Úcta k životu

                                                   Úcta k životu

 Život je pro většinu lidí to nejdůležitější, ale i tak se vyskytnou situace, kdy se člověk octne na hranici mezi životem a smrtí, kdy si uvědomí jeho křehkost a snadnou ztrátu. Jsou i tací, kteří si svého života vůbec neváží a berou ho pouze a jen, jako rutinní věc. 

 V dnešní uspěchané době se často člověk unaví a je více vystaven různému stresu, z něj pak mohou vzniknout úzkosti a deprese. Zvláště u lehce labilních jedinců, kteří se s těžkostmi vyrovnávají velmi špatně a propadají až k zoufalství. Občas se stane i situace, kdy jste vyhozen z práce, spousta lidí to dobře zná. Muži to nesou hůře než ženy, jelikož to berou, jako svou největší prohru, která má rozličnou dohru. Navíc, když už jednou člověk přehodnotí své myšlenky na temné a nevidí ani kapku pozitivně, stává se dobrým magnetem na další problémy a dostává se tak, do začarovaného kruhu, z kterého neví, jak se dostat. Nejčastěji tito lidé začínají přemýšlet o tom, že by jim vlastně bylo nejlépe, kdyby ukončili svůj život, že se neměli nikdy narodit, jsou jen strůjci neštěstí atp. Dostávají se až k myšlence na sebevraždu, ale je to nejúčinnější řešení, zahodit svůj život? Oni si myslí, že tak ukončí své trápení a nic, už je nebude bolet. Ale přesto smrt není vysvobozením. Každá situace má nějaké řešení, i pokud by bylo sebe víc krkolomné, stojí za to ho podstoupit a nezahazovat svou existenci, vlastně jedinečnost. Já osobně mám pohled na život takový, že ač není třeba růžový a ukrývá v sobě spoustu nástrah, je to, to nejcennější, co můžeme „vlastnit“. A zároveň velký dar a podle toho bychom se k němu měli chovat a chránit ho. Každý člověk nemá to štěstí a život mu proteče mezi prsty, aniž by si ho stačil pořádně užít, i když se za něj pere sebevíc. O to víc bychom si měli uvědomit, jak je život „křehká“ věc, stačí málo a už nemusí „existovat“. Jaké štěstí máme, když jsme na živu a v pořádku a zahazovat ho, by bylo zbabělé a hlavně barbarské.

 Dalším tématem, které by se mohlo nazvat „asistovanou sebevraždou“, je Eutanázie a úzce tedy souvisí se sebevraždou obecně. Když je člověk těžce nemocný, žije třeba jen díky přístrojům, nebo v horším případě ve velkých bolestech nemá asi nejlepší vyhlídky do budoucna a trápí, jak sebe, tak své okolí. Ale má vůbec tenhle život v bolestech a utrpení smysl? Kolem Eutanázie je vedeno mnoho sporů a různých názorů, i lékaři na to mají nejspíše rozličný názor a nedokážou přesně říci, co je správné. Nejhorší je to pro příbuzné a blízké, když musí snášet každodenní pohled na člověka, který trpí a vlastně jen přežívá. Na jednu stranu by mu přáli klid a ukončení trápení, ale na tu druhou, každý člověk věří a má v sobě naději, tedy nedokázal by se smířit, s „asistovanou sebevraždou“ a ztrátou blízkého člověka. Myslím, že člověk, který má život v rukou odborníků, je připoután na lůžko, žije jen díky lékům a přístrojům nebo v neustálé bolesti, by měl mít právo se rozhodnout, jak naloží se svým životem, tedy i o jeho ukončení. Je to sice radikální krok, ztráta člověka, ale nemůžeme rozhodovat za druhé, když nevíme, jaké to je být v jejich kůži.