Cestou k domovu

Cestou k  domovu

Slunce se po letech zas vrátilo a rozlomilo tisíceré okovy.Zrovna,když řeka rozdala své křišťály.

A bylo jaro.

Vracel se domů poutník kolem ní,tou dlouhou cestou shrbený.

"Vítej doma,Jeníku.Kolik už je to let,co plakala jsem pro tebe a s tebou,až v Meziříčí vyděšené mosty sténaly.

A potom nám tě zase odvedli,že ještě nemáš odslouženo.Tak pověz,co sis v světě vysloužil?

"I já Tě rád vidím moje milá,ty krásko z Arnoleckých hor.Máš něžnou tvář,však z hlasu slyším jarní vody vzdor.

Ten tichý vzdor Horáckých sedláků,mých bratří,co se mnou za svou lásku k zemi platili.

Vracím se s prázdnou,nezbylo mi skoro nic.Jen svědomí a vědomí,že sobě sám nic nedlužím.

A nelituji ničeho,já zaplatil jsem rád,když muselo to být."

      Já nechtěl jsem být prorokem.Věděl jsem,že je občas kamenují,když říkají,co nikdo nechce slyšet.

I tak jsem zkusil dost,už od dětství mě Bůh navštěvoval jako svého milovaného Joba.

Ale nemohl jsem mlčet,nemohl jsem mlčet,když všichni mlčeli.Musel jsem jim to říct,že na špatných základech

pevný dům nepostaví.Ani nový stát.Smáli se mi a uráželi mě.Jako v Praze na studiích.V Třebíči ne,ti dobromyslní

moravští venkované věděli,že nikdo za to nemůže,jak vypadá.

       A pak tu byli ONI.Slibovali,že vytvoří ráj na zemi.Říkal jsem jim,že ráj bez Boha nepostaví.

Spílali mi,posmívali se mi pro mou víru a slibovali,že se mnou zatočí,až to půjde.

Ale stejně jsem jim za války pomáhal.I Ludvíkovu ženu,toho generála,jsem v Uhřínově schoval.Však to byli krajané,

kam jinam by měli jít.

       A potom,po válce,jim všichni uvěřili,tomu jejich ráji.Volal jsem,když se vzdávali svobody a říkali,že ji v tom ráji nepotřebují.

Marně,nikdo nechtěl slyšet.Ale ráj bez Boha se  vytvořit nedal.Všimli si toho,všichni si toho všimli,i ti hluší.

A tak postavili aspoň peklo,ďábel na ně neměl takové nároky,a něco přecejen vytvořit chtěli.

     A potom se mnou zatočili,jak slíbili.Ale nebyla to zlá služba,byli tam se mnou samí dobří lidé.

Zamlklí sedláci,kterým vzali jejich zem i nebe nad hlavou.A Bedřich Fučík,ne ten jejich,můj kamarád a rodák od Třebíče.

A také kněží.Těm nemohli vzít nic.Protože víru,tu nemohou  nikomu vzít,tu lze jenom ztratit.

Také jsem si myslel,že mi nic nevezmou,kromě těch let.

    Nebyli na nás zrovna hodní,ale byli jsme svobodní.Jediní svobodní v celé zemi-jaká ironie.

Protože jsme měli cejch nepřátel,nemuseli jsme se přetvařovat.Žádné proslovy,budovatelské písně a závazky.

Žádný strach říci sousedovi,co si o tom všem myslím.To je výhoda těch,kteří se rozhodli nedělat kompromis se zlem.

Těch,kterým vzali volnost.Nemají se už o co bát,nemají co ztratit.

      Ale vždycky je co ztratit.To jsem poznal,když mě pustili tenkrát domů.Do smutného ,prázdného domu.Ticho jako v hrobě.

Všichni byli v Třebíči,v nemocnici,a takoví tiší a bledí.Tenkrát,když jsem pohřbíval děti,které jsem skoro neznal,

tenkrát jsem pochopil,co všechno mi s těmi léty vzali.A potom jsem musel zpátky.Tenkrát poprvé jsem myslel,že to nepřežiju.

Vzali mi devět let a přes dvě hřivny štěstí.Sotva jsem po letech strádání ten poklad objevil,měl jsem ho zase vrátit.

Ale což,už jsem přivykl.Ještě mi zbyla Marie a Jeník."

B     "Ano děti.Tvého maličkého synka jsem nepoznala,ale dcerky,ty byly u mě pořád.Posílali mi věnečky a hádaly se ,jestli doplují

až do moře.Teď na tebe čekají u kostela.Ale ony počkají.Běž napřed za Marií a Jeníkem.Jeník-ten už je větší než ty,a jaký to byl

tenkrát capart,když jste byli naposledy šťastní.Uteklo mnoho vody.Tak běž,nevědí,že jsi přijel."

A poutník šel podle řeky dál,šel hledat ztracené roky.A snad nebyly ztracené,snad má všechno svůj smysl.

Jaro bylo toho roku obzvlášť krásné,jako by mu chtělo vynahradit všechna jara,kdy nemohl cítit vůni rozkvetlých luk,

a slyšet zpěv ptáků na polích.Ale něco se změnilo.Sedláci už si nezpívali na polích,protože už nebyli sedláci.

A práce jim nebyla radostí,byla to robota.Co se dá dělat,pokrok je pokrok.

Ale byl doma ,s rodinou.Občas zajel do Tasova za Jakubem Demlem a společně poslouchali,jak se Oslava proplétá mezi

balvany.Tak přešlo léto a přišel podzim.

V lesích se černaly ostružiny a voněly  houby.Ty houby,které žijí ze smrti a občas smrt i přinášejí.Nejenom stromům.

A smrt si toho roku obzvlášť pospíšila.Vrátil se od Jakuba a cítil tu slabost,kterou dobře znal.

Vezli ho do nemocnice,ale zemřel cestou,v zatáčce u Vlčatína.Má tam křížek.Tam zemřel básník Jan Zahradníček.

A tak se s ním vrátili zase domů.

Už je to nějaký čas,co jsem byl v Uhřínově.Není to daleko,leží tam,na druhé straně Arnoleckých hor.Hor tak malých,

že je na mapách nenajdete.Ale ten hrob bych našel vždycky,je zvláštní,má dvojité břevno.Není to kříž pravoslavný.

Vlastně nevím ,proč tak vypadá.Snad proto,že trpěl dvakrát tolik,co ostatní.

    Snad to není urážka básníka.Já to brzy smažu.