Lanidor

Prolog

"Ty tu babi vůbec nemáš nic nového. Musíme ti něco koupit, až..."

"Já už s těmi starými krámy vystačím, děťátko. A až tu nebudu, stejnak to všechno vyhodíte."

"To ne, babi! Vždyť bys pak nic neměla, až by ses vrátila."

Bílý nosorožec

V rodném listu letopočet 1959. Pověsili ho v jedenašedesátém &mdash rok tvého narození. Znáte se tedy od malička. Přinášel teplá pohlazení, spojovaná s čistotou. Právě z nich se možná zrodila ta osudová láska; okouzlení jakoukoli podobou živlu, jenž v sobě skrýval. A skrývá dodnes. Napohled však jen otvírá zadrátovaná ústa, plná rezavých šupin. Bezzubá, ale pozor, nesahat! Chňapnout umí. A snad i vzít život.

Odkud život vzešel? Z vody nebo z kolébky? To místo, kde napůl sedíš &mdash napůl ležíš, se jí podobá. Kolébka života? Kazová; jiné se tehdy neprodávaly. Nebo jen ze známosti. Vykláníš se přes okraj, neuvidíš-li život přicházet &mdash nebo odcházet?

Jen rozplizlá postava vystupuje ze skla na stěně. Ani ono už není tak ostře pravdomluvné, jak bývalo. Čas ho zahalil mlhou a při okrajích ozdobil temně zlatými květy. Přátelská shovívavost; kdysi se před ním třásla jinší těla! Tvé se tu dnes odráží po dlouhém odloučení, a tak tě napadá: Vidí se v nás zrcadla taky tak sešlá, jako my v nich?

I na tebe se už budu jen dívat, říkáš si, když padneš pohledem na další starou známou. Je příliš letitá, aby si někoho vážila; natož tebe. Možná by nikoho ani neunesla. Možná by ji zašlápnul. A ona by mu za to vzala duši a sebevědomí. Zůstaly by jen kilogramy času a newtony samoty.

Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou... vlastního výtlaku. Čím je ale nadlehčováno v suchém doku? Jak dlouho už v něm stojí; se zmačkanými plachtami a pokrčenými stěžni. Byly časy, kdy jste spolu pluli do dálek; nad hlubiny tvé fantazie. Klidnou hladinou, bouřlivým vlnobitím i deštěm. Teď leží v ústraní, vedle mýdel, šamponů a pracích prášků. Kam jen to chtěl doplout...? Ale stačí, když natáhneš ruku, a smíš se zas nalodit a pohupovat se na vlnách. Jestlipak potápěči zkontrolovali stav dna pod čárou ponoru?

Noříš hlavu. Uši zaplavují hlasy z minula. Je ti zase pět a s obrázkovou knížkou se prvně učíš anglicky. Sun is yellow and sea is blue. Nechceš přece zůstat v přístavu a na lodích se mluví anglicky. Otevíráš oči. Shora skrz hladinu září slunce. Kdy tě vzali prvně k moři? ... nic si z toho nedělej. Tady byla voda teplejší a slunce bylo schované ve stínidle stavební lampy, která tu svítí dodnes. Vynoříš ruku a dotkneš se nahřátých žeber litinové skály. Nedávejte sakra ty mokré věci na topení! To chcete aby zrezivělo?! Umět tak po ní vyšplhat. A až nahoře, bude-li dost vysoká, možná uvidíš i led a sníh.

Druhou rukou nahmatáváš nejbližší úchyt; je plný vody. To jak se odtok kachlíku s prohlubní na mýdlo ucpal mokrou kaší. Slizká kostka ti vyklouzne z dlaně na prsa. Vtáhneš břicho, ona se rozjede, a než se zastaví v důlku, nadmeš břicho aby mohla plynule pokračovat v pohybu. Za odměnu tě polechtá v klíně, nadmeš-li se ve správný okamžik. Tak ještě jednou... Proč už ne?! Už je pozdě? Nebo proto, že už víš, že nejsou jen teplá moře, ale i taková, co ti zamalují okna ledovými květy, za nimiž nespatříš, co opravdu je, ale jen to, co spatřit chceš? A tak nevidíš, že všechna mýdla jsou dávno suchá a rozpukaná. To jen tady se nic nezměnilo.

Je ti zase... kolik ti bylo, poprvé...? Roztočit kohoutky a vyjít za dveře. Šumění sprchy a iluze stínů za sklem ti dovolovaly tajně obdivovat dosud nepoznané &mdash obrysy těla. Jakéhokoli, na něž se dalo vzpomenout a v duchu je vysvléknout. Představy tě naplňovaly, plnily... Pozor, ať nepřetekou! Aby v nich zbylo místo pro tvé vlastní tělo, chystající se vybuchnout, a jak v snách se pak potácet zpět; zavřít vodu. Představy ale tekou dál. Venku za ledovými květy se pohne stín. Pane Chlupatej?! Pojďte se se mnou vykoupat! Vlastně promiňte, stále zapomínám, že vy vodu nerad. Tedy se na mě pojďte podívat, aspoň. Vy jediný smíte, zatím... Protože za dveřmi ještě nikdo nečeká... a v okně je závěs. Kdo ví, kdo je ve vás zakletý, mňoukáte tak tence... Ale za dveřmi už nikdo nečeká.

Zas už je louže v předsíni; copak nemáme ručník?!

Uhneš pohledem. Osuška visí na porcelánovém nosu, vystupujícím z bílého kachlíku vedle dveří. Dodnes ti připomíná bílého nosorožce...

Všechno stejné, jako tenkrát. Pod hladinou, nad hladinou. Neotevírat dveře! Aby sem nevtrhnul usychající svět. Ještě chvíli... Než voda vychladne, protože pak nezbyde, než vytáhnout špunt a čekat, až minulost odteče. Jako odtekli všichni ti, kteří tu ze sebe smývali léta, až jim žádná nezbyla. Teď zbývá už jen setřít stopy. Po sobě; nebo na sobě? V sobě.

Vody ubývá. Za chvíli se dotkneš kýlem dna a proud tě odnese už jen kousek, než definitivně nasedneš na mělčinu a nakloníš se na bok. Ale všechno to je lepší, než zahálet v suchém doku. Snad se jednou dočkáš nového přílivu...

Vojevůdce &mdash zrádce

Pořád se tu cítíme doma, protože tu doma jsme. Nepřipraveni na neodvratnou invazi těch, kteří začnou říkat: Teď je to tady naše! Protože to tady jejich bude. Zatím je na nás, jak daleko za bránu svého království je pustíme; ještě je. Ale jednou zvítězí oni, všichni. Čas bude jejich vojevůdcem. A taky je zradí.

Lanidor

V rodném listu letopočet 1959. Vykloníš-li se přes okraj, uvidíš lépe nahoru na modrostříbrný štítek:

     DEZA - LIDOVÉ KOVODĚLNÉ DRUŽSTVO
  Typ       : EZT       Obsah     : 125 l
  Napětí    : 220V      Příkon W  : 1668
  Prov. tlak: 8 atp     Váha kg   : 93
  Ohřev     : 8 hod.    Výr. číslo: 248
  Rok výroby: 1959      Norma ČSN 361470
  E&intČ