Po stopách

 Jdu po stopách, jež dávno vymizely,
dvě hvězdy z mandlí a uhašený třpyt,
je potopa – a po ní světy zely
prázdnem, jež halí tmou malý perseid…

 Tam za dráty se tísní malé cely,
snad z nich šlo vyjít, plyn stěnám dali pít,
stín za vraty se krade na parcely,
kde vlci vyjí – a nikdo není syt…

 Tam v střepinách, v nichž číst se naučili
ti věčně padlí, co stále touží žít,
sní nevina, že hřích není tak čilý.
I s obinadly dál sklízí klasy žit…

 Spal v poduškách, však potom stlal si dlažbou,
kdo tohle věří, když není stále bit?
Být cizí, v tmách, být stokrát sražen pažbou
u vlastních dveří, kde čekal domov, byt…

 Kdo pohladí? Dlaně už rozpraskaly,
a nikdo není, kdo zas začal sít,
rty ochladí v mrazech dech puklé skály,
eroze změní i nejostřejší štít,
lže kamení, že už ho nezašlapou.
Svět není jiný, co bral, zas může vzít,
to pramení z toho, že všichni tápou,
rez do drezíny se vryla řetězy,
a na zemi se pekla rozpoutala,
kdo pravdu soudí? A kdo ji kdy směl mít,
až v zázemích, jež smršť hned rozfoukala,

 život zas proudí – pak snad půjde

                                                           snít…