Pršelo, jen se lilo - čtvrtá část

Byl nádherný, teplý, slunečný den. Ve vzduchu bylo cítit čerstvé ovoce a rozkvetlé květy. Na chvíli jsem hodila za hlavu všechny starosti. Sedla jsem si na lavičku, která stála kousek od stromu a nechala jsem svoje myšlenky volně plynout hlavou. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Probrala jsem se ze snění, až když mi Erik poklepal na rameno.

„Promiň, že tě ruším, ale měla by jsi vědět, že Jack klame vnějškem. Nemůžu ti nic prozradit, je mi jasné, že se ti libí. Jenže buď si pořád vědoma, co v něm je…“

Erik se odmlčel a já jsem si mezitím srovnávala myšlenky. Chtěl mi tím snad Erik něco naznačit? Nechápala jsem jeho náznaky. Ani jsem je chápat nechtěla. Jack, že by byl něco zlého?

„Ale prosím tě, Jack je úplně v pohodě.“

Erik chtěl něco říct, ale mým dodatkem, že je Jack v pohodě, mu došla slova. Jen na mě koukal, smutně a zároveň jakoby s lítostí. Zastyděla jsem se za to, jak jsem Jacka brala jen podle vzhledu. Vždyť Erika znám mnohem déle a měla bych mu věřit. Zdá se, jako by mě Jack něčím očaroval, ale jak by mohl?

Stejně se mi to nějak nezdá. Je pravda, že Jack je vlkodlak a jde mu to vidět i na očích. Ale na druhou stranu, proč by měl mít něco v úmyslu? Vždyť sám Erik je s ním přítel a chtěl, abych ho poznala. Je to zamotané. Ale teď můžu udělat jen jedno.

„Promiň.“

Tohle nestačí, já vím, ale snad mou omluvu přijme. Ale Erik se najednou zvedl a odešel dovnitř. Tohle se nemělo stát a můžu za to jen já…

Seděla jsem tam celé dopoledne a přemýšlela jsem, co bych měla udělat. Nic kloudného jsem však nevymyslela. Erikovi jsem se omluvila a na Jacka si dám pozor. To je snad jediné, co můžu v téhle chvíli udělat. Je jen na Erikovi, jak usoudí, jestli mi dá ještě šanci nebo to se mnou nadobro vzdá. To by ale znamenalo, že jsem ztracená a už nikdy se nedostanu domů. Kdo jiný, než on mi může pomoct? On jediný ví pravdu. Asi nemá cenu se s tím trápit, jestli to tak bude, nic s tím nenadělám.

Když mě Laura zavolala k obědu, skoro jsem se nepostavila. Tělo jsem měla rozlámané a bolavé od sezení na tvrdé lavičce. Moc se mi mezi ně nechtělo, ale nechtěla jsem utíkat.

Uvnitř panovalo nepříjemné ticho. Ale já to zase zachraňovat nebudu. Mě je to jedno. Sedla jsem si vedle Erika, ten však jen upíral oči na svůj talíř a tvářil se smutně. Jack se pořád usmíval, nejspíš pořád v dobré náladě. Provokoval….

Oběd proběhl v úplném tichu a všichni se potom pomalu odebírali do různých místností. Margaret- odpočívárna, Laura- koupelna, Erik šel někam ven a Jack taktéž. Každý se však vydal jiným směrem. Já jsem zapadla do „svého“ pokoje. Dokud bylo světlo, seděla jsem na posteli a zírala jsem do blba. Nevím, jak jsem to dokázala, ale nepřemýšlela jsem nad ničím. Když se začalo stmívat, šla jsem do koupelny, Laura už tam nebyla. Dala jsem si zase dlouhou, vydatnou koupel. Jen jsem tam ležela a myslela jsem na své známé. Aspoň knížku kdybych tady měla.

Osušená jsem se znovu teple oblékla, ale nešla jsem si lehnout. Znovu jsem zamířila na mýtinu, kde jsme byli s Erikem. Byla jsem jí okouzlená a trocha relaxace by mi bodla, přece jen se toho stalo tolik. Měsíc sice nebyl v úplňku, ale pořád ho bylo hodně. Sedla jsem si do měkké trávy a poslouchala jsem cvrkot cvrčků. Užívala jsem si božského klidu, ale dlouho mi to nevydrželo.

Po chvilce jsem začínala mít pocit, že mě někdo sleduje. Nervózně jsem poposedla a rozhlédla a rozhlédla jsem se okolo. Nikde nikdo. V lese panovala tma jak v pytli a na mýtině nikdo nebyl. Pohled jsem znovu upřela na oblohu, když v tom se za mnou ozvalo zašustění. Rychle jsem se otočila, abych zjistila, kdo nebo co to je.

Nejdřív se nic nedělo, ale pak vyšla ze stínů stromů postava. Nebylo jí vidět do obličeje, ale okamžitě jsem poznala, kdo to je. K místu mého uhnízdění se blížil Erik. Šel se skloněnou hlavou, jako by mě ani neviděl. Když došel až ke mě, leknutím sebou trhl.

„Ty si mě ale vyděsila. Co tady děláš?“

Opravdu si mě nevšiml, nebo to jen dělal? Jeho hlas zněl překvapeně.

„Já jsem si jen chtěla užít to, co jsem včera nestihla.“

Erik se usmál a sedl si vedle mě. Doufám, že už není naštvaný vypadal, že ho to přešlo.

Seděli jsme tam v tichosti a sledovali jsme oblohu. Na mě ale zase dopadl ten pocit, že nás někdo pořád sleduje. Že by tady byl ještě někdo další? Nechtěla jsem to řešit, byla jsem ráda, že už se Erik nezlobí. Chvilku jsme jen tak koukali na oblohu, nebo jsme nenápadně pokukovali po sobě. Cítila jsem jemné napětí, které mezi námi bylo.

Nemuseli jsme nic říkat, i tak jsem cítila, že můžu udělat to, co jsem vždycky chtěla. Pomalu jsem se k němu přivinula a ucítila jsem teplo, které sálalo z jeho těla. Byla to nejnádhernější chvíle v mém životě. Tohle mi holky neuvěří.

Leželi jsme tam aspoň hodinu a já jsem měla pocit, že každou chvíli usnu.  Z lesa se ale opět ozvalo zašustění. Oba dva jsme se posadili a koukali tím směrem. Ale zase nikde nikdo. Tušila jsem, že tam ještě někdo je. A tušila jsem i kdo to je.

„Počkej tady.“

Zašeptal mi Erik do ucha. Opakuje se snad minulý večer? To snad ne. Nechci žádného dalšího vlkodlaka. Nebo snad další starý známý?

Než však Erik pořádně vstal, ze stínů vyšla postava, dnes už druhá. Snad tady nemají nějaký sraz.

Erik tiše zaklel. Já jsem ještě nevěděla, kdo to je, měsíc právě zašel za mračna a na rozdíl od Erika nevidím ve tmě. Podle jeho výrazu to ale asi bude nezvaný host.

„Krásný večer, co?“

To snad ne.

Když měsíc opět vyšel, jeho zář dopadla na tu pořád se usmívající tvář. Jack vypadal, že celou dobu plánoval, jak sem vpadne a teď si to náramně užíval. Erik šel jeho směrem, bylo vidět, že přímo vře zlostí. Měl zaťaté pěsti a zrychlil se mu dech.

„Byl, doteď.“

Jeho jízlivou odpovědí přesně vystihl situaci, Jackovi náhle zmizel z tváře jeho úsměv. Už to nebyl ten okouzlující Jack. Být tady sama,tak bych se ho trochu i bála. V očích mu vzrůstala zlost, pochopil kam Erik míří.

A tak proti sobě pochodovali, elf proti vlkodlakovi. Čím si byli blíž, tím více jsem se bála toho, co bude. Nejdřív kolem sebe začali kroužit, probodávali se očima a cukalo jim ve svalnatých pažích. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak jsou odlišní. Vypadali jako dva protiklady, co se snaží toho druhého vyřadit ze hry. Nervózně jsem tam seděla, neschopna se pohnout. První ránu zasadil Erik, Jackovi přímo do břicha.

Nechtěla jsem tam tak sedět a koukat se, jak se ti dva rvou. Vstala jsem a rázným krokem jsem odkráčela pryč. Ať se tam třeba zabijou. Při posledním ohlédnutím jsem viděla, jak se tam válí po zemi. To snad není možné, jako malé děti.

O pár dní později, jsem byla úplně vyřízená. Všechny dny se odehrávaly stejně. S Laurou jsme sbírali ovoce a různé byliny. Erik toho moc nenamluvil, jen jsme si vyměňovali ustarané pohledy. Chyběl mi ten stará Erik. A Jack se tady naštěstí tak týden neukázal a jsem mu za to vážně vděčná.

Jeden večer byl však jiný. Po dni sbírání ovoce a delší procházce, jsem si šla hned lehnout. V bezesné noci jsem spala tvrdým spánkem a ani jsem si nevšimla jedné půlnoční návštěvy….

Ráno mě probudil křik. Rozespale jsem si sedla a zjistila jsem, že vůbec nejsem v posteli ve stromě. Nýbrž v nějaké jeskyni, zavřená v kleci. Jo vážně, byla jsem v kleci!

Ten křik zněl z druhé strany místnosti. Dva kluci se tam hádali. Jak jinak, než že to byl Erik s Jackem. Zrovna teď křičel Jack, hlas mu vztekem přeskakoval.

„Je moje elfíku a ty mi ji nevezmeš!“ Křičel a celý se přitom třásl.

„To si myslíš, nenechám ji takové zrůdě jako ty!“

„Už tady musí zůstat, je jednou z nás!“

„Jak to myslíš?!“ V Erikově hlase zazněla panika.

Čekala jsem na odpověď. Co tím myslel, že jsem jednou z nich? Erik pomalu svěsil hlavu. Naštěstí si ještě nevšimli, že jsem vzhůru a tak se možná dočkám vysvětlení, proč jsem zavřená v té kleci. Jack se vítězně uchechtl a výsměšným hlasem spustil.

„Ano elfíku, udělal jsem to a nějak to nezměníš. Teď tady zůstane a pomalu jí to bude pohlcovat. Ať už dobrovolně nebo násilím.“

Přejel mi mráz po zádech. Dělo se tady něco nekalého a ráda bych věděla co. Erik jen zlostně třískl pěstí o stůl u kterého stál, ten se pod tou silou málem prolomil napůl. Poté se otočil mým směrem, bylo pozdě dělat, že spím. Už zahlédl můj výraz plný strachu. Sám měl ve tváři výraz strachu, zlosti a porážky.