Cit, ten nejvěčnější ubožák!

Pár dní před lety nám stačilo k tomu,

Abychom cítili moře a slunce v něm i ptáky.

Seno, tvá žena za bezpečnou řadou stromů,

Jsi vrak. Víš přece, že si hnusím vraky!

Tak graciózní, tak úžasný – žes neměl co přefiknout!

(Vydávat knihy? To prý je tvoje pýcha!)

Slyším tvou ženu, krásnou, hloupou, zbytečnou –

Kouř a pot a Bůh že v tobě dýchá?

Chceš vidět, slyšet, bezcílně si hnít?

Snadné – zatáhni za páčku.

Pod nohama se ti otevře zem a věčný klid –

Rozesměj Boha, miláčku!