Politický názor

V mateřské škole nás učili, že tráva je zelená a sluníčko žluté. Sčítali jsme hrušky, odečítali jablka a násobili švestky ,až nám do rukou vložili knihy bez obrázků. Brašny ztěžkly, boty vyrostly, tváře zarostly. Nebylo úniku z hodin občanského práva, rodinné výchovy či základů společenských věd. Přesto jsme neznalí, chybí nám přehled v duchu veřejného dění i mínění. Známe střední kvadratickou rychlost plynů i eukleidovy věty o výšce. Víme, kolik stojí lízátko ve školním bufetu nebo učebnice francouzštiny, ale až nám sundají plenky, a postaví nás před hlasovací urnu, kterou cestu si zvolíme? Většina z nás, téměř na prahu dospělosti, si ještě neutvořila vlastní názor na život. Denním mottem je nezadržitelná touha po dokonalosti, řasy sahající k nebesům, s kalhoty u kolen kráčíme v mlhu budoucnosti.Jsme dětinští, ale tváříme se dospěle a tímto směrem se ubíráme ruku v ruce s maturitním vysvědčením a pytlíkem od svačiny k vlastním rozhodnutím, odpovědnosti, samostatnému názoru na věc. Ty neznámé pojmy z oboru politologie k nám promlouvají prostřednictvím plakátů, médií, billboardů na okrajích čtyřproudové dálnice. My kráčíme dál, s apatií za zády, neslyšíce jejich úpěnlivé volání. Mlčíme. Padne-li však přeci jen v běžné konverzaci slovo na téma vzdáleného světa dnešní politiky, otočíme se zády, s myšlenkou, prvotní asociací, představou podivuhodné grotesky plné urážek, facek, úplatků i vajec. Není divu, že nás tato divadelní scéna plná pestrobarevných kulis pohlcuje, fascinuje svou reálností. Přesto zůstáváme chladnými vůči její hlavní pointě, do které nám je líto zapojovat hlavičky, beztak ztrápené stereotypem každodenního rytmu. Kdo by se také zabýval bohatou strukturou vládního systému! Za nakupováním, pobavením, kamarády utíkáme, my, mladí lidé. Neohlížíme se, nečekáme. Není to naše věc! Zatímco národní smýšlení nahradili mobilní telefony a internet, čekáme na zázraky a nejsme sami. Z médií vane příval informací, které ani současná demokratická společnost nedokáže pochopit. Dospělí, lidé otázek a odpovědí, nerozumí sami sobě. V dlouhých frázích, se zaujetím, nám vtloukají do hlavy prázdná slova. Hodnotí a přehodnocují. Kritizují a opět pouze kritizují. Co? Vědí vůbec oni sami, o čem rozmlouvají, kam směřují své nucené rozhovory při snaze získávat do prázdné kapsy další holé nic? Ve frontě se zařadí na svá místa, někteří předbíhají, jiní se nechávají předbíhat. Tiše vyčkávají na znamení, dar z nebe do otevřené náruče. Hodiny, dny ,roky tráví nesmysluplným čekáním, až z dlouhé chvíle začnou házet vinu na druhé, obviňují se. Stejná krev, stejná generace, stejní lidé, různé názory. Kdo má pravdu, kdopak lže? Vyber si! Kdyby si někdo odvážný troufl, neotálel a vynalezl stroj času, udělilím mu Nobelovu cenu bez souhlasu švédské Královské Akademie věd. Vrátili bychom se zpět do časů mateřských školek, na koberec s barevnými autíčky a panenkami. Jak by asi vypadala vláda báboviček s lopatičkami na písečku. Pan prezident by musel povinně každé ráno sledovat vysílání dětských pořadů typu Kouzelné školky nebo Sezame otevři se, zavedlo by se ministerstvo čokolády, právo obytných čtvrtí na vlastní brouzdaliště. Politické strany by dle barev zaujaly malé voliče, s přísliby většího přídělu bonbónů na den, čokoládové tyčinky zdarma. Se skaženými zoubky pak utíkejte na stomatologii, poplatek 30 Kč. Ať převrátíme pravdu, jak budeme chtít, podobnosti s trpkou realitou se snad nikdy nevyhneme. Kdy jako národ, jako stát, společnost s uceleným základem, s lidmi schopnými činů na úrovni lidské ušlehtilosti, kdy vyrosteme? Už jen pár let, pár stovek dnů a i my se můžeme pokusit o zajištění lepší budoucnosti, o kvalitní nároky na život, o novou společnost. Jsme nadějí k novému začátku. Můžeme si vychovat mezi sebou správné osobnosti, které povedou náš stát, tak jak si představujeme. Sami se jimi stát, nebo si alespoň vybrat tu správnou cestu. Naučme se správně rozhodovat, abychom neskončili zmateni stejně jako naši předchůdci. Máme ideální podmínky, nekonečné možnosti, stačí jen chtít. Překonat lenost, která moderním světem otřásá v základech. Pokusme se vymanit z nevědomosti. Dokážeme to? V mateřské škole nás učili, že obloha je modrá a země kulatá jako míč. Postupem času jsme si spočítali, že pod modrou oblohou můžeme žít společně, že dokážeme obejmout celou zemi rozevřenými pažemi, vtisknout ji podobu, dle bujné fantazie a sami za sebe rozhodnout o našem osudu. Dejme hlavy dohromady a vytvořme si pohádkový svět z dětských snů. Vložme všechno úsilí do společných zájmů. Jak skončí ztrastiplná cesta za úspěchem? To záleží jen na nás!