Věnováno třem slečnám - prvá je ta, která v povídce vystupuje, druhou je ta, pro kterou to bylo napsáno, třetí je pak ta, které se to líbilo.

Come as you are

 

(Prolog)

 

Pojď ke mně, prosím!

Buď tu se mnou, buď tu pro mě.

Pojď ke mně, Come as you are!

Já tu budu s tebou a pro tebe.

 

 

Karlák

 

Bylo něco po půlnoci, možná dokonce půl jedné. V Praze panovala nezvykle klidná jarní noc. Vzduch byl docela teplý, takže ani pozdní chodci nepotřebovali kabát. Zvonky tramvají na Karlově náměstí měly zvláštní ozvěnu, protože je nerušil téměř žádný automobilový provoz. Všichni řidiči již patrně spali. Jen taxikáři dál provozovali své řemeslo.

To vše za svitu nočních lamp, které dodávaly celé scéně nádech tajemna.

 

Směrem od Štěpánské se na náměstí přiloudal mladík v rozepnuté bundě. Trochu se motal, měl zcela jistě požito. Kde, jak a s kým popíjel, to už nikdo neví. Ví se jen, že mu ujela poslední tramvaj, a on se rozhodl dojít domů pěšky. Ostatně, měl to skoro za rohem.

 

Normálně chodil rád – neměl tramvaje zrovna v oblibě a pokud se už musel svést, vnímal to jako nepříznivou shodu okolností. Ten večer se ale za tramvaj upřímně modlil. Nechtěl totiž být sám se sebou, se svými myšlenkami. A díky několika vteřinám, které ho připravily o rychlou jízdu domů, ho čekala nejméně patnáctiminutová procházka.

 

Tedy dost času na to, se tím vším zase zabývat.

 

Tramvaje

 

Ačkoli se tomu mladík ze všech sil bránil, nedokázal udržet svoje myšlenky na uzdě. Události se mu začaly v hlavě třídit jedna vedle druhé a mezi nimi začaly vyplývat dříve netušené souvislosti.

 

„Pojeď se mnou ten kousek, já na Karláku stejně vystupuju,“ řekla mu před časem jedna slečna.

Stáli oba na I. P. Pavlova a ona chtěla na Karlovo náměstí, on na Národní třídu.

„Ale tahle tramvaj nejede na Národku,“ protestoval on.

„Tak tam chvíli počkáš, aspoň konečně poznáš toho mýho,“ řekla s úsměvem.

V mladíkovi hrklo.

„Nejedu,“ oznámil slečně s konečnou definitivou.

 

Teď stál na Karlově náměstí, opíral se o lampu u zastávky a myšlenky ho vedly všude možně, jen ne z deprese ven.

 

„Je to v těch kolejích,“ říkal si mladík a vrhl nenávistný pohled na zastávku.

„Nemoh sem jet s ní, v tom to je!“

 

Myšlenka na cestu tramvají ho zavanula až k těmto událostem, které považoval za bezvýznamné. Dosud. S každým okamžikem získávaly nový smysl.

 

Nejel s ní jednou tramvají. Ne proto, že by ta tramvaj nejela tam, kam by chtěl. Nejel s ní proto, že cítil, že jejich cesty se rozešly – konec konců, stáli na křižovatce. Oba se na ni nějak dostali, tam se potkali a nyní musí dál. Ale už ne spolu. Mohli by…

 

Ale jenom na Karlák…

 

Rozhodl se, vzal to do svých rukou. Učinil mezník v životě.

 

Nebo jenom počkal dvě minuty na lepší spoj.

 

Come as you are

 

Ať už to bylo jakkoli, začal mladík lehce střízlivět. Dokonce natolik, že si uvědomil, že má v kapse přehrávač a sluchátka. Rozhodl se zpříjemnit si čekání trochou hudby.

Nešikovnými prsty vylovil přehrávač, málem ho upustil, s vypětím sil rozpletl zmuchlaná sluchátka a konečně si pustil nějakou muziku.

Do uší mu zazněla Come as you are.

 

A najednou uviděl onu slečnu přímo před sebou. V černém tričku a tmavě modrých džínách, v tom, co jí slušelo nejvíce. Stála tam a usmívala se na něho.

 

Come as you are, as you were,

As I want you to be.

 

Hrozně ji chtěl. V tu chvíli by obětoval všechno na světě, aby ji měl.

Pojď ke mně, taková jaká jsi byla, jaká jsi teď jakou tě chci mít.

 

As a friend, as a friend,

As an old enemy.

 

Už mu bylo všechno jedno, jen chtěl být vedle ní. Hlavně s ní. Kašlal na všechno, co si provedli, co je mělo čekat, na tramvaje, osud a všechny povinnosti.

Prostě pojď ke mně, kamarádko, milenko, přítelkyně, pojď sem! Taková, jaká jsi! To mi stačí…

 

Take your time, hurry up.

The choice is yours, don't be late!

Take a rest as a friend,

As an old

 

Spěchej, nespěchej, odpočívej utíkej, hlavně tu buď se mnou!

 

Ale nezpozdi se!

 

Memoria, memoria,

Memoria, memoria

 

Ach ty vzpomínky… Obraz dívky se rozplynul.

 

Vzpomínky na šťastnější chvíle. To je vlastně všechno, co z toho zbylo.

 

Mladík konečně pochopil legendární Cobainovu písničku.

 

Domů

 

Na Karlovo náměstí připlula první noční tramvaj. Mladík si ji chvíli prohlížel, ale místo aby nastoupil, vydal se domů pěšky. Neodpustil si pohrdavé odplivnutí u sochy Elišky Krásnohorské.

 

Cestou domů poslouchal Come as you are. Poprvé, podruhé, potřetí…

 

(Epilog)

 

Mladík se nakonec dočkal – přišla za ním. Měla na sobě černé tričko a tmavě modré džíny. A smála se. Tedy přišla se vším, co jí nejvíce slušelo.

 

Přišla taková, jaká byla a je.

 

Ale už ne taková, jakou ji mladík chtěl mít.

 

Navíc přišla pozdě.

---