Jak brácha vynalezl rybí salám

Jednoho krásného dne Bohyně rozhodla, že jsem se jako jedináček vyhřívala na výsluní už dlouho - více než dva roky, proto mě prostřednictvím rodičů trošku zlomyslně obdarovala bratrem. Zprvu mě hýbající se panenka zaujala, ale jakmile jsem zjistila, že ten malý tvor strhl všechnu pozornost na sebe, rozhodla jsem se projevit zásadní nesouhlas s pobytem vetřelce v mém domě. Protestní pobyt ve skříni se ukázal jako kontraproduktivní, neb jsem byla několikrát nalezena a vytažena, načež moudří rodiče došli k názoru, že bude lepší mě ignorovat.

Nezamýšlený pokus o vraždu sourozence, který jsem málem spáchala vrtáním ukořistěnou vývrtkou do miminčí pusinky, byl bystrou babičkou zmařen v zárodku a přiměl mé rodiče zvýšit svou ostražitost. Malý Peťanek tak bez úhony dožil věku, kdy se začal batolit a já jsem nakonec pochopila, že s bráchou je svět veselejší.
Už v útlém dětství bylo vidět, jak se naše povahy diametrálně liší. Zatímco já jsem byla rozený filozof a fanoušek aplikované vědy širokospektrálního záběru, můj brácha byl úzce zaměřený specialista. V centru jeho pozornosti byly ryby.
V potoce pod chalupou stavěl pomocí klacíků obdoby maličkých bobřích hrází, kterým říkal přeruble, aby vytvořil prostor pro rejdění pstroužků. Domů chodil zmáčený, promodralý zimou, ale přešťastný. Léto trávil v podstatě v předklonu, nohama po kolena ve vodě a s rukama po lokty mezi kořeny stromů, převislých nad hladinou.
Při jiných činnostech byl pozoruhodně nesoustředěný a neohrabaný. Při pokusu splnit maminčin příkaz ve znění – přinést ze sklepa hrnec s polévkou – zakopl na posledním schodu s takovou razancí, že maminka při následné snaze dostat všechny ty zatracené nudle zpod skříně na chodbě, došla k poznání, že nechtít po Peťovi nic jí ušetří mnohem více času, než  jeho pomoc.

Dodnes se v naší rodině traduje historka, kterak se maminka na velmi krátkou chvíli domnívala, že stačí mírně zapojit mozkové závity a drobné katastrofy v naší domácnosti, způsobované mým zbrklým bratříčkem, budou zažehnány. A s vítězným úsměvem  ho poslala do spíže, přinést dvě slepičí vajíčka. Ovšem pozor! Nikoli v rukou! Dostal přesné instrukce, které měly vychytat všechny možné varianty pohrom. Úkol zněl: vzít prázdné plato pro 30 vajec, do něho opatrně po jednom uložit ta dvě požadovaná vejce a poté je takto bezpečně dopravit do kuchyně. S čím ovšem maminka nepočítala, byla rychlost, s jakou se nadšený bratr, splnivše první část úkolu bezchybně, otočil s pevně třímaným platem ke dveřím. Vybral tu zatáčku tak prudce, že oběma ochraňovaným vajíčkům doslova podtrhl půdu pod uvelebeným zadečkem. Typický  zvuk dvojího křápnutí maminku dovedl k pochopení, že na bráchu je prostě krátká.

V pubertě se naše odlišnosti projevily ještě výrazněji, a to nejen ve fyzické oblasti. Když jsem mamince nadšeně líčila průniky paralelních světů, červí díry a časové smyčky, ta těžce zkoušená duše, ponořená ve vlastní starosti, s nepřítomným pohledem mechanicky přikyvovala, načež mě s náhlým záchvěvem obav soucitně pohladila po hlavě a prohodila. „No jo, je to moc pěkné. Ale hlavně, aby ti to nic neporobilo v hlavičce, Miluško“.

Myslím, že maminka měla mnohem raději mého bratra, který s pubertou vyrostl ze své nešikovnosti a navíc jí kladl pouze otázky, jež vyžadovaly minimum soustředění a jednoduché odpovědi. Třeba že večeře bude za půl hodiny.

Když jsem odmaturovala, maminka si viditelně oddechla, neboť se zdálo, že přes moji intenzívní snahu jsem dospělosti dožila, „aniž by se mi v hlavičce porobilo, co nemělo“ a dokonce jsem obdržela papír, určitou měrou dokazující moji způsobilost k normálnímu životu.

K aplikované vědě se mezitím dostal můj bratr. Byl zaujat zvláštní mezerou v sortimentu řeznictví, neb nemohl pochopit, proč ještě nikdo nevyrobil rybí salám. Rozhodl se pro průkopnickou činnost v této neprobádané oblasti a s vidinou slávy a brzkého zbohatnutí nalovil velký kbelík plevelných rybek. Trochu je povařil a poté pomlel i s kostmi. Kdo by se s tím vybíral. S obrovským tvůrčím nasazením vmíchával do hmoty mouku, vejce a různé druhy koření. Přiměřeně, přiměřeně. Nakonec slavnostně prohlásil, že první rybí salám je připraven a naplnil tou zvláštní hmotou umělá salámová „střeva“.

A pak se udilo. Tatínek s bráchou vyčistili uďák, naložili ho tím nejlepším dřevem a zapálili. Usedli vedle něho, spokojeně sledovali proužek kouře linoucí se komínkem a těšili se na salám. Maminka, poněkud nedůvěřivá k novotám, mezitím nastrouhala obyčejný eidam, smíchala ho s nakrájeným dietním salámem a vložila do mikrotenového sáčku, kterýžto pak zavěsila mezi rybí salámy.

Tatínek s bráchou hlídali uďák až do rána a střídali se v přikládání. Na odpoledne bylo svoláno blízké příbuzenstvo k premiérové ochutnávce zcela převratné rybí delikatesy.

Když přijel strejda s tetou a oběma bratranci, brácha je seznámil se svým podnikatelským záměrem, načež odklopil uďák a vytáhl finální výrobek. Nastala slavnostní chvíle prvního zakrojení. Brácha salám rozřízl v půli, odkrojil si kolečko podezřele šedé hmoty a vložil do úst. Blažený výraz se mu rychle rozplynul, neboť rybí salám připomínal nejen barvou a konzistencí, ale zřejmě i chutí střešní krytinu zvanou eternit. Když to odmítl pozřít i náš pes, pochopil bratr, že některé výrobky na trhu patrně nechybí díky nedostatečné invenci velkovýrobců, ale zřejmě proto, že tudy cesta k úspěchu nevede.

Nyní dostala příležitost prozíravá maminka a její pohotově nachystané náhradní pohoštění. Eidam se vlivem tepla a kouře roztavil, smíchal se salámem a vytvořil tak velmi chutný mozaikový uzený sýr typu bača.

Za týden po tomto salámovém debaklu jsem přistihla bráchu, jak se zadumaným výrazem vytahuje z uvařených okounů a karasů hlavní kostru, vytahuje mlýnek a pozorně studuje recept na masové  karbenátky…