99 dead butterflies

Každej den jak přes kopírák stejnej, jen ten otisk je čímdál slabší.

Vzbudil se pozdě odpoledne, otráveně stáhl žaluzie, kterými prozařovaly krátké paprsky již podzimního slunce a chvilku jen tak seděl opřený o okno a koukal do zdi.

Stažený žaludek si po chvíli bolestně řekl o trochu kafe, takže se zvedl, přešel bytem, zapnul sporák a čekal, než se v konvici ohřeje voda. Podlaha v kuchyni byla studená. Namátkou sáhl po hrnku, i když se pečlivě vyhýbal těm, které mu připomínaly ty lepší dny s ní.

Dnešní káva byla ještě o něco černější než ta včera.

Začal kouřit. Matně vnímal hořkou pachuť na jazyku a cigarety bezmyšlenkovitě típal jednu po druhé do hrnku s nedopitým kafem.

Po zbytek dne se snažil něco číst, ale myšlenky mu od textu odbíhaly někam úplně jinam. Ovládala ho podivná letargie, která mu prorostla tělem jako rakovina.

Večer se v koupelně před velkým zrcadlem celý svlékl a velmi pečlivě si vyčistil zuby. Bez většího zájmu si prohlížel odraz pohublého těla, které bylo ve světle zářivek bledší než kdy jindy.

Pokud něco cítíl, tak to, že je od ní daleko. Byla to první myšlenka, se kterou vstával a poslední, se kterou odevzdaně usínal. Ona možná věděla stejně dobře jako on, že jeho život bez ní nemá valný smysl, ale přesto se ještě nerozhodla.

Zatím dýchal a doufal, ač ztěžka. V hlavě si přehrával oba možné scénáře, ale plně se nedokázal vžít ani do jednoho. Stokrát se vracel zpátky, aby si ty nezvratitelné události tisíckrát vyčetl.

Poté, brzy k ránu, ukončil svůj den rituálem prášku na spaní, sklenicí ledové vody a tisící první výčitky.