Pršelo, jen se lilo - třetí část

Jack?! Jaký Jack? Ničemu nerozumím…
Margaret mě zavedla zpátky do ložnice její sestry a řekla, ať si v klidu lehnu a pořádně se vyspím. Já jsem na spánek neměla ani pomyšlení. Pořád mi nešlo z hlavy, co je s Erikem a kdo je ten Jack. Celou věčnost jsem tam jen ležela a zírala jsem do stropu. Nebyl slyšet žádný zvuk a mé oči pomaloučku klesaly. Usnula jsem, doprovázená různými, nočními můrami o Erikovy a záhadné osobě, Jackovi.
Ráno jsem se vzbudila celá zpocená a udýchaná. Vyšla jsem ven z pokoje a zamířila jsem do umývárny, opláchnout si obličej, když jsem zpoza dveří naproti zaslechla hlasy. Mluvili potichu, ale já jsem jim docela rozuměla.
„Neměli by jsme ji říkat, co je Jack zač. Určitě by se lekla.“ Podle hlasu to byla Margaret.
Hned mi došlo, že mluví o mě, našpicovala jsem uši ještě více.
„Ale má právo to vědět, určitě je vylekaná už teď. Neobalamutíte ji nějakou historkou. Jack se ji klidně i ukáže.“ To byl Erik, přišlo mi milé, jak hezky o mě mluví.
Byla jsem ale zvědavá čím dál více, co mi nechtějí říct?
„Já si myslím, že to pochopí. Ví o nás už tolik věcí, tak proč by ji zrovna tohle mělo vylekat? Je to silná holka, to bylo poznat i na účinku mého uspávacího kouzla. Musela jsem použít trochu silnější než obvykle, proto taky spala týden.“
Bylo milé to slyšet, ale nechtěla jsem být jako špeh. Navíc jsem se bála, co bude dál. Takže Erik a Laura byli na mé straně. Margaret určitě měla mateřský cit, je jasné, že se o mě bála. Ale já jsem se nebála, klidně se Jackovi postavím, ať je, kdo je. Tušila jsem, že to bude další kouzelná bytost, třeba skřet nebo tak něco. Zašla jsem tedy do umývárny a tam jsem si pořádně opláchla obličej. Nikde žádné zrcadlo, a tak jsem ani nevěděla, jak vypadám. Snad to nebylo až tak hrozné.
Ten obrat v čase a jiná kultura mě trochu rozladila.Chybí mi mé dennodenně používané věci. Zajímalo by mě, jestli Erik řekl Lauře s Margaret o mém tajemství. Ani by mi to možná nevadilo. Jenže by to mělo vědět co nejméně lidí, v tomhle případě elfů.
Ani nevím, kolik je hodin. Venku zářilo jemné slunce. Tady v lese bude asi jiná doba, než venku. Může být šest, ale klidně i osm ráno. Naštěstí jsem byla dostatečně vyspaná.
Nechtěla jsem jen tak někam jít, nebo něco dělat. Pořád jsem se chovala jako na návštěvě, i když mi Laura několikrát řekla, že se mám chovat jako doma. Jenže se mi ani moc nechtělo tam mezi ně vpadnout. Nechala jsem proto v koupelně nenápadně spadnout mýdlo. Naštěstí se dveře odpočívárny otevřely a vyšla Laura, aby se podívala, co se děje.
„Jéje, promiň. Nechtěla jsem vás vzbudit.“
Samozřejmě jsem se tvářila smutně Laura nic netušila.
„To nic, my už jsme byli vzhůru. Dáš si snídani?“
Jsem ráda za jejich ochotu. Nerada to tady budu opouštět.
„Moc ráda si něco dám.“
Laura mi uchystala nádhernou a výbornou snídani. Vypadal přitom dost nervózně, určitě kvůli záhadnému Jackovi. Tvářila jsem se, jako že nic a snědla jsem potichu svou snídani. Potom mě Laura zavedla do odpočívárny, Erik tam s Margaret seděli s hrnky v rukou a barvitě se o něčem bavili. Když jsme vešli, utichli a usmáli se na mě.
„Dobré ráno.“
Erik se sice usmíval, ale těkal očima mezi Laurou a Margaret. Byla jsem nervózní z toho, co bude dál. Vládlo mezi námi napjaté ticho. Rozhodla jsem se to ticho prolomit jako první.
„Eriku, na kdy plánuješ odjezd domů?“ Erik sebou trochu trhl a podíval se na mě.
„Ty už chceš domů? Plánoval jsem zde zůstat o trochu déle.“
Moc mi to nevadilo, jen se mi začínalo stýskat po mé rodině a přátelích. Jenže nezáleželo na mě, kdy odejdeme. Erik znal cestu a měl můj osud ve svých rukách.
„Asi to tak bude lepší.“
Už jsem nevěděla, čím bych rozptýlila to děsivé ticho a napětí, co tam panovalo.
Čekala jsem jen, jestli někdo promluví, ale nikdo se k tomu neměl.
„Ehm… ještě bych se chtěla zeptat, co se to tam včera večer dělo? Měla jsem strach.“
Na tuhle otázku asi všichni celou dobu čekali. Podívali se vzájemně na sebe a nakonec promluvil Erik. Margaret se pořád tvářila odmítavě, ale nemohla nic dělat. Jen jsem zvědavě čekala na zjištění o záhadném Jackovi.
„Víš včera večer jsme narazil na starého přítele Jacka. To by nebylo až tak hrozné, rád bych vás seznámil už tam, jenže za jistých okolností to nešlo.“
Erik se tvářil velice vážně, všechny svaly na tváři měl napjaté. Laura s Margaret jen seděly a mlčky upíraly své pohledy k zemi. Erik se znovu nadechl a pokračoval.
„Jack totiž není ano člověk, ani elf. Tady v lese žije mnohem více bytostí. Jen se, prosím tě, Suze nesmíš bát, Jack je totiž vlkodlak…“
Spadla mi čelist. Všechny tři páry očí se na mě dívaly a já jen nevěřícně mrkala.
„Vl- vl- vlkodlak?! To nemyslíš vážně?!“
Čekala jsem cokoliv, jen ne nic tak strašlivého.
„Ano, vlkodlak. Ale není to tak, jak myslíš. Jen tak bych se s ním nestýkal, ale jsme, jak už jsem říkal, staří přátele. Nemůže za to, co je. Před 5- ti lety ho kousl jiný vlkodlak a od té doby je, to co je. Právě proto jsem tě s ním včera nemohl seznámit.“
Okamžitě mi to došlo. Sama sebe jsem překvapila, když jsem odpověď řekla já.
„Včera byl úplněk.“
Erik jen přikývl a podíval se na Lauru. Ta se na mě podívala, zvažovala jaká byla má reakce. Asi ne moc dobrá. Pořád mi to připadalo nemožné. Vlkodlak jménem Jack. Přesvědčovala jsem se, že by se s ním Erik nestýkal, kdyby byl zlý. Jenže pořád jsem měla v hlavě tu spojitost.   Vlkodlak = čiré zlo. Asi jsem byla zblbnutá těmi horory z našeho světa. Budu se pak aspoň moct chlubit, že znám vlkodlaka. Ale nikdo by mi to nevěřil...
Znovu jsem se podívala na Erika, ten se jen povzbudivě usmál a podíval se na Lauru. Ta si mě ještě pořád měřila pohledem. Nakonec se ale nadechla a shrnula to.
„Tuším, že nám ještě pořád nevěříš. S dovolení, bych sem Jacka zavolala. Na první pohled se zdá jako obyčejný smrtelník, ale když si ho prohlédneš lépe, poznáš.“
Asi jsme na to nebyla ještě pořádně připravená, ale Laura nečekala na mou odpověď. Vyklonila se z okna a zavolala Jacka. Nervozitou se mi začaly klepat kolena. Moje první setkání s vlkodlakem. Zní to, jako název nějaké sci-fi knihy.
Na chodbě se ozvaly kroky. Nevědomky jsem začala couvat ode dveří. Laura mi konejšivě položila ruku na rameno.Někdo zaklepal a mě se srdce divoce rozbušilo.
„Dále.“ Lauřin hlas zněl taky nervózně, ale co ona já bych měla být nervózní, a taky že jsem byla!
Do místnosti vešel kluk. Srdce se mi rozbušilo ještě více. Vlkodlak? To si ze mě děláte prču! Ten kluk byl nádherný, tak nádherný, že si to ani neumíte představit. Zatajil se mi dech, když přistoupil ke mně, uklonil se a (panečku!) políbil mi ruku.
„Jsem Jack Matirnne, těší mě slečno.“ Cítila jsem, jak na mě jdou mdloby, asi tady omdlím. Sakra, proč je tady takové horko? Jack se jen usmál, odkryl svůj zářící chrup a bylo to. Omdlela jsem. Tohle se mi ještě nikdy nestalo….
Když jsem znovu otevřela oči, myslela jsem, že jsem v nebi. Stál nade mnou on… Jack. Měla jsem v hlavě zmatek. Až po pár minutách mi došlo, že ten anděl není anděl, ale vlkodlak. V tu chvíli jsem se s trhnutím posadila a přes bolení hlavy jsem těkala očima mezi Erikem, Laurou, Margaret a Jackem. Potřebovala jsem vysvětlení. Když jsem se ho však nedočkala, musela jsem se do toho vložit sama. „Co se tady k sakru děje?!“
Erik se zatvářil zaskočeně, Jack se však dál usmíval a promluvil svým hlubokým, sladkým hlasem,
„Nestačil jsem se ani pořádně představit a ty jsi omdlela. Jen tak, tak jsem tě chytil a asi pět minut tě tady křísíme. Je mi líto, jestli je to nevolno kvůli mě.“
Až teď mi to cvaklo. Krásný Jack Matirnne, polibek na ruku, náhlé horko a tma. Tak tohle je trapas. „Ehm, omlouvám se. Nebylo to kvůli tobě, to určitě ne, jen se mi pořád trochu motá hlava.“ Významně jsem se podívala na Erika. Chtěla jsem zdůraznit to uspávací kouzlo od Laury. Jack však nic nezaznamenal , a tak se akorát ještě více usmál. Znovu se mi zamotala hlava, tentokrát jsem se ale udržela při vědomí. Doopravdy jsem netušila, z čeho se mi tak motá hlava, doteď mi bylo fajn. Zůstala jsem sedět a zírala jsem na Jacka. Chtěla jsem si ho pořádně prohlédnout.
Byl vysoký, vyšší než já. Měl na sobě dlouhý, černý hábit, který byl místy špinavý a potrhaný. K ramenům mu spadaly černé rozcuchané vlasy, nejspíš déle nemyté. Na mě upíral svoje zářivě zelené oči. Byla v nich znát ta jiskřička divočiny, kterou má jistě jen díky vlkodlačím genům. Laura měla pravdu, bylo vidět, že je v něm krev vlkodlaka. Margaret se na mě významně podívala a mě došlo, že na Jacka pěkně dlouho civím.
„No, měli by jsme probrat, co bude dál.“
Už jsem si připadala jako úplný blbec, co neustále zachraňuje situaci. Na mou otázku nikdo nezareagoval, nýbrž se všichni jakoby probrali z transu a začali něco dělat. Laura šla uvařit další čaj. Margaret nervózně rovnala polštáře a Erik s Jackem začali probírat staré časy. Nemělo cenu čekat nějaké rozuzlení toho problému, a tak jsem se s povzdechem otočila ke dveřím a vyšla jsem ven před „strom“.