Bílá tma

Plnovous bílá jinovatka,

ten starý muž kráčí v bílém pekle,

není tu obloha, pevná zem.

Na nic nemyslí,

kdo by dnes vzpomínal,

když je tolik za námi,

tak nás svět tlačí do žeber.

Že z nás je zdechlina,

vycucaná, co nosí hrbolatý hřbet,

na místo zápalu toho muže,

jít a neznat obzor,

my jdeme

a všechno nás pálí mrazem,

a oči jsou slepé.

Tu modrá prst, tam se lámou zuby o sebe,

demokrat dal takovým zápalky,

a zásobyl je ropou, tukem,

olejem a plynem.

Ten starý muž se nevzdává,

nechce nabízenou cigaretu,

zakrývá si oči před sněhem,

tápe s pevnou vůlí,

tam kde ji ztrácíme,

doufáme v její nalezení.

Rád by se polepšil udělal mnoho věcí jinak,

zaobalil je, nebo je popostrčil,

aby se nemotaly jenom mezi nohama,

chtěl by být lepší dobrodruh,

neztrácet se v bílém oparu rána,

ani v černé tmě nekonečných mdlob.