Být, či nebýt?

Vyskytl jsem se v zasedací místnosti a skočil na ozdobný lustr, odkud jsem měl dobrý výhled. Bylo tu spoustu lidí v oblecích a kravatách. Olízl jsem se za uchem, těmhle vlákna přerušuju docela rád.
Mým cílem byl ulízaný křikloun sedící v čele velkého proskleného stolu. Měl kolem sebe slabou oranžovou auru, která spolu s jeho výrazem a rozmáchlými gesty, kterými si v řeči pomáhal, prozrazovala, že jednání na rozdíl od většiny svých spolupracovníků opravdu prožívá.
Měl jsem ještě pár minut čas, takže jsem se na lustru trochu víc uvelebil a kochal se výhledem z kanceláře. Ta se nacházela, podle mého skromného odhadu, v dvacátém, až pětadvacátém patře jednoho z New Yorských mrakodrapů. Bylo ještě docela brzo ráno, slunce přes samoztemňovací skla prozařovalo místnost a mě příjemně hřálo na holé kůži.
Byl jsem spokojen se sebou i se vším ostatním, ale hlavou mi vířily myšlenky, ostatně jako pokaždé, když jsem byl vyvolán.
Co se se mnou děje, když si zrovna neuvědomuji svou existenci? Odpočívá mé tělo někde v jiné dimenzi? Nebo tam je přemístěno jen mé vědomí? A co když tam není a ani nikde jinde není nic ze mne, co když v tu dobu prostě nejsem?
Na nic z toho jsem nemohl znát odpověď, ale to mi nezabránilo v mých dohadech. Snažil jsem se vzpomenou si na něco z času mé "neexistence". Marně, bohužel. Nebo bohudík?
Co když je tohle má poslední služba smrti a už navždy bude jen prázdno. Mělo by mě to mrzet?
Úvahy mě dovedly až k, podle mě, docela zásadní otázce. Co od svého bytí vlastně chci? Uvědomil jsem si, že vlastně nemám žádné tužby a zároveň jsem zjistil, že bych nějaké chtěl. Takže co si takhle nějaké rychle vymyslet? To by šlo.
Do splnění úkolu mi zbývalo ještě tři a půl minuty času, jak ukazovali digitální hodiny na stěně kanceláře.
Co bych tak mohl chtít? Zabít víc lidí? Je pravda, že mě to celkem uspokojuje, ale to je spíš zapříčiněno splněním povinnosti.. Tak třeba zůstat tu déle a sledovat, co se s mrtvými lidmi děje po smrti? Ano, to by mě zajímalo. Ale jak to udělat?
Rozhodl jsem se, že se prostě zkusím vzepřít odvolání. Ještě mě napadlo nesplnit svou povinnost, ale tolik riskovat nechci, to by mě mohly čekat horší věci, než nebytí. A navíc už jsem měl nejvyšší čas zabránit tomu, abych se dozvěděl jaké že by ty věci byly.
Líně jsem se protáhl a seskočil z lustru na stůl. Dopadl jsem na všechny čtyři a hned se rozběhl k onomu nešťastníkovi. Ten zrovna vstával ze židle, vyskočil jsem, ve vzduchu jsem se elegantně přetočil a pařátem přetnul tepnu pojící jeho tělo s tím, čemu se v tomhle světě říká duše. Jeho tělo sebou škublo, spadlo na zem a zlomilo si vaz. Duše naposledy zazářila a začala se pomalu rozplývat. Současně jsem se začal rozplývat i já. Zatnul jsem zuby a bránil se tomu, šlo to ztuha, ale mizel jsem pomaleji. Ovšem úplně mizení nepřestalo.
Slíbil jsem si, že jestli bude nějaké příště, musím vymyslet nějaký plán. A moje poslední myšlenka před mým zmizením patřila tomu, že chci, aby to příště bylo.