Duše v rozpacích

Problém se objevuje tehdy, kdy ho nějaký psychicky výrazný jedinec vytvoří a dále rozvíjí svou kreativitu a rozmnožuje infantilní částice uvažování. V životě musí existovat rovnováha. Jisté rozměry se dají nahradit jinými rozměry a podobně. Stejně je to s kretenismem. Na světě musí existovat určité procento kreténů. Možná proto mají někteří lidé možnost vyčnívat jako jedinečné osobnosti. A proto s každým dalším kreténem, kterého potkáš, se snižuje pravděpodobnost toho, že budeš kreténem i ty. Je to v podstatě příroda. Je všude kolem nás, a při tom si pod pojmem příroda, určitý druh lidí dokáže představit počmáranou tabuli vzorcema, číslama a písmenkama.  I když nic proti ničemu, všechno to záleží spíše na respektu. Když se vloudíš do situace s rozhodnutím respektovat, nebrat lidem svobodu a nechat je žít, pak máš i větší předpoklady k tomu, že začneš žít i ty sám…

    Toho rána jsem vstával, ve chvíli kdy mě do ucha začal křičet budík. Začal řvát a v tu chvíli jsem ho vůbec nechápal. ,,Měl by ses uklidnit,‘‘ snažil jsem se mu vnutit, ale nechtěl mě nechat nic říct. Skončilo to tím, že jsem se zvednul, vytáhnul si trenky ze zadku, protáhnul se, dal si ke snídani hnusnou instantní ovesnou kaši z tesca a oblík se. Chvíli jsem přemýšlel,  jestli ten účes připomínající Teda Mosbyho s ,,How I met your mother‘‘ vzniknul na mé hlavě tím, že jsem se zase vůbec nevyspal, a nebo jestli k němu mám už od mala dispozice. Pak jsem odešel. Zamknul jsem, oblík si boty a prošel kolem recepce, kde sedávala každé ráno bába, která už ani něvěděla co vidí, z toho jak měla samý noční.

    Vypadnul jsem z toho depresivního baráku. Jen tak pro informaci, tam v té budově, co se nazývala ,,Domov mládeže, internát a školní jídelna,‘‘ jsem obýval celu č. tři sta pět a spadal jsem pod výchovnou skupinu magistra Cihláře. Magistr cihlář v jednom kuse chlastal a jediný na co se pak zmoh, bylo buzerovat za kýčovitý kraviny, a nebo sledovat komunistický válečný filmy. I když většinou to zvládal hravě obojí. Došel jsem na zastávku. Bus mi měl jet asi za sedm minut. Byla zima, že se ze sněhu stal led a z ledu se stával znova led a můj ksicht začínal patřit do tohoto záhadného pseudokoloběhu. Prostě klasika. Parádní ráno. Slunce jsem neviděl už alespoň dva měsíce. Těšil jsem se až zalezu do busu zapadnu do rohu a budu čekat tři stanice než dojedu do školy. V autobuse bylo vždycky ráno narváno. Lidi byli nervózní, nechali se lehce rozhodit a všichni se mačkali jak dementi a krčili se a mačkali se a já jsem se smál……

Když se na to teď tak dívám. Možná nejsem vzorný občan a vzorný student gymnázia a hodný syn a bůh ví co ještě. Denně chodim po těch rozpraskanecjh ulicích mezi otazníkama. Mezi loutkama. Mezi rakvema. Možná nejsem světec, člověk hoden metálu. Snažím se uniknout, než mě chytnou ty obrovský železný kleště. Zeptám se, když se podíváš, kolik lidí kolem tebe žije? A jdu dál mezi sloupy sám, nevím co s rukama.    

Večery jsou možná o něco lepší. Většinou polehávám, občas na chodbě pobíhaj podivný existence připomínající lidi a mastěj si ego na tom, že v tom bejt co největší dement a co nejhorší člověk jsou právě oni ty nejlepší. Občas přídou i ke mně na pokoj. Tvářej se přátelsky. S výrazem plným radosti a naplnění se snažej cpát do hlavy rance tuposti, ignorance a zoufalství. Vidim to pořád a všude. Choděj jeden za druhým. Každej den. Ve škole, na ulici, na intru, v busu, ve vlaku, kdykoliv, kdekoliv. Hledám únik… Večer příjdu, natáhnu se na postel a nevnímám nic kromě ticha. Tehdy mám všechno, co potřebuju. Klid…

Dny, čas ztrávenej ve škole mě vycucává a vysává mě až do morku kostí. Snažím se ignorovat lidi. Nebejt součástí. Málo kdy to jde. Někdy není možné najít východisko a jen sedím a koukám do zdi a nevim nic. Nevím, co bude za deset minut, ani po obědě ani večer ani za tejden a unáší mě proud a nechce mě pustit. Chtěl bych lítat, chtěl bych psát bez hranic, neohlížet se zpátky. Na papír vtisknout cokoliv by mě napadlo a neřešit okolí. Okolí tě soudí. Soudí tě za to, co nosíš. Soudí tě za to, co děláš. Soudí tě za to, co máš a nakonec i za to co nemáš. Někdy mám chuť začít lítat, nebrat ohledy bejt arogantní a zlej a protivnej, hnusnej a sprostej hajzl. Někdy mám chuť bejt milej a vyjít vstříc, chovat se kultivovaně a na úrovni. Někdy mám chuť vlastně vůbec nebejt…

Ležím na posteli a přemejšlim. Slova nechám plynout jedno za druhym. Proč omezovat prostor, proč omezovat fantazii. Chtěl sem proletět svět a sbírat příběhy. Doufal jsem, že mě všichni budou milovat a budu úžasnej, jak ty tvoje nový boty. Chtěl jsem se ráno probudit s úsměvem na tváři a s úsměvem na tváři taky usnout. Chtěl jsem chodit po ulicích s pocitem, že to co dělám, má význam. Že to co dělám, není bezcenný. Místo toho, mě stíhá svědomí a studěj mě plíce. Proč se snažím působit s nadhledem. Proč si nedokážu přiznat vinu. Lidi sou povrchní.

Taky jsem chodíval k řece. Sedával jsem na lavičce a pročítal jsem Topola, anebo Bukowskýho a v každym řádku, co byl napsanej na tom papíře, byla poctivost. Byla v nich energie a zkušenosti a pravda a všechno možný, zkrátka mě to naplňovalo a věděl jsem, že můžu dělat spoustu jinejch věcí, ale bylo mi dobře a odcházel jsem s pocitem, že lítám nad mrakama. Kreténi tu byli pořád a taky jsou a budou, ale ať jsem se ponořil do vazby, nebo jsem šel ve středu na zkoušku do divadla, mohl jsem lítat. A bylo to přesně to, co jsem potřeboval, abych přežil. Věc co mě nakopla dopředu. Nepřemejšlel jsem, co bude zejtra, co bylo včera, jenom jsem nechal čas plynout a nakonec vždycky všechno nějak dopadlo. Týdny měli barvu a já sem jen chodil a chodil a dál se jen smál.