?“

„Na tuhle otázku neznám odpověď. Byl to jen pocit, takový ten pocit, že bych to měl udělat, že je to tak správné. Nepřemýšlel jsem o tom. Ale nevypadáš, že by ti to moc vadilo…?“

Usmála se. „Máš pravdu, bylo to ta nejkrásnější poslední noc, jakou jsem si mohla přát. Neměli bychom se už vrátit?“

Jen kývl hlavou a volnou rukou udělal nad nimi podivný obrazec. Najednou už neleželi vedle sebe v posteli, ale opět seděli na proutěných křeslech v altánku, oblečení a upravení, a dívaly se na sebe. Davelen sklopila oči k zemi a zatočila se jí hlava. Nad altánem se prohnal obrovský stín a náhle dovnitř vstoupil muž s dlouhými šedými vlasy, s bronzovou pokožkou celý zahalený v hnědém plášti. Podíval se na Davelen, potom na Agerana. Jeho naprosto šedé oči zářili vnitřní moudrostí a laskavostí, a přesto se našlo málo lidí nebo tvorů, kteří by ho měli rádi.

„Chan al Revelom. De´tan kenaer choran?“(Zdravím tě Revelome. Je už čas?) řekl Ageran a podíval se na Davelen, která seděla v křesle se zavřenýma očima a hluboce dýchala. Raději se odvrátil, neměl rád pohled, když někdo umírá a on mu nemůže pomoci, zvláště když se jednalo o někoho, kdo se mu stal během pár hodin tak blízký.

„Som, de tan choran. En viride, varet ala hettet lan.Vetor Ag´eran…“(Ano, je čas. Vidím, že ji miluješ. Ale Agerane…) Drak přejel Davelen rukou nad hlavou, a ona jen zatřásla hlavou a podívala se na něj. Potom přejela očima k Ageranovi a zase zpět.

Drak k ní promluvil: „Přišel tvůj čas, ale nemohl jsem se dívat na Agerana, jak trpí pohledem na tebe. O, promiň…“ uklonil se. „Zdravím tě Davelen, dcero Breonel a Ganthera, nejstarší z elfů. Přišel jsem pro tebe, abych tě doprovodil do Katedrály Času, kde se setkáš se samotným Časem a připojíš se k těm, co chápou… Nyní se rozluč s Moudrým, už musíme jít“

Podívala se na Agerana. Ten vstal a do ruky uchopil svou hůl. I ona se postavila a přistoupila k němu. V jeho očích se objevili slzy. Je to už podruhé za poslední čtyři roky, co pláče, a opět je to s touto ženou, do které se zamiloval v den její smrti. Davelen ho objala a začala mu plakat na rameni.

„Neplač, věděla jsi, oba jsme věděli, že to takhle skončí…“ pošeptal jí do ucha… „Nikdy na tebe nezapomenu… Vatorel Davelen…“ Na nic víc se nezmohl, jeho vlastní pláč ho donutil umlknout. Revelom k ní přistoupil zezadu a položil jí ruku na záda. Podívala se Ageranovi do očí a pomalu z ní vyprchával život. Zhroutila se mu do náručí a Revelom odstoupil.

„Smrt je jen jedna, nejspravedlivější a zároveň nejkrutější. Neuniknou jí ani bohové, ani já sám, a dokonce ani Čas. Dokonce i Nicota jistě musí zamřít, ale to už já nevím. Teď mi ji ale dej, je čas jít…“ pronášel drak pomalu obřadně a přitom měl zavřené oči. Otevřel je až na poslední větu.

„Nyní už chápu, proč tě Anlin nenávidí. A on svého otce dokonce ani nepoznal. Já jsem neměl čas ji poznat. Kdybych jen věděl dřív…“ Ageran mluvil pomalu a stále plakal.

„Nechápu tok času a osud o nic víc než ty Moudrý, ale tak to mělo být, stejně jako měl Arlin zemřít. Jen Čas určuje, a Nicota porušuje, my ostatní pouze sloužíme. Já si svůj úkol nevybral, tak jako ty sis nevybral ten tvůj. Už jsi to za ta léta mohl pochopit…“

Věděl že má pravdu, ale přesto na něj měl v tuto chvíli strašnou zlost. Ale ani nejmoudřejší ze všech tvorů a největší kouzelník z lidí se nemohl postavit samotné smrti. Políbil Davelen na čelo, zvedl ji a pomalu došel k Revelomovi. Podíval se do jeho nekonečně šedých očí, ale nic v nich nespatřil. Drak vzal její tělo do své náruče a vyšel ven z altánu. Ageran se opět posadil. Revelom Davelen položil před sebe na zem a její tělo se pomalu vzneslo. Pak pozvedl ruce a ze země se do něj začala vlévat energie. Jeho tělo se pomalu začalo měnit. Jeho šat zmizel a jeho kůže se pokryla šupinami. Pak začal růst, jeho tvář se protáhla, jeho ruce a nohy zesílili, z jeho zad vyrostla křídla. Za pád okamžiků tam stál ve své skutečné podobě. Nejstarší a nejmocnější z draků, Revelom, jehož jméno vyvolává děs i úctu. Tělo Davelen uchopil do jedné z tlap a svou hlavu na dlouhém krku otočil do altánu.

„Nashledanou Agerane, uvidíme se…“ pronesl burácivým hlasem. Pak máchl křídly a pomalu se vznesl do vzduchu. Pak ještě zakřičel, což nocí znělo jako bouře. „A i s ní se ještě setkáš…“

Ageran zmateně zvedl hlavu a vyběhl z altánu, ale drak už byl jen temnou tečkou na severozápadní noční obloze. „Cože?“ zašeptal to ticha. Pak se otočil směrem k paláci. Tam spí ta, kvůli které sem původně přišel, kvůli které se tohle všechno vlastně stalo. Uvědomil si drakova slova a pochopil. A pak se začal smát…