#56

I. ___

 

Ch jo. Zase se mi zdál nějaký úchylný sen. Ještě, že si ho nepamatuju. A vlastně čím více se ho snažím si připomenout, tím více se mi rozplývá v ranní mlze. Letmý pohled mě vrátil do života: Kalhoty jsem si svlíkl a moc je již více neřešil, na stole nedojedená večeře. Na skříni pod poličkou s panenkou Marií pohozené věci bez ladu a skladu: v pravém rohu hromádka časopisů, některé poházené po celém pokoji- toť ty, které jsem držel za poslední dny v rukou. Za sklem kamen světle šedý popel; zima, že jsem si jen mrzutě-a přesto tak nějak romanticky- vzpomněl na krásné mazlivé teplo, se kterým jsem usínal. Papírová krabice se dřevem bez ladu a skladu poblíž kamen, kolem ní nepořádek hodný pozametání. Ale JÁ … Když jsem sem na chatu jel, těšil jsem se, jak si udělám pohodu, že fšecko bude fajn, že se krásně vyspím a odpočinu si (fyzicky i psychicky). Měl jsem hlad; Ještě bych i spal. Takže: JÁ jsem se jenom se znechucením takhle po probuzení letmo rozhlédl. A že se ve mně ozvala síla to kolem nějak zkulturnit, abych cítil že žiju, ne jen přežívám; lhát nebudu- celý ten pohled (i vnitřní do sama sebe) ve mně vyvolal jedině nezájem.

To co se snažím popsat je prostě bordel, ve kterém jsem si hovno odpočinul, a který mě po ránu hovno naplnil radostí a štěstím z dalšího dne- z dalšího, byť mlhavého, tak krásného dne, jež se mi tak vůbec nejevil; ačkoliv jindy, z jiného duševního pohledu… co bych za to dal… Co bych dal za to se přesvědčit, že teď mám vlastně být kurva šťastný. Místo toho mě to sere. Ba co hůř: já sám jsem tím kdo mě sere.

Řekl bych, že se někde ve mně vzal ten krásný pocit z toho, že si jdu umýt zuby (rituál svádějící k radosti z nového dne-revoluční myšlenka), ale je mi sakra zima a v kuchyni je kopeček nádobí, který mi radosti dvakrát nepřidá-jen mě líně svádí k znechucení ze své vlastní línosti; cestou k umyvadlu totiž míjím kamna a vcházím do části -řekl bych- „kuchynní“.

Zajímavé-teda pro mě zrovna teď-, že přesto, kolik myšlenek jsem již za tak krátký čas nového dne minul, nevyslovil jsem ani slovo. Můj společenský barometr ukazoval tlak roven touze po hovoru. Avšak až moc dobře jsem tušil, že ne po lecjakém hovoru. Asi proto jsem tady. Asi proto jsem tady sám. Proč si najednou připadám, že bych teď byl rád za jakoukoliv společnost, když bych zase jenom mlčel, protože bych neměl co říct; co je to za pocit, že teď bych nemlčel. Je to snad ono bájné uvědomování si sama sebe? – a tím i zušlechťování sebeduše; ach teď teprve začal nový krásný den a já se opravdu cítím šťastně, ačkoliv je původ pro mne nepostižitelný. Myslím, že jsem se na sebe do zrcadla chvílemi i křenil…

Tak krásně mě naplňovalo to, že jsem tak daleko od civilizace (blesk: mobil je vypnutý, myslím, že i vybitý, a stejně tu není signál). Dosáhl jsem svého strachu z těch zvuků, co mě v noci budily, a zahodil ho do koše: vždyť právě příroda je místo, kde bych strach mít neměl ani ze sama sebe, ze svých pudů. (Teď někdy jsem se na sebe křenil). Jednou jsem hned nad schody do horního „lůžkového“ patra potkal vysíleného sršně. Schody jsou to takové šikmé do díry asi tak metr a půl x metr v podlaze, což znamená, že se mi potvůrka objevila při stoupání z ničeho nic kousíček od hlavy. Samo co jsem udělal: zbytek do patra (asi metr) jsem doslova vyletěl a obloukem přes deseticentimetrové stvoření jsem se „uvěznil“. Tak debilně jsem si ještě nikdy nepřipadal. Skutečně jsem nevěděl co dělat. Nehýbalo se to, zjistil jsem, když jsem procitnul z adrenalinového opojení. (Vůbec mi to v tu chvíli nepřišlo vtipné-teď pohledem do svých očí a s kartáčkem v bílé pěně mých úst se na sebe debilně křením). No, abych to nerozpitvával: asi je normální to zabít a prostě to odstranit z cesty. Jenže já se prostě nemohl přiblížit ani na metr. Když to přežilo první ránu plastovou lopatkou (to zní, jakoby mi netrvalo tak deset minut se k tomu překecat) a spíše to ožilo, adrenalinu bylo opět moc a tak jsem jak chuj drtil… Pak jsem se toho musel zbavit. Takže dolů, do kamen. Už jenom, že jsem to měl na lopatce, která je od mého JÁ (asi se to měří k očím ??) vzdálená doslova na délku paže, mi kalilo mysl strachem, který neodblokovalo ani uvědomění si toho strachu a racionální vyloučení jakéhokoli nebezpečí! Prostě paranoia. Ta zeď ve mně, která se plynutím času (uvědomováním si své vlastní hlouposti) snad i přibližuje ke stěně protější… No potěš, že jsem paži musel ohnout-přiblížit k sobě, abych se s lopatkou protáhl skrze otvor v podlaze a sešel schody dolů… A pak že „abych to nerozpitvával…“

Ponaučení? Teď se tomu křením, ale celou noc jsem přemítal, co to jsou za bzučivé zvuky, jenž se ozývají za tenoučkým překližkovým obložením interiéru. (Neodpustím si: jsou to takové čtverce 1x1m, přebité lištami; čtverce jsou věkem prohlé -> jsou mezi nimi mezery; + jednou takhle v létě –tradičně se řešil problém vosího hnízda v rohu chaty- si to za plného provozu [byli jsme uvnitř já, sestra a mamka] prokousaly vosičky do interiéru. Než člověk řekne „adrenalin“ či „fóbie z hmyzu“, bylo jich tam aspoň deset a tento nový vchod do hnízda objevovalo stále více dělnic). Postel, na které jsem spal je přesně v tom rohu, co se tenhle příběh odehrál. A taky jsem rozvažoval, co jsou to za zvuky sprintu v prostoru mezi stropem a podlahou v patře-tohle nebyla paranoia, tohle byla naprosto reálná myš. A i kdyby to byla paranoia (jako případ bzučení), nic to nemění na tom zmražení hrůzou. To něco ve mně, co mě občas nutí nemyslet racionálně mě fakt sere…

Ale příroda je jinak fajn; vlastně neštve mě, že je občas děsivá, štve mě mé JÁ, štve mě můj strach, štve mě má bezbrannost-slabost. A zase jsem měl pocit, že jsem silný, že teď zrovna žiju, že opravdu žiju, protože TO (vše/svět) pojímám jako své myšlenky a tak si o tom uvažuju, nejsem vůči TOMU apatický. Je to takové věčně skryté ložiško síly. Je to radost ze života. Maně mě napadlo, že si tohohle stavu musím vážit-kolikrát jsem již měl pocit, že zpět se již nevrátím, že UŽ žiju… Odplivl jsem si(pastu z úst)–rádoby nad svou slabostí.

Umyl jsem nádobí, uklidil. Najednou jsem se jal opravdu relaxovat. Většinou jsem tohohle stavu využíval a řešil tak sama sebe, kdo jsem, co chci, za čím tím světem pádím; poslední dobu však hledám recet: co jsem udělal, že jsem se zase dostal do téhle hezké nálady? Nikdy nezáleží, co vyřeším v tomhle stavu povznesení se nad všedností, vždycky to po nějakém čase skončí. A tak se poslední dobou v téhle „plnosti“ snažím najít recept, jak se znovu a znovu do tohohle stavu dostávat. Jeden by si řekl, že co již jednou dosáhneš, máš  na dosah už napořád… u mě to bohužel neplatí. (Zase jsem trochu zabíhával po starých kolejích)- recept určitě obsahuje:

-zahození depresivních myšlenek – snaha o pozitivní myšlení

-dostatek energie-zdravá strava

-čas-dostatek prostoru si sebe uvědomit

- upomenutí/prožití hezkých zážitků

 

-kecy…

tohle není nová myšlenka, tohle jsou koleje. Jak chtěl bych poznat v sobě sílu sebepřesvědčení. Je to pro mě jako poklad, k němuž zatím nemám ani mapu, takže ani nevím, kde začít. Ach, co bych za to dal. Ale tohle jsou přesně koleje a teď mám v sobě sílu…

Vykašlal jsem se na tak ubohé myšlenky (ubohé, protože na svou častost jsou mi hovno platné-zatím teda) a jal se řešit, co budu dělat. Nevím proč, ale slilo se mi to s pohledem do ledničky, takže jsem řešil obojí a při tom ani jedno. V lednici je stejně jenom tavený sýr. Zatáhl jsem za záchrannou brzdu, vystoupil a vlastníma rukama vlak vystrčil z kolejí. Při žvýkání jsem usilovně vzpomínal, kdy že to ten autobus jede. Asi se zajdu podívat na zastávku. To byl úkol. A bylo to asi tohle, co mě zaměstnalo, takže jsem pak nějakou dobu letargizoval za pohybu.

Po chvíli mě začalo štvát, že nic neřeším, že zase jenom přežívám. V sobě jsem zapnul spínač, který hledal nějaké téma, něco, co bych chtěl řešit, klidně třebas něco, čím se můžu cestou jen tak opájet. Ale ta příroda jakoby pro mě byla zakletá. Sledoval jsem ji, nějakým blbým vnitřním měřítkem si v ní liboval, a při tom kolem mně jenom ubíhala. Zamyslel jsem se co mě na ní tak vlastně bere, ale nedokázal jsem si to vysvětlit. Tak proč? Proč se pídím za něčím, o čem se jenom přesvědčuju, že mě to bere, když je mi to vlastně u prdele, že to mám nadosah. Připomněl jsem si ten pocit u zrcadla, že bych chtěl mít u sebe kteréhokoliv ze svých kamarádů a jenom tak se sním bavit-fakt bych neměl o čem, protože mě ve skutečnosti baví jen málokterý kamarád a to ještě občas-záleží na mém i jeho rozpoložení.

Maně mě napadlo, že jsem vlastně Já1 a Já2. Racionálně jsem ale usoudil, že to přece nejde. JÁ je jednotka, nedělitelné něco. A přesto. Já1 jsem JÁ, který touží myšlenkově, abstraktně; Já2 jsem JÁ, který touží tělem. Často se touhy těchto částí JÁ neshodují. Ale co s tím? Já2 je přece tím pádem jenom zvíře. Naopak Já1 je bez fyzických emocí obsahově prázdné- je to jenom touha po něčem, co nemůže skutečně být. Takže jak se smířit s tím, že jsem občas táhnut fyzickou touhou, která není společná Já1- a tedy není to to, co opravdu chci. Ha. Takže Já1 chce opravdu a Já2(nazval bych ho Tadeaš Veselovský) je jen tělo pro duši, jenom zvíře bez uvědomění…

Někdy v půlce cesty jsem se z tohohle támatu nějakou zázračnou propojkou dostal k Tadeaši Veselovskému jakožto člověku, který v údolí, kterým jsem procházel, prožil své dětství. Koukal jsem po chatách a porovnával to se svými vzpomínkami, popřípadě k nim nějakou připojil. A nebyly to jenom chaty, byly to i místa. Tam, na kopci jsme si s -(shit, už ani nevím jak se jmenuje. Neviděl jsem ho tak… hm 3 roky?)- stavěli kamenný bunkr a kryli se před útoky zdola, z údolí… (K tomu se mi připojilo: kdy jsem naposled takhle naplno nějakou činnost prožíval? Dětství je krásné-nebo prostě alespoň podivuhodné).

 

 

Vyvrcholení při myšlence, že vlastně zase jenom přežívám: vždyť vůbec neřeším co chci, kam spěju! Co budu dělat, až se domů opravdu dostanu? Zase se mi bude zasekávat prázdný pohled z okna šestipatrového paneláku. Proč jsem tak slabý?! Vždyť si naprosto krásně uvědomuji, že mě žití samotné nenaplňuje touhou ještě žít. A tohle není jako nemít nohu- bez ní se dá žít v dnešní společnosti snad až plnohodnotně(kromě požitku z běhu takový jedinec opravdu o žádnou z krás nepřichází); ale bez téhle radosti z žití? Vždyť to právě žiju a o tu radost z žití PRÁVĚ přicházím! A zakecávat a zažívat to nemá smysl-je to jako položit přes oheň deku, aby TEĎ nebyl vidět.

Smrt-snad po ní

Již uvědomnění není.

Snad tento přístav

Je člověku zapomněním.

JÁ hledal,ale našel jen sebe.

A ve své duši našel kaz,

Jenž do morku kostí zebe.

Jen děsí mě, mého činu ráz,

Jenž posmutní matku mou i otce mého.

 

V tom jsem vlevo od cesty, ve strmém dubovém lese uviděl dvě dívky, možná o něco mladší. Docela mně to udivilo, ale vlastně ani nevím proč. Nějak jsem na tu dobu co jsem je míjel na všecko zapomněl. Musel jsem mít hloupý výraz. Koukaly na mě. Jako by čekaly, až projdu. Přišlo mi, že se jejich svět zasekl stejně jako můj. Koukaly na mě a bystrým zrakem mě jistě i zkoumaly. Jak se říká: „cítil jsem jejich pohled“.

Musel jsem mít hloupý výraz.

A svět znovu zvláčněl

Sametem, jenž drsný je,

Jenž jakoby schválně

Utkaný příliš těsně byl.

A já oděn tímto skvostem,

Znovu propadám hloupostem

O kecech a o životě.

Vím to jistojistě:

Šťastný jsem byl.

Již nemá cenu prodlužovat život můj.

Dva lidé vstoupili mi do života, který již neměl by býti dlouhý. Už nejsem to já, kdo nese mé tělo. Nohy samy se mi hýbou vpřed. Jako bych utíkal. Odkud a kam? Najednou mě znovu napadlo, že chtěl bych nebýt sám. Svět je pro jednoho příliš těžký.

Takže. Kde jsem to skončil? (to mě ty holky opravdu tak rozhodily?) JO. Vlastně…

Ani nevím jak jsem ten kousek k zastávce došel. Asi opět letargie. Já chci zbraň- toť jediné mi ten zbytek cesty leželo na mysli.

Něco ve mně nechtělo dovolit mozku rozpoznat znaky na jízdním řádu. Ani jsem nechtěl a porazil jsem to. Ten bus jede za patnáct minut. Hmmmm a já mám na chatě batoh. Sednul jsem si. Opravdu jsem tak hloupý? Opravdu jsem tohle udělal/tohle vymyslel?

 

II. ___

 

No co už, nezbylo, než se vrátit na chatu, zavolat mamce, ať pro mě přijede. Svět je zvláštní místo; někdy mám pocit, že se ho chci vzdát; někdy pěju ódy na jeho promyšlenost! Vždyť jsme to my, co se musíme snažit, je jen na nás, jací budeme, jaký bude svět! A tím, že se budu zabývat smutkem, dospěju dále jen ke smutku samotnému.

No ale co se světem? Kam v něm patřím já? Nikdy jsem nic pořádně neuměl. A v hlavě jediné: chtěl bych malovat, chtěl bych namalovat celý svět, od lesů a zvěře v něm, přes pláně zpustošené lidskými obydlími, přes asfaltové dálnice, jež se táhnou-odnikud nikam-a přeci! –konce mají. Jen jsem byl vždycky slabý. Něco ve mně mi říkalo, že teď již nebudu. Ano, světe, dnes chtěl jsem tě opustit, ale právě v tom uvědomění našel jsem sílu dále bojovat: vzdát to můžu kdykoliv. Co to ve mně si uvědomilo, že naprosto a krásně „myslím“ v abstraktnu, a přesto právě o mém životě. Krásné kecy; ještě chvíli jsem se jimi opájel.

Jenže něco ve mně si postavilo svou část hlavy: tohle jsou koleje a tahle zastávka 'Přesvědčení' tu není poprvé, už tolikráte tu byla. Proč mne mé nohy vždy vedly tam, kde jsem ve smutku nacházel radost a po radosti vzápětí smutek.

 

„Ahoj.“ Cítil jsem, že jsem je překvapil, čekaly nějakou uvědomělou hlášku. Ani nevím, proč jsem to udělat, správně bych je měl ignorovat. Tak jako ignoruju sám sebe.

„Zdarec.“ V tom naprosto neuvěřitlně krátkém okamžiku, co se naše pohledy střetly asi přemýšlela. Já jsem se začal stydět, protože jsem nechtěl nic víc, chtěl je jenom pozdravit, to mi teď stačilo. Proč chtít víc, když sám neumím víc dát. Naneštěstí (pro mě) dodala: „Máme tady brko a nejsme schopny ho samy zkouřit. Nechceš se přidat?“

Až teď jsem si všimnul, jak je krásná. To se ale zrovna nehodilo. Takhle na ni koukat. Co si tak může o mě myslet? Ha! To je poprvé po dlouhé době, co se zajímám o okolní svět a o mně v něm. A má takový medový hlas. A sakra.

„Nooo. Jasně. ..Stejně nemám co jiného dělat.“ Pak jsem na „kratičký“ čas váhal. Ale musel jsem to být já, co první něco řekne. Zuřivě jsem přemýšlel, co se v takové situaci asi tak hodí, a zároveň jsem se zuřivě trápil, že ještě pořád mlčím. Měl bych se zeptat odkud jsou, jak se jmenují, co dělají, co je baví, jak se octly tady, že je to ale náhoda...ale všechno mi přišlo strašně ubohé. Ptát se na takové kraviny...stejně mě to ani nezajímá. Takže? A navíc ona je tak hezká. A hezky se směje. Jaj už se mi směje.

„Éeeeh, já jsem Tadeáš.“

ONA: „Lucka.“

„Terka.“ Podali jsme si ruce, trošku se pořád smály, podaly si ruce i navzájem. „Ahoj Já jsem Lucka.“ „Terka. Těší mě.“ Teď se zasmály trošku více.

A ONA byla krásná, i při tom, jak vypouštěla marihuanový dým ze své pusy. Kdyby to nebylo divné a nemožné, hned bych se vznesl, jen abych mohl z bezprotřední vzdálenosti cítit její dech smíchaný s tou krásnou vůní marihuany. Jmenuje se Lucie. Ach, ano. Světlo. Světlo do mé duše. Jak symbolické. Jak patetické. Jak jasné, jednoduché. Primitivní. ONA je tu pro mě. Ale jsem tady já taky pro ni? Není jen tím světlem na konci tunelu, které tady není jenom pro mě, ale pro všechny v onom tunelu? Nic méně JE tím světlem na konci tunelu. A nic ve mně mi nezabránilo si to myslet. Hmmm celou dobu jsem se na ni díval. Hned jsem zrak odvrátil. A nějak mě napadlo na co se zeptat/jak začít hovor.

„Takžé.. Na procházce? Podzimní příroda je překrásná. Mám rád podzim.“

„To jo,“ řekla Terka. „Zvlášť když se to spojuje se sklizní.“ Oba jsme se zasmáli. To je vlastně fakt. Uvedomil jsem si, že musím prolomit ledy dřív, než budu zhulený.

„Kam jsi šel?“ Mé světlo přestalo mít tak krásně medový hlas. No jo, cítila to moc dobře. Nesmím ji vystrašit.

„Na autobus. Podívat se v kolik mi to jede. Jede mi to asi tak teď, ale nechal jsem si na chatě batoh, to už bych nestihl. Nejhorší je, že jsem měl tušení, že to teď někdy jede.“

Obdařila mě svým světlem: pohledem i pobavením. Podala mi cigaretu. „No..to naštve.“

„Ty tady máš chatu? My jsme tady poprvé, jsem tady u tety. Na návštěvě“ Řekla Terka. Něco se se mnou dělo.

„Jsem tady v podstatě vyrůstal. Mamka taky. A vlastně i otec. É,“zasekl jsem se, vlastně tohle údolí je celý můj život. Velice zvláštní. Jak symbolické.

Obě se zasmály. Zřejmě čekaly, že něco dodám. Pravda, že jsem to taky znatelně seknul. Něco se se mnou dělo. A já jsem nevěděl co.

„Hm..A odkud jste?“ A je to tady. Nejtrapnější otázka ze všech. No, co už?

„Z příbora. Je tady hezky, takový klid. Moc jsme to tady ještě neprocházely. Nepůjdem se někam projít?“ Terka byla ta ukecanější. Ale to mi od ní jenom lichotilo. Prostě něco se se mnou dělo a já na to přišel až teď-snad né proto, že už mě ovlivňovala marihuana- mě to s nima BAVÍ. Jen tak, povídat si. Nezávazně. S neznámýma holkama, zvlášť když jedna z nich je potenciální obět. Sám jsem se tomuto vyjádření zasmál. Nahlas. Ach, ona se tak hezky směje-smály se mi, že ani nebyly schopné se zeptat, co to bylo. No takže ledy jsou prolomeny. A odsaď si to už pořádně nepamatuju.

Ach, kam se řítíš, šírý světe?

Proč se člověk do cesty jiným plete?

Ale mé duši se to tak líbí,

A kdyby, kdyby!

Přírorezeným blaho dál chci zváti,

a díky tobě se již nenavrátí,

pocity stesku a metelskum bleskum

ach ty marihuanové stavy.

 

III. ___

 

A někde uprostřed té cesty, na které jsem se lépe seznámil s holkou, která se dále měla stát mou músou, mě přepadl strach: že jsem tak šťastný jenom proto, že jsem zkouřený. Ovlivněný. Jiný. Pozměněný. A až pak jsem si uvědomil ten pocit, který mě ne-přemohl, když jsme procházeli kolem chaty. Ta bouda byla pro mě noční můrou. Jakoby právě v ní sídlilo všechno zlo. Zvláštní, sem jsem si jel odpočinout. Teď bych ji chtěl zmačkat, zahodit. Chětl jsem už být jenom takový, zmačkat všechno do cvhíle, než jsem na holky promluvil.

A jako obvykle jsem na marihuaně mnohem usilovněji a jakoby fatálněji, efektivněji přemýšlel. Ani nevím jestli mě i tentokrát popadl ten pocit radosti, že tak by to mělo být pořád. Každopádně, kdyby mě popadl, jako obvykle bych se z toho dostal do deprese, že je člověk skutečný, takový opravdovější, jenom při ovlivnění marihuanou.

Vymýšlel jsem asi hlavně jak na Lucii. Zkoumal jsem ji, místy i doteky, protože jak bylo pod mrakem, tak bylo i vlhko a my šli ne zrovna po cestě-a vlastně kdo ví kam- takže jsem jako správný džentlmen pomáhal při bordění se lesnatým terénem (i Terce). Byla naprosto jedinečná, ale pro mě možná tuhý oříšek. Nebýt oba v tak dobré náladě, byl by to tradiční propadák. Aha, tady jsem si na chvíli uvědomil, co marihuana s člověkem opravdu dělá.

Nakonec jsme někam vylezli. A ještě jsme zahulili. Byla sranda to ubalit. Zkoušeli jsme to všichni tři a nakonec jsme to zvládli. Tak nějak dohormady. A tenhle pocit sounáležitosti mě nesl daleko, daleko od břehů dnešního probuzení, přes močály okolo přístavu, až kdovíkam-sem, na blankytné šíré moře. Měl jsem všude daleko, ale nějak jsem věděl, co musím udělat, abych se tam někam dostal. Většinou to nevím. Většinou bloudím od břehu k břehu a nenacházím to co hledám. Všechno mělo smysl, všechno bylo jasné, prozářené, plné přirozených, skutečných pocitů a prožitků. Najednou jsem znal ony postupy, jak v sobě uzavřít smutek, jak být šťastný, a skoro jsem se až těšil na další den, až si to vyzkouším. Nějak jsem věděl, že prostě tohle JE ten zlom, ten na který jsem se ve svém životě toliko načekal. Mé vnitřní hlasy řvaly písně o radosti, o štěstí, o kráse, o bohatsví, o budouctnosti. Věděl jsem, že žiju, že chci žít; CHCI ŽÍT!! A pojímal mne jen pocit z úspěšně provedené revoluce.

 

IV. ___

 

Procházka se strašně protáhla. Zamiloval jsem se do přírody a nechtěl jsem se toho ani náhodou vzdát. Byl to krásný sen-už jenom proto, že byl skutečný. Žil jsem ho. Ale po nějakém čase jsem si uvědomil, že jsem sám. Zrovna jsem lezl na nějaký strom. Byl jsem daleko. A nějak jsem si uvědomil, že mé vzpomínky nesouvisí, měl jsem docela okno. Nebo spíše dva, tři obrazy na místě, kde měl být jenom jeden. Takže ne všechno byla pravda, sen napůl žitý, napůl snový. Zvláštní pocit odcizení sebe sama. Sáhl jsem do kapsy a vytáhl jsem prázdný sáček a rozbitou skleněnku. Aha tak je to jasný. A začal jsem horlivě uvažovat co všechno se mi zdálo a co ne. No, horlivě to nebylo. Protože jsem seděl na pařezu a dál vzpomínal/řemítal. Pořád jsem se všemu smál. Tomu, co říkala Terka, ještě více tomu, co říkala Lucka. A vlastně jsem to neřešil vůbec, protože jsem se tím opájel, a nedbal, že to je třebas výmysl mé vlastní mysli-i tak to bylo dobrý.

Ještě chvíli jsem se tím vším opájel. Zase jeden z hezkých zážitků. Aspoň budu mít zase co vyprávět, atd.

Pak mi to ale došlo. Že jsem tu sám. Nějak jsem prostě věděl, že jsem byl sám celou dobu.

Pak mi to ale došlo. Běhal jsem po lese, křičel: Terko, Lucko!“ A hledal jsem cestu. Cestu dál. Svým vlastním životem. Hledal jsem světlo, které by mi ukázalo kde končí tenhle tunel, ale nenacházel. Ale nebylo mi nejhůře, nějak jsem pořád věděl, že i tak to byl fajny zážitek, že to bude sranda, až to budu někomu vyprávět.

Takže všechny ty kecy o životě, všechno to byla jenom lež! Svět je pro žití blbé místo.

 

Tentokrát jsem byl ale silný: To Tadeáš Veselovský se snažil mě stáhnout zpět, ale JÁ se nenechal. Prostě jsem věřil. A běžel. A křičel.

Míhaly se mi hlavou myšlenky, jedna jako druhá ale odpadávaly pod tíhou situace. Mám se na to vykašlat? Mám obejít všechny chaty a zjistit, jestli jsou ty holky skutečné? Mám se nejdříve uklidnit? A co když je najdu? Co jim řeknu? Že už jsem v poho, že to dělám často, že běhám po lese, a řvu s vystrašeným hlasem jak blbec? Já se nemohu smířit s tím, že nejsou. Vždyť... Jsem se zamiloval. Přece nejsem takový úchyl abych se zamiloval do svého vlastního snu! Co mám dělat. Jak je najít? Nebo lépe: jak nejopatrněji zjistit, jestli jsou skutečné? Posadil jsem se do trávy.

Dostalo mě to. Takže všechen ten pocit štěstí, radosti... Je ve mně? Jenom ve mně a může se dostat ven? Ale jak to? Vždyť už jsem to zkoušel tolikrát, a to s vědomím. Dneska to přišlo samo. Takže všechno to o tom, co chci dále dělat, jak chci žít, je opravdu ve mně? A ne v tom fatálně známém prostředí: když se stydím za to, že ostatní někam spějí, jen já nevím, kam chci dospět? Byl to strášný pocit... Jakoby revoluce byla provedena opravdu dokonale: obvykle v těchto okamžicích zrady jsem na kolenou a nedokážu se smířit se svou prohrou. Jenže tentokráte jsem tak úplně neprohrál: vždyť já objevil sám sebe! Opravdu zvláštní (nové) pocity se mě stále více ujímaly.

Nesly mne stále výš a výše.

Já, z krytu své skrýše,

bědoval jsem nemocem,

jež vláčel jsem do teď s sebou.

Pak mlátil jsem je rákosem,

vyháněl je z duše po dvou.

A tak zůstával jsem stále silný.

A ujišťoval se, že tenhle pocit obrody je krásný.

 

V. ___

 

Nakonec jsem došel k názoru, že holky ani najít nechci. Vždyť kdo ví, co všechno je pravda; co když jsou jiné než jak jsem si je vysnil? A další podobné otázky mne přepadaly, tak jsem se rozhodl, že si holky nechám jako své malé tajemství uvnitř duše. Ale všem budu říkat, že byly skutečné. Taky... Bylo by to přímo zničující, kdyby Lucie byla TOU Lucií. Tolik Dobra najedou by má mysl neunesla. Je to jako kdyby k nám sestoupil bůh-praskla by nám hlava už jenom z rozdílu úrovně bytí; a jestli ne, praskla by nám hlava po té, co by promluvil. Tolik dobra jsem si ani nezasloužil, takže jsem to prostě nechal tak. Zjistil jsem, že jsem kousíček od chaty. Chacha kdo ví kam jsem vlastně došel, třebas jsem byl celou tu dobu jenom tady na tom stromě-nebo se na něj snažil vylézt, a mluvil jsem s třebas s tímhle keřem. „Ahoj Lucko,“ řekl jsem mu na rozloučenou. Nějak jsem věděl, že toho jsem schopný. Po tom všem. Po tom všem stesku dnešního dne. Bylo by to logické, že mysl se snažila sama sebe zachránit. Nenávidím Tadeáše Veselovského...

Cestou už jsem se jenom smál svým mlhavým a neurčitým vzpomínkám. Řekl jsem si, že na Hukvaldy dojdu pěšky, tam si dám oběd a pak dojdu i zbytek až do Příbora. Zase není to tak daleko, takovou dvouhodinovou procházku stejně teďka potřebuju.

Na chatě jsem uklidil a dokonce mě to i bavilo. Strašně zvláštní pocity, ale...musel bych odteď už všemu říkat „zvláštní“. Takže na to kašlu.

 

VI. ___

 

Říká se, že příběh, který neskončí smrtí, doopravdy neskončil. Umřel jsem o mnoho let později, doma ve své posteli. Moje žena už tehdy byla 3 roky tam, na onom světě. Těšíl jsem se za ní. Jmenovala se Helena. Zvláštní, Helena je pro „změnu“ z řečtiny, znamená to světlo/pochodeň v temnotách.

No, abych vysvětlil... Když jsem tak šel, z té chaty, někdo na mě zakřičel. Byly to ony. Že prý jsem se z ničeho nic někam rozběhnul, nic jsem neřekl. Chvíli si myslely, že se vrátím, ale když už to byla půl hodina, začaly mne hledat. Našly mě kousek od té mé chaty. Věděly, že k ní jednou dojdu.

A jenom jsme se tomu smáli. A já si uvědomil, že to nebylo poprvé, co jsem vzal nohy na ramana a bez vysvětlení světu okolnímu jsem utekl. Rozhodl jsem se to už nedělat. Pak šly se mnou na ty Hukvaldy, na oběd. Všechno přece jenom nebyla pravda. Lucka se ve skutečnosti jmenovala Helena...

---