NETYPICKÁ DOVOLENÁ V ZAHRANIČÍ-8

Jak jsem tak běžel ulicí, tak mému zraku neunikl muž, jehož jsem podle uniformy odhadl na policistu. A tak jsem se k němu hned rozeběhl. Policista stál uprostřed křižovatky a všelijak pohyboval rukama a mně došlo, že se neprocvičuje, ale řídí dopravu.

„Zdravím vás, policisto! Vy byste mi mohl pomoci!“ sdělil jsem mu a on vytřeštil oči a pronikavě zahvízdal na píšťalku.

„Já už delší dobu zoufale sháním pláž a moře. Tady je sice hodně cedulí s nápisy, ale oni nejsou napsané v mém rodném jazyce.“

Policista zamžikal očima, stále třeštil oči, otočil se a zase začal pohybovat rukama.

„Sakra! Vy mi muži zákona a plynulé dopravy asi nerozumíte. Já se vám pokusím vysvětlit, co konkrétně hledám!“ pronesl jsem a nenapadlo mě nic lepšího, než předvádět plavání. Přitom jsem chodil dokola kolem policisty, který asi začal být v šoku, jelikož se s protaženým obličejem otáčel za mnou. Nějak přitom zapomněl řídit dopravu a na křižovatce začal vznikat zmatek.

„Aha. Vy jste mě pořád nepochopil. Tak třeba porozumíte teď,“ sdělil jsem mu a mou snahou bylo hlasem napodobit šumění moře a zároveň jsem rukama pohyboval, čímž jsem chtěl napodobit vlny. Nějak jsem to však přehnal a náhle mi neuniklo, že moje dlaň zasáhla píšťalku v ústech policisty. Ta mu v nich zmizela a záhy se mu protočily panenky. Současně začal vydávat podivně písklavé zvuky a tvář se mu protáhla.

„Jejda. To jsem nechtěl. To jsem vás asi trochu indisponoval, že,“ řekl jsem mu.

„Já za vás tady tu dopravu odřídím. Já jsem u nás občas pozoroval policisty, jak řídí dopravu na křižovatce,“ pronesl jsem. Na křižovatce však vládl už dost velký zmatek, který se díky mně ještě více znásobil. A tak brzo byla celá křižovatka plná automobilů, z nichž mnozí do sebe nabouraly.

„Já se vám všem omlouvám. Tady je celkem velký provoz. A když jste se tady tak všichni hezky srazili, tak bych se chtěl zeptat, kterým směrem je pláž a moře,“ řekl jsem nahlas ve stoje na střeše automobilu. Řidiči však křičeli, a i když jsem jim nerozuměl, tak mi bylo jasné, že jsou naštvaný, a to na mne. Do toho všeho písklavě řval v obličeji brunátný dopravní policista. Tudíž jsem se dal na útěk skákáním z auta na auto. Můj útěk skončil v nedaleké uličce nárazem do mého souseda a spolubydlícího pana Metráčka.

„Zdravím! Co vy tady děláte?“ vyhrkl jsem tázavě.

„Chci se dostat k moři,“ řekl mi on.

„To já taky, ale nikdo mi tady nerozumí.“

„Mám tady slovník a zjistil jsem, že tady nazývají moře sea a pláž beach,“

„Tak to je fajn. Honem musíme sehnat taxi!“ vyhrkl jsem a za okamžik se mi podařilo stopnout vozidlo taxi.

„Sea a beach! Sea a beach!“ vyhrkl jsem na zkoprněle se tvářícího řidiče, načež jsme si sedli na zadní sedadla. Buď za to mohl špatný technický stav vozidla, nebo váha pana Metráčka. Po dosednutí se totiž ozvalo mohutné rupnutí a celá zadní část automobilu se propadla, zadní kola se odkutálela a my jsme seděli na dlažbě ulice.

KONEC OSMÉ ČÁSTI