Bělouši

    Zítřek byl pro prince velkým dnem. Měl prokázat schopnost být nástupcem svého otce a budoucím vládcem říše. Pravda, je to jen malé, ostrovní královstvíčko, ale on bude jeho naprostým a svrchovaným pánem!

    Když princ Khor odcházel od moudrého starce a uléhal do svojí postele, chvěl se vzrušením a myslel, že ani neusne a hlavou mu neustále prolétávaly myšlenky na to, co přinese zítřek. Dostalo se mu nespočet rad, jak od otce, tak od dvorního mudrce, ale věděl, že venku v lese, si bude muset poradit sám.

    Prokázáním dospělosti pro nástupce trůnu, v jejich říši, bylo ulovení bělouše. Tito tvorové byli nejen vzácní, ale i nebezpeční! Khor měl ještě dobře v paměti obraz svého staršího bratra, kterého přinesli do hradu na nosítkách mrtvého, s děsivými ranami na hlavě. Zirk tehdy, před pěti roky,  ve zkoušce neobstál. On to dokázat musí! Otec je již stár a rád by předal břímě vlády někomu mladšímu.

Po Khorovi následuje, podle stáří, sestra Mera a až potom Belek, který však dosáhne plnoletosti  za čtyři roky a to je moc dlouhá doba. Otec již čekat nechce a spoléhá na něj, na Khora! Musí prostě zítra obstát! Musí!

    Princ nakonec přece jen usnul uprostřed představ o zítřejším lovu. Ráno obdržel dlouhé kopí a masivní lovecký tesák a sám vykročil k zalesněnému pahorku na obzoru. Když se cestou několikrát otočil, viděl, že ještě dlouho mu z brány mává matka i oba mladší sourozenci. Otec přece jen nechtěl před ostatními dát tolik najevo své city a odešel z nádvoří, jakmile Khor opustil bránu.

    Ten, díky svému mládí a trénovanému tělu, přešel brzy travnaté prostranství a nad hlavou se mu rozprostřely koruny stromů lesa, který pokrýval téměř celé vnitrozemí  ostrova.  Až na drobné výjimky žilo obyvatelstvo jen na pobřeží, kde k jejich obživě mohl přispívat i rybolov.

    I když se nedalo předpokládat, že narazí na svoji kořist hned po vstupu pod lesní velikány, zbystřil princ své smysly a zvolnil chůzi. V hlavě si znovu přehrával, co mu o bělouších řekl včera moudrý stařec: "Pamatuj, že jejich útok můžeš očekávat odkudkoliv. Z křoví, z korun stromů, z ústí jeskyně i z nory v zemi. Nesmíš se nechat překvapit. Jsou rychlejší než ty i když menší! Nepromarni čas k prvnímu úderu. Musí být přesný! K druhému už by  ses nemusel dostat!"

    Khor postupoval dál, do hloubi lesa a sluneční svit  stále více tlumily větve stromů. Kromě občasného pískotu a štěbetání drobných živočichů, byl pod mohutnými korunami velebný klid a mír.

Princ se v myšlenkách znovu vrátil ke včerejšímu rituálnímu rozhovoru se starcem, který byl údajně jediným žijícím obyvatelem říše, jenž věděl o bělouších vše. Nebo alespoň nejvíce. Ani on však již nepamatoval, odkud se bělouši na ostrově vzali.

    "Ani můj otec mi nedokázal přesně říct, co jsou zač,"   zněla mudrcova slova. "Prostě se najednou objevili na pobřeží, snad z moře, snad přiletěli ze vzdálené pevniny jako ptáci nebo je vyvrhla na ostrov některá z těch padajících hvězd, kdo ví? Najednou tu prostě byli. A bylo jich tenkrát hodně. Ne jako dnes. Zaútočili na jednu z vesnic a téměř vyhubili její obyvatelstvo. Tehdejší král zmobilizoval do zbraně dobrovolníky z blízkých i vzdálených vsí a podařilo se mu většinu běloušů pobít. Zbytek se rozprchl do lesa a tam přežívají dodnes. Je jich však už jen hrstka a na pobřeží se neodvažují. Od těch dob se stalo tradicí, že následník trůnu musí prokázat svoji statečnost tím, že přinese tlapu tohoto nejnebezpečnějšího tvora na ostrově."

    Khor opatrně našlapoval do měkkého mechu a v rukou třímal ratiště kopí, připraven vrazit jej do těla nepřítele. Stále však nic nenasvědčovalo tomu, že by nějaký poblíž byl. Lesem se pořád neslo jen štěbetání drobných ptáků a občasné písknutí nějakého malého savce.

     "Co když na bělouše dnes nenarazím?" pomyslel si princ. "Mám přespat v lese nebo se vrátit domů?" Toto dilema ho trochu trápilo a přemýšlení o této otázce se mu málem stalo osudným.

     Z větve stromu, pod kterým právě procházel, se jako duch sneslo na jeho bedra bledé tělo a srazilo jej do mechu. Jen instinkt podpořený tvrdým výcvikem jej přinutil, aby ještě vleže namířil hrot kopí proti nepříteli, který znovu a jako blesk se na něj řítil. Ostří zbraně, překvapivě lehce, vniklo do hrudi útočníka a mezi lopatkami vyjelo ven. Bylo po boji.

     Khor si otřel orosené čelo a uvědomil si, že dosáhl vítězství jen díky neuvěřitelnému štěstí. Poklekl na spodní ze svých dvou kolenních  kloubů do měkkého modrého mechu a sklonil třímetrové tělo nad padlým nepřítelem. Vytáhl z pochvy tesák a uťal přední tlapu bílého tvora. Když ji ukládal do torby na rameni,  tvář se mu rozzářila vítězným úsměvem. Splnil své poslání!

    Uvědomil si, že bělouš ani nestačil vydat ten svůj typický skřek, o kterém mu stařec vyprávěl. Jak jen to znělo?  Jen s námahou zkřivil ústa v zelené tváři, když se snažil napodobit zvuky těch odporných bílých tvorů: "Jme lité!" nebo "Jme lidé!" Tak nějak!

    Nadhodil si torbu s kořistí přes rameno a vydal se zpět k hradu, jehož věže se nyní třpytily do dáli, zalévané paprsky obou sluncí.