Děvčata jedou k moři, aneb Irena je opět na scéně.

Byla právě polovina léta, když jsme vyjížděly večer z Prahy vlakem k moři. Mělo se jet dvě noci. Spokojeně jsme zjistily, že budeme v kupé samy. Totiž my tři. Já, blondýnka Jitka a Irena. Jitka s vehemencí otevřela okno, ale nějak to přehnala, nešlo totiž zavřít. Zatímco jsem se s ní dohadovala, kdo ho bude během jízdy držet, Irena přivedla průvodčího a ten to spravil.

Oblečení na spaní jsme vyřešily tím, že jsme si vzaly pohodlnou pánskou košili - to byl můj nápad. Irena ji měla samozřejmě z nějakého heboučkého materiálu, který náznakově prosvítal Vypadala v tom úžasně. Přes den nám pohodlné oblečení moc nepomohlo. Vlak zůstával každou chvíli stát a jak do něho pražilo sluníčko, bylo vevnitř hrozně.

„Mám sucho v nose, vyschlé oči a nechci pít, protože když vlak stojí, tak nemůžu jít čurat,“ stěžovala jsem si.

„Mně je špatně,“ naříkala Jitka.“Počkejte, maminka mi přibalila tohle, prý je to na nevolnost.“ Vytáhla z tašky půllitrovou lahev Becherovky, cucla si a podala ji Ireně. Ta si přihnula a podávala mi také.

„Ale mě není špatně,“ fňukala jsem.

„Prevence,“ stroze odpověděla Irča.

Napila jsem se také, ale část mi vlítla do nosu a zakuckala jsem se. „Je to hnufný a teplý,“ zahuhňala jsem do kapesníku.

„Hele, teď nemáš sucho v nose,“ radostně mi oznámila Jitka.

„Vy teda vůbec neumíte pít,“ rozčílila se Irena. „Hele - nadechnout, hodit to do sebe, nedýchat, když polykám, na, zkus to,“ vrazila mi do ruky lahev.

Střídavě jsme to zkoušely, až byla flaška prázdná. Najednou jsem zjistila, že mi horko nevadí, je mi fajn. To samé mi potvrdily holky. Jenom jsme se shodly, že to pití je teplé a hrozné. Tak Irena vytáhla Ferneta s tím, že ten se dá pít i teplý. No, také to nebylo nic moc, ale přemohly jsme se a trénovaly. Vzbudil nás až celník na hranicích. Chtěl vědět, jestli něco nepašujeme- alkohol, cigarety, zbraně.

„Jdeš pozdě, ssme vššechno vypily,“ oznámila mu Irena. Věřil nám to.

Pak přišel druhý a chtěl pasy.

„Máš razítko?“ Zeptala se ho Jitka.

„Mám,“ řekl udiveně.

„Sém mi ho dej,“ poprosila ho a otevřela zeširoka své velké modré oči.

To jsem znala, ten trik používala dlouho a žádný mužský tomu neodolal. Jitka nastavila ramínko. Dostala razítko, když tu se vysunula z druhého lehátka půvabná dlouhá nožka s jemným kotníčkem.

„Mně taky,“ ozval se hluboký hlas Ireny.

„To je ono,...“ zavrněla něžně.

Ležela na prostředním lehátku, takže na něj dobře viděla. Byl mlaďoučký, měl odstálé uši a zrudly mu.

„Ušáčék, pocém,...“ přitáhla si ho blíž.

„Můžu si ho nechat?“ Zeptala se.

„Nee, je to státní úředník,“ oznámila jsem jí.

Pak jsem to uviděla. Přivřela trochu své zelené protáhlé oči a vydávajíc hrdelní zvuk (asi jako když si brouká kočka) mu přejela ukazováčkem po rtech. Pak si smyslně olízla rty a on - ji začal líbat. Přestal, až když uslyšel dusot těžkých bot svých kolegů a utekl.

„Ušáček, škoda...“ Vzdychla Irča.

Zdřímla jsem si a probudila se, až když Irena otevírala okno na rumunské straně hranice. Ležela jsem na druhém prostředním lehátku, takže to bylo zároveň s otevřeným oknem. Stačilo se jen otočit na břicho a viděla jsem ven. Podél celého vlaku byli vojáci se samopaly a jeden přímo naproti mně. Zuřivě na mě mával.

„Vidíš, nejen ty máš úspěchy, koukej,“ hrdě jsem šťouchla do Irči.

Ta se podívala na něj, na mě, znova na něj, když tu prohlásila už si mě nevšímajíc - „Bodejď ne, zapomnělas, že sis rozepla košili v tom horku a máš kozy venku.“

„Hups,“ dodala potměšile Jitka.

„Počkej, třeba se mu líbily moje vlasy, nebo oči, tuhle mi říkal Joska na zábavě, že mám oči jako laň,...“ zkoušela jsem nejistě.

„Jo, střelená, ...“ zavrčela Irča.

„Střelená, střelená, ...“ .prozpěvovala si Jitka vesele.

Ale na Irenu také došlo. Na jednom nádraží stál mladík v bílém kvádru. Ireně se strašně líbil. Vždycky se jí líbili dobře oblečení muži. Ukazoval si na srdce, jak mu tluče a podobně. Tak laškovali asi pět minut, než se vlak znovu rozjel. A tu mladík udělal mezinárodní vulgární gesto, znázorňující soulož. Irena vztekle zabouchla okno a zavrčela: „No, … tady vidíte, … že jsou všichni chlapi prasata a myslí jen na sex.“

„No, ale ty myslíš na sex taky..“

„Ne, já nedělám sex, … já se vlastně modlím, … se mnou se totiž dostane mužskej do nebe a hned, nemusí čekat, až umře. „

„Ne, já to viděla, ona je hypnotizuje, ...“ obžalovala jsem jí.

„Nehypnotizuju je, jen vím přesně, co chtěj ...“

„Hele, nauč mě to, ...“ poprosila jsem pěkně.

„Jo, nauč, ...“ přidala se Jitka.

„Hm, to nejde, jsem přirozenej talent ...“

„To nestačí, že jsem hezká?“ Divila se Jitka.

„Nó, někdo má rád naivní blondýnky,“ připustila Irča.

„Hele, stejně je to rozdíl - když přijdeme do restaurace, zůstane na nás dvě koukat skoro veškerý mužský osazenstvo. Když tam přijde Irča, ještě k tomu zapomenou zavřít pusu. A navíc si číšník o ní myslí, že je to dáma, dokud nepromluví.“

No, tak to bylo ve vlaku.

Potom jsme se ubytovaly už v Bulharsku. Druhý den jsme jely na výlet do Turecka. Průvodce nám doporučil slušné oblečení, že jsou tam na to hákliví. Dobře, žádná holá ramínka, přehnané mini. Ireně jsme vymluvily šaty, které byly po straně průhledné a bylo vidět, že nenosí spodní prádlo.

Nestačila jsem se dívat na trhu na tu spoustu věcí. Tak krásně barevné, do toho odněkud vůně pečených ryb...Najednou jsem slyšela za sebou ne ženský, ale mužský výkřik. (Hlídala jsem holky, aby je neukradli). Jitka vedle mne stála, ale Irena ne. Kousek odtud byl průjezd a tam se to ozývalo.

Naskytl se mi zajímavý pohled. Na zemi ležel muž  v tom jejich hábitu, skučel a Irča do něj právě kopala. Byla v ráži.

„Ty připrclý, zafáčovaný strašidlo,....“vrčela nebezpečně Irča

„Neblbni, něco mu zlomíš,“ vyděsila se Jitka.

Irena si ještě jednou kopla a mimochodem mu stojíc na ruce vysokým podpadkem, aby se nemohl zvednout, zamávala Jitce před nosem špinavým hadrem.

„To mi chtěli dát na obličej, kdoví čím je to napuštěný...“

„Omyl, omyl,“ brebentil anglicky Arab.

„Já ti dám omyl,“ rozohnila se Irena.

To už ale chlap stál, přikrčil se, když napřáhla a s jekotem utekl.

„No, myslím, že s Irenou se nemusíme bát,“ uzavřela jsem to.

„Jak to, žes ho přeprala?“ Divila se Jitka.

„Ho? Byli dva, jednoho jsem kopla do koulí, ten utek. A kdo myslíš že doma denně rve Lenina domů?“

„Proboha, kdo je Lenin? Teda, když vynechám toho mrtvého...“

„Lenin je jejich starej záludnej kozel, viděla jsem Irču, jak s ním docela slušně zápasí, nehledě na to, že si musí hlídat i záda, což se jí teď asi vyplatilo,“ vysvětlila jsem Jitce.

Dál jsem jí vykreslila nádhernou scénku u nich doma. Irena byla v bleděmodrých plátěných šatečkách pro doma, vlasy měla zapletené v copech s modrými mašličkami, na nohou měla dřeváky. Úplně jako vystřižená Popelka z filmu. Před sebou tlačila kozla. Ten se ale šprajcnul ve dveřích chlíva. Irena se zapřela rukama o futra a nohou ho tlačila dovnitř. Mezitím ho častovala urážkami a nadávkami (některé jsem ani neznala). Zabralo, až když vyvřískla z plných plic: „Lenine, ty kreténe, jestli nepohneš zadkem, tak si udělam tvoje koule k snídani a s Evou Braunovou si už nevrzneš“.

„Kdo je Eva Braunová?“ Vykulila Jitka oči.

„Leninova koza“, vysvětlila Irena nevinně, zatřepala rukou a strčila nám jí pod nos. Měla tam natlučené a promodralé klouby.

„Ale že dostal po čumě? Broukla zálibně. Utrhla si natržený nehet a dodala, že je škoda, že zůstal ležet hned po první ráně.

„Jenom jestli tě to nebolelo víc, než jeho“,...rýpla jsem si.

„No, ve filmu to vypadá jinak,“ uznala Irena.

„Asi měl zlomený nos a možná i žebro," pronesla zasněně.

„Jaké je to, někoho praštit?“ Byla zvědavá Jitka

„Nádhera,“...