NETYPICKÁ DOVOLENÁ V ZAHRANIČÍ-7

Protože v hotelu díky mně a mému sousedovi panu Metráčkovi panoval jaksi rozruch, tak jsem hotel raději opustil. Mojí snahou bylo najít vytoužené moře a písčitou pláž. A tak jsem začal chodit sem a tam a záhy mi bylo jasné, že nevím, kudy mám k moři dojít. Na ulicích byly cedule, ale po jejich přečtení jsem došel ke zjištění, že nejsou v mém mateřském jazyce.

„To je v pytli. Budu si muset koupit slovník,“ řekl jsem si a začalo pro mne hledání knihkupectví. Záhy jsem pečlivě hleděl do všech výkladů a do jednoho, co byl pootevřený, jsem ze zvědavosti vlezl. Jakýsi muž, který vnitřek výlohy upravoval, se rozkřikl, ale já mu nerozuměl ani slovo.

„Dobrý den domorodý občane. Já hledám knihkupectví,“ řekl jsem mu, ale on stále křičel.

„Aha. Vy mi vlastně nerozumíte. To jsme si kvit. Já vám také ne. Dívejte se mi na ruce. Já vám naznačím, co hledám,“ sdělil jsem mu a následně bylo mou snahou předvádět čtení knihy. Tudíž jsem dlaněmi naznačoval knihu, obrácení listů a čtení. Muž na mne zkoprněle hleděl, a jak jsem zjistil, tak před výkladní skříní se shromáždilo povícero užasle se tvářících lidí. Někteří mě začali fotografovat, a protože jsem kdysi hrával v sídlištním ochotnickém divadle, tak jsem předvedl několik gagů. Při jednom mi však podjely nohy, což mělo za následek pád, při kterém jsem vrazil do muže, co stál ve výloze. Lidé na ulici se rozesmáli, ale ten, koho jsem srazil, se nesmál. Naopak se rozkřiknul a vzápětí se po mně začal sápat. Ve výloze se mi před rozzuřeným mužem hodně špatně utíkalo, tudíž mi nezbylo nic jiného, než vyskočit na chodník mezi lidi. Ti se smáli a zřejmě si mysleli, že je to nějaký druh zábavy k pobavení chodců.

 Běžel jsem dlouho a teprve náraz do zaparkovaného vozu, co nesl označení TAXI, mne zastavil.

„Skvělé! Vy určitě budete vědět, kde je moře!“ vyhrkl jsem v rozplácle poloze na kapotě na nechápavě hledícího muže za předním sklem u volantu. Taxikář několik vteřin na mne užasle hleděl a pak vystoupil z vozu. Já se mezitím snažil nasadit stěrače, co mi nějakým řízením osudu zůstaly v rukách.

„Jejda. Oni se asi trošičku ulomily. Ale nebe je modré a třeba hodně dlouho nebude pršet,“ soukal jsem ze sebe. To už se řidič taxi rozkřikl a já jsem opět nerozuměl, co konkrétně nadává. A tak mne nenapadlo nic lepšího, než se usmívat.

„To je v pohodě. Vy jste určitě pojištěn a já mám pojistku proti blbosti. Aspoň si koupíte úplně nový stěrače. Tyhle už pamatují hodně stírání předního skla,“ říkal jsem muži, který se ke mně přiblížil s dost naštvaným výrazem v obličeji.

„Vy se tváříte dost přísně. To já radši půjdu,“ vyhrkl jsem. Řidič mě vzápětí začal honit a já jsem běhal chvíli kolem taxíku. A aby to nebylo tak jednotvárné, tak jsem vyskočil na kapoty i na střechu. Následně jsem utíkal ulicí s rozkřičeným taxikářem v patách, a protože jsem běžel kolem toho výkladu, ve kterém byl stále ten muž, jehož jsem také naštval, za okamžik mě honili oba dva.

KONEC SEDMÉ ČÁSTI