Ramón / ...na Kubu a zpátky

„Musíme zajet k nám na dispečink vyzvednout poukázky na naftu a pak ještě natankovat. Na cestu tam mám nafty dost, ale zpátky už by mi to nestačilo a mohl bych tam zůstat hodně dlouho,“ informoval mě Ramón. Neprotestovala jsem: „hlavně když tam dnes dojedeme.“ Na dispečinku se nezdržel víc než pět minut a vyrazili jsme k benzínce. Tam se objevil první zádrhel – na benzínce byla cedule, která oznamovala, že dnes ještě nedorazila cisterna s naftou. „Nevadí,“ vrátil mi Ramón optimismus „pojedeme dál, na dálnici jsou cestou benzínky dvě“.

Cesta ubíhala rychle, Ramón byl upovídaný a zvědavý, ale příjemný společník. Dálnice byla v celkem dobrém stavu, jen mě překvapilo, že směrem tam jsme byli, kam až jsem dohlédla, jediné vozidlo a v protisměru jsme za celou dobu jízdy potkali auta dvě. “Krize,“ vysvětlil Ramón stručně. U další benzínky se to potvrdilo, ani tady nafta nebyla. Jeli jsme dál, pořád ještě mírně optimisticky naladěni a ten pocit nám ještě za chvíli umocnila cisterna, kterou jsme potkali. „Tak už natankujeme!“ radoval se Ramón. Ale předčasně. Cisterna naftu sice dovezla, ale pak nastal výpadek elektrického proudu a tak nefungovala čerpadla. „Nevadí,“ reagoval optimista v něm, „zvu tě na oběd a zatím se to třeba zase rozběhne.“

Restaurace vypadala jako závodní jídelna. Na jednom konci prostorné místnosti bylo výdejové okno přes celou stěnu. Na širokém pultě v něm byly vyskládané talíře. „Vyber si, co chceš,“ vyzval mě Ramón. Ležely tam dvě skupiny talířů, levá nabízela rýži s rybou, pravá rýži s jinou rybou. Vybrala jsem si a na tácek přidala ještě skleničku s čistou vodou. Sedli jsme si ke stolu u okna a při konverzaci nad jídlem sledovali obsluhu benzínky. Nedělo se nic. Pojedli jsme a Ramón pak přinesl kávu, tak jak se na Kubě pije – v malinkém pohárku, silnou a voňavou. Nechal mě na chvíli samotnou a šel zjistit, jak vypadá situace.

„Nevypadá to dobře,“ hlásil po návratu „ale nevadí, jedeme dál. Mám plán.“

Hned, jak jsme vyjeli, mi oznámil, že neodbočíme z dálnice přímo do Santo Dominga, kam mě vezl, ale pojedeme dál, do Santa Clary, kde už cisterna byla a bylo tam všechno v pořádku, jak mu její řidič řekl. „Je to jen malá zajížďka a já se nebudu bát, že bych uvízl tam „v pueblu.“ Oběd a následná káva mě smířily se vším a tak jsem se jen pohodlněji usadila a dál jsme si povídali o všem možném.

Santa Clara vypadala z té strany, odkud jsme přijížděli, moc hezky a nepřipravila nám žádné nepříjemné překvapení – všechno klaplo a my konečně vyrazili směr Santo Domingo.

Tam už to bylo všechno snadné – dům rodiny mého manžela jsme našli bez problémů. Když u něj zaparkoval turistický taxík, všichni, kdo seděli na verandě, napjatě ztuhli v očekávání. Vystoupila jsem z auta, pozdravila a pak propuklo nadšené vítání. Všichni mě objímali, poplácávali, olíbávali... jen manžela jsem neviděla a najednou jsem se na něj bála zeptat, lépe řečeno – bála jsem se odpovědí na své otázky.

Usadili mě i Ramóna, přinesli oběma vodu a kávu a on byl najednou ten, kdo udržoval konverzaci a tak se mluvilo o všem možném, jen ne o mém muži. Byla jsem nervózní a plná strachu – co když si někoho našel za tu dobu, kdy jsem o něm nic nevěděla? Proč o něm nikdo nemluví? Najednou mi to přišlo celé k neuvěření, celé moje cestování se všemi problémy a jak tu pak sedím a nedokážu se zeptat na toho, kvůli komu jsem to celé podnikla. Nadechla jsem se, že se konečně zeptám. A najednou stál přede mnou. Vůbec nevypadal překvapený, že mě tam našel, pozdravil mě, jako bychom se viděli naposled ráno, než šel do práce a přesně takovou jsem dostala pusu. Nechápala jsem nic a začala se na mne už projevovat i únava z cesty. Andrés prohodil pár slov s Ramónem a ten se začal chystat k odjezdu.

„Až pojedeš zpátky do Havany, zavolej k nám na dispečink a objednej si mne – já budu vědět, o co jde a nebudeš muset zbytečně čekat, nahlásím si na ten den už jízdu a ty to jen potvrdíš.“ Dostala jsem vizitku a Andrés domluvil den i hodinu, kdy má Ramón pro nás přijet. Ten se pak se všemi poobjímal na rozloučenou a vyrazil domů do Havany.

Andrés vzal můj kufr z verandy a zavedl mě do pokoje. A najednou jsme to zase byli my a všechno bylo při starém a ten čas, co nás předtím rozdělil, zmizel...