Komnata za závěsem

 Dvanáct krásných žen,
dvanáct velkých pláten
ve dvanácti komnatách,
závěs z garnýže
mě svým smutkem mate,
tam je místnost třináctá…

 Strhnu závěs. Hned.
Krásná, smutná stále,
pavouk sítě zaplétá,
myška zaběhne
pod komodu v sále,
princezna je zakletá…

 Snad to není klam,
mluví, chce mi říci,
kdo a proč ji zaklíná,
nic mě nezviklá,
v bouři, ve vichřici,
v povodních i lavinách…

 Křehký zvláštní svit,
něžná jako víla
smutkem tvář svou povlíká,
má sto aktivit,
je v ní velká síla,
již však bezmoc polyká…

 Jdu k ní blíž, má strach?
„Nesmíš trpět více,
moc tě toužím zachránit.“
Tma lká na hradbách,
„chtěla bych tě sice,
tvou oporu, tvé zastání.

 Vím, že bys mě chtěl,
kouzlo zlé mě svírá,
snaž se, však ho nezlomíš.“
Klíště v pinzetě
o krev neobírá,
klíštětem je svědomí…

 „Říkám, chci tě moc,
musím to však vzdáti,
máš-li mě rád, pochopíš,
víš, jde o nemoc,
nejsem bez opratí,
lana má jsou z konopí…“

 „Lásko, vědět dej,
jak tu kletbu zvrátit,
každé kouzlo pomíjí…“
„Znám jen beznaděj,
tu nic neodvrátí,
co chci, v tmu se rozpíjí…

 Musíš nechat mne,
zůstaň, jsi-li přítel,
nechtěj víc, to naléhám.“
„To je neklamné
znamení. Snad vryté
do srdce, sluch zaléhá…

 Snad vždy volit lze,
zničit tě to nesmí,
zachráním tě, přísahám.“
„Z krize do krize
hnal bys mě jen, věř mi,
nesměj se těm výstrahám…“

 „Já mám ale chuť
nenechat tě stáhnout,
odkud není návratů.“
Oba bez dechu
zkouší na dno šáhnout,
v srdcích dvacet karátů…

 Smutná vzdychne si,
„vím, že tě to drtí,
není ale východů.“
Prapor vyvěsím
přátelství až k smrti,
přítelství má výhodu…

 Silná jak sto žul,
citová jak říčka,
čirá ve všech nepřízních,
kdy jen vichr dul,
kdy ji příboj hýčkal,
ať ji osud netrýzní…