Pršelo, jen se lilo (prozatimní název, nevím jak bych "povídku" měla pojmenovat)

V tomhle počasí bude vstupovat do lesa Smrti nebezpečné. Jeho okraj se k nám čím dál více přibližoval. Černé větve stromů se prohýbali pod náporem větru. Nikde nebyl ani jeden zelený lísteček nebo kousek trávy.

Čím víc jsme se přibližovali, tím nám půda pod nohama tmavla. Mokré prameny mých tmavých vlasů se mi lepili na obličej. Ohlédla jsem se na Erika, jeho modré oči se upírali na zem a vypadal mnohem unavenější než já. Jeho meč se mu houpal u boku a Erikova ruka byla i přes únavu vždy připraven ho vytáhnout z pochvy. Když pootočil hlavu a podíval se na mě, pokusil se o úsměv, ale moc mu to nešlo. U kraje lesa jsem se zastavila. I když bylo něco po poledni bylo skoro tma. Les cítil, že se blížíme. Větve byly propletené a odmítaly nás pustit. Ale my tam musíme.

,, Chci mluvit s jakoukoli dryádou, chceme se domluvit!“

Snažila jsem se mluvit nahlas, ale vítr mi slova odvál od úst. Chvíli jsme čekali a poté z lesa vyšla nádherná žena, nebyla skoro poznat, díky kůži vlasům a šatům podobné kůře a větvím.

,, Dobrý večer!“

Mluvila tichým, přesto dobře slyšitelným hlasem.

,,Proč chcete vstoupit do lesa Smrti? Už vás snad nebaví život?“

Její tvář byla jako z kamene, žádný náznak štěstí či soucitu.

,, Ne, chceme vstoupit do lesa a najít lilii života. Ne však pro naši potřebu,ale pro matku tady Erika, umírá.“

Snažila jsem se mít pevný hlas, ale klepal se mi jako celé moje tělo.

,, Dejte nám nějaký dar a můžete vstoupit.“

To ne. Dar, co by tak mohlo od nás potěšit dryádu?

,, Počkejte paní, my se musíme poradit.“

Podívala jsem se na Erika a poodešli jsme o kousek dál.

,, Máš nějaký nápad?“

Erik vypadal stejně bezmocně jako já.

,, Ne, nevím co od nás by mohlo uspokojit dryádu.“

Můj mozek pracoval na plné obrátky, ale nic mě nenapadlo.

,, Už vím.“

Trhla jsem hlavou s překvapeně jsem se na Erika podívala.

,, Ty něco máš?“

Erik pomalu přikývl. Sáhal si pod promočenou košili a vytáhl něco na dlouhém koženém provázku. Nikdy dřív jsem to neviděla. Byl to malý měděný trojúhelníček a uprostřed byla nakreslená bílá lilie. Vůbec ale nevím, co to znamená.

,,Co je to?“

Vypadal, jako by se při pohledu na onen přívěšek zasnil do nějakých vzpomínek. Když jsem promluvila trochu sebou trhl. Zvedl hlavu a k mému překvapení měl v očích slzy.

,,Přesně nevím co to je, ale dala mi to matka než jsme odešli. Má to být amulet, který mě má chránit. Od té doby jsem ho nesundal a asi proto nás minulý týden ti vojáci nechytili. Ale teď to vypadá, že se ho budu muset vzdát, abych zachránil matku. Jinak nás nepustí a nic jiného nemáme.“

Okamžitě jsem odpověděla, to nepřichází v úvahu.

,,To nemůžeš! Nic jiného od matky nemáš, co když to nezvládneme ani tak a bude to nadarmo. Nic by ti po ní nezbylo.“ Ale Erik si stál za svým.

Proto jsme se vrátili k čekající dryádě a požádali ji znovu o vstup do lesa, tentokrát ale s darem. Měděným trojúhelníčkem od Erika. Dryáda se nejdřív tvářila, jako že tohle nám neprojde, ale když vzala amulet do ruky a pořádně se na něj podívala úžasem úplně vykulila oči. Koukala na amulet, potom na nás a zase zpátky. Její tvář nebyla tak kamenná, nýbrž plná zděšení. Zajímalo by mě proč.

,,Ke jste to vzali?“ Musela jsem uhnout pohledem, její šedé oči byly tak tvrdé. Radši jsem pohlédla na Erika. Jedině on mohl odpovědět. Ale on zamyšleně mlčel a dryáda byla neodbytná.

,,Ehm… to je amulet, který Erik dostal od své matky, aby ho chránil. Přijímáte ho jako dar za vstup?“ Doufám, že ji to takhle bude stačit, víc toho totiž nevím. Dryáda hleděla na mě a pak se podívala na Erika.

,, Tvá matka je elfka, že ano?“ Kde na tohle přišla? Erik že by byl napůl elf? Blbost, to bych věděla. Ale Erik se zcela klidný podíval na mě a pak odpověděl. ,, Ano, jsem napůl elf.“ Málem jsem omdlela.

,,Cože?! Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ Erik vypadal zaskočeně a taky se tvářil provinile.

,,Nebyl důvod a navíc, nerad to říkám. Nikdo kromě mě a rodičů a teď vás to neví.“

Tak tohle byla rána vždycky jsem elfy obdivovala a milovala a teď zjistím, že jdu už měsíc po boku elfa. Sice polovičního ale přece má v sobě krev elfa. Vlastně asi proto má tak blonďaté, skoro bíle vlasy a tak nádherně modré oči. Všechno to do sebe zapadá a já jsem si to uvědomila až teď. To je krásné, ale přitom trapné.

,,Ale vždyť mě si to mohl říct, víš jak elfy miluji.“ Nevěděla jsem, co říct, ale naštěstí na řeči nebyl čas. Erik se jen začervenal a promluvila dryáda.

,,Tak to je jiná. Prosím vstupte!“ Obličej se ji rozzářil a jak rozpřáhla ruce začaly se dít velmi podivné věci, jako ve zpomaleném filmu.

Stromy se rozestoupily a zezelenaly, pod nohama nám začala růst tráva , bylo to jako trochu zrychlené jaro. Po chvíli už byly stromy obsypány listy a my jsme stáli na měkké trávě plné různých krásných květů. V tu chvíli mi došlo, že ten tmavý les Smrti bez života byla jen přelud. Kouzlo jako každé jiné. Taky jsem se divila jak by tam mohly žít dryády. A ony tady mají takové království.

,,Páni…“ Vzdychli jsme s Erikem zároveň. Bylo to opravdu neuvěřitelné.

,, Vidíš to co já?“Podle toho, jak mu zářily oči viděl určitě to co já, takže neblouzním.Ještě několik minut jsme tam stáli a koukali, co se kolem nás dělo. Když už všechno přestalo růst vrátila jsem se do reality a pohlédla znova na Erika. Jelikož byl asi pořád někde v luftě trochu jsem do něj šťouchla. Trhl sebou, jako by se právě probudil.

,, Jdeme?“

Zeptala jsem se, ale radši opatrně, myslím že myslel na svou matku. Párkrát zamrkal a vydal se vpřed. Já se vydala za ním. A až v tu chvíli jsem si uvědomila, že přestalo pršet a trochu se oteplilo. Před námi byl nádherný, ale přitom děsivý les. Chodilo se jen po mechu a měkké trávě. Teď nám zbývá jen najít lilii života a vrátit se zpět stejnou cestou, to však nebude tak jednoduché. Víme, že lilii je uprostřed lesa, ale zapamatovat si cestu, po které půjdeme není snadné. Erik mě ale ujistil, ať si s tím nedělám hlavu. Že on les dobře zná. To už mě ani nepřekvapilo. Rozhodně je to dobrá zpráva. Po cestě jsme si jen užívali přírody, kolem nás se toho tolik dělo. Dryády se objevovaly a zase mizely, kolem létaly krásní obrovští motýly a dalších mnoho a mnoho krásných věcí. Potkali jsme i pár elfů a já si všimla, že Erikovi pokaždé zajiskřilo v očích. Nejsem si ale jistá jestli štěstím nebo slzami. Šli jsem potichu , byly slyšet jen naše kroky. Když jsme se ale blížili k lilii, Erik řekl, že musíme být opatrní. Potulují se tam prý skřeti. Už jsem cítila silnou vůni, kterou lilie vydávala kolem sebe. Byla to těžká, sladká vůně a připomínala mi trochu vanilku, jinak typická vůně lilii.

Byla tam však ještě jedna překážka. U lilie stála snad ta nejkrásnější elfka, kterou jsem kdy viděla. Měla zlaté dlouhé vlasy a velmi opálenou pleť Na sobě zelené šaty, které se za ní jemně vlnily jako ranní opar. Erikovi pět zářily oči a tentokrát určitě okouzlením, ani jsem e mu nedivila. Elfka se na nás záhadně usmívala, bylo jasné že se bude něco dít. Když jsme došli k ní ani nás nepozdravila a nenechala promluvit. Řekla jen tohle:

,,Rozetni mě a já budu ronit slzy rudé, jako je moje maso, byť je mé srdce z kamene.“ A to bylo vše.

Jen jsem na ni koukala a čekala co ještě řekne, ale ona jen stála a usmívala se, jako by na něco čekala. Úzkostlivě jsem se podívala na Erika, jako co budem dělat. A on asi věděl, protože nevypadal tak překvapený jako já, nýbrž přemýšlel. Ale nad čím? 

,,Ehm, Eriku? Co se to děje?“

Mluvila jsem šeptem a přesto Mě Erik chytil za pusu, abych byla potichu. A po chvíli velice potichu dodal.

,,To je hádanka, jestli ji nezodpovíme k lilii nás nepustí. Počkej už možná něco mám. Je to elfí hádanka, nic pro tebe.“

To mě sice trochu naštvalo, ale nechala jsem ho přemýšlet, jinak se k lilii nedostaneme. A navíc, je to přece pro jeho matku. Jen jsem se divila, že lilie nebyla nikde vidět. Kolem s jen linula její silná vůně. A tak jsem se zaměstnávala hledáním, kam ji mohly schovat. Na hádanky jsem stejně nikdy nebyla. Jen ať jsem se dívala, jak jsem se dívala, nikde nic. Erik už to asi měl, protože se vítězně usmál.

,,Třešeň!“ Elfka se usmála ještě víc a odstoupila o dva kroky. Erik se usmál a vykročil.

,,Jak si na to přišel? To by mě ani ve snu nenapadlo, že by to byla třešeň.“ Erik se jen usmál, ale nic neřekl.

Vydal se vpřed a já mu zůstala v patách. Jen jak na o přišel. To z něho musím vytáhnout. Vůně ve vzduchu už mi přišla skoro hmatatelná. Když jsem se už chtěla zeptat Erika, jestli něco nevidí, tak jsem ji spatřila. Rostla tam uprostřed kruhu mohutných líp. Uprostřed bylo malé průzračné jezírko a v úplném středu na mini ostrůvku rostla nádherná lilie. Měla tři překrásné květy. Jeden byl čistě bílý, druhý sladce růžový a třetí rudě červený. To mě zarazilo. Proč jsou tři? A každá jiné barvy? Podívala jsem se na Erika, začínala jsem na něm být závislá. Měl v očích úžas a jasný obdiv lilie. Jeho modré oči se třpytily jako voda ve zmíněném jezírku. Udělala jsem dva kroky vpřed a sladká vůně mě málem povalila. Už se mi z ní motala hlava.

,,Tak rychle Eriku, ta vůně se nedá vydržet. Kterou bereme? Jednu nebo všechny?“ Erik se probral ze snění a svěsil hlavu.

,, Tu růžovou…. Červená přináší smrt a bílá oživuje mrtvé. Růžová je něco mezi tím. Když si člověk, co si zaslouží žít, vypije její nektar, bude žít, ale když si to nezaslouží, tak zemře. Lilie života se ji jen říká, aby nalákala lidi do záhuby, ve skutečnosti je to lilie Osudu. Vzpomněl jsem si až teď, když jsem ji viděl. Co když si matka nezaslouží žít a přece umře? Byla by tahle cesta úplně nanic…“

Jeho slovům jsem naslouchala a přesto nerozuměla.

,,Lilie Osudu…. Zajímavé, ale tvá matka si určitě zaslouží žít, je to významná žena." Erik se pousmál a přistoupil až těsně k jezírku.

,, Lilie, vydej nám svůj růžový květ, v prospěch ženy elfího původu jménem Margaret Jones…“

Nejdřív se nic nedělo, ale po chvíli s růžový květ vznesl a přistal Erikovi v ruce. Přišlo mi to neuvěřitelné. Tenhle les jde úplně mimo mě. Nechápu tady snad vůbec nic. Erik byl pořád v klidu a lilii jemně uložil do svého vaku zabalenou v bílém kapesníku z hedvábí.

,,To neuvadne? Je to přece jen trochu daleko.“

Erik se na mě podíval jako kdybych právě řekla, že jsem viděla létající velrybu.

,, Je to lilie Osudu. Ta neuvadne nikdy, dokud má svůj nektar.“

Mohlo mě to napadnout. Není to květina jako normální fialka.

,,Jdeme rychle pryč. Ta vůně může být za chvilku nebezpečná. Mohli by jsme tady usnout a utopit se v jezírku.“