Lištička

Inspirovala. Myslím si totiž, jak jsem psal, že to nejsou jen nakupená slova - na mě to nepůsobilo jen pro nic za nic. Pošlu někomu avízo - bylo by škoda, kdyby tohle dílko úplně zapadlo a nečetlo se, i když nemá vytříbený verš, Marek

Jsem rád, že tě moje báseň inspirovala a díky za odpověď na mou poslední otázku v textu. Na rýmu se pokusím zapracovat.

Tohle Tvý dílo na mě fakt zapůsobilo. Silně. Dokonce tak silně, že mě inspirovalo k jinému, co Ti sem šoupnu - snad nevadí. Já totiž, když ten Tvůj text četl, to nejsou prázdná slova, bodají, v Tvém textu cítím velkou bolest, mám potřebu na něj reagovat. Na poslední otázku v Tvém textu bych odpověděl - dokud dýchám, doufám: Viděl jsi les, v něm černé stíny, viděl jsi šaty nevěstiny a v nich jen zánik, zhoubu, děs… Viděl jsi les, byl krutě jiný, co ještě čekáš od mršiny, že obživíš ji ještě dnes?… Viděl jsi les, kde od mýtiny mohly tě slatě z rašeliny pohltit, jak tě hltá stres… Viděl jsi les, v něm pocit viny, že touha jak část rakoviny zakřičí – ne s ní, ale bez… Viděl jsi les, v něm stopy špíny, hlava je zvyklá na cepíny, a někde v duši štěká pes… Viděl jsi les, v něm trochu hlíny, klín vyrážel jsi zas jen klíny, ten co jsi chtěl, však žere rez… Viděl jsi les, kde staré splíny tlučou již nové kovadliny, říkáš si, vydrž, vytrp, snes… Viděl jsi les, v něm bezmoc. Činy smotané vlákny pavučiny, Ne z vody. Z ohně přišel křest… Viděl jsi les. A spoustu dřiny, neviděl jsi kapradiny, jen červy, nikde žádnou z cest… Viděl jsi les. A cítil plyny, nebyly by bez mršiny, pikové dámy zbyly z es… Však vidíš, les – je náhle jiný, už nevidíš jen rozvaliny, máš sílu stát – i jiné vést… Už vidíš les – a ne jen stíny, červi budou bez hostiny, zvony v tmě zvoní – bude šest… Už vidíš les, v něm jeřabiny, až přejde zima, začnou kvést… Marek

Na rýmu by to chtělo zapracovat, ale je v tom něco něžně surově baudelairovského, něco, co na mě velmi silně působí - je v tom hloubka, cit, volání o pomoc, je to silné, působivé, děsivé, Marek

hrozné .. ozaj, čím je ten verš viazaný?