O zahradníkovi a jeho ženě

.

Nepohádka

Byla jednou jedna zahrada. Vlastně široko daleko nebylo nic než ta zahrada. Jistě, někde byl svět plný lidí a dění, velkých věcí i maličkostí, někde bylo všechno to, co dělá lidi šťastnými i nešťastnými. Tam někde..

Tady byly záhony i skleníky, keře i stromy. A zahradní domek – napůl obytný, napůl kůlna na různé nářadí a náčiní a vůbec všechno potřebné. Celou tu nekonečnou zahradu měl na starosti jen jeden zahradník a toho zase jeho žena. Všechno jim krásně klapalo, čas tam totiž běžel právě tak, jak bylo třeba a pokud šlo o jídlo, pití, zubní kartáčky, ponožky, žárovky nebo třeba knihy – stačilo jen pomyslet a hned měli, co chtěli.

Zahradník se procházel po zahradě a kontroloval, jestli se všem rostlinám daří, jak má. Dohlížel na to, aby každá měla svůj prostor a vláhy tak akorát. Prostříhával je a prořezával, usměrňoval jejich růst, když se mu zdálo, že jedné se daří líp na úkor jiných. Jeho žena se často procházela s ním a někdy i sama a když o tom nevěděl, přesazovala kytičky, jak se jí zdálo, že by se k sobě hodily, přestože ji zahradník na jejich společných procházkách poučoval, jak je důležité nechat každou rostlinku růst tam, kde se prodrala na světlo.

...ti dva se seznámili těžko uvěřitelnou náhodou... to si mysleli a tak to vyprávěli...

Netušili, že to zahradníkova žena přesadila sazeničky jejich snů blízko k sobě. Zrovna ty jejich tři jí padly do oka a připadalo jí, že spolu by byly mnohem krásnější a voňavější. Našla je na dvou různých místech zahrady, dost daleko od sebe. Dvě se krčily u sebe, větší a menší, patřily k sobě, měly propletené kořeny a vypadaly skoro stejně, až na tu velikost. Ta třetí rostla na divném místě, jako by tam patřila i nepatřila, mezi tolika jinými sama – přesně jako ty dvě. „Nic se přece nestane, když tu jednu přesadím za těma dvěma“ pomyslela si a udělala to. Pak je chodila pozorovat, očividně jim to, že je sesadila, prospělo – zářily barvami a dýchaly vůněmi, malá mezi většími.

...ona byla po delší době zase šťastná a malá taky vypadala spokojeně... jejich sny nabývaly konkrétní podobu, docela prostou: nebýt na život už jen dvě... dostaly naději – barevnou a voňavou... a plnou hudby...

Zahradníkova žena se cítila pyšná na to, jak se těm kytkám v její péči vede a rozhodla se pochlubit svému muži. Při nejbližší společné procházce ho k nim zavedla a vyprávěla mu, jak je jednou našla a zdálo se jí, že by měly být spolu  jak už je skoro 8 měsíců zalévá a hlídá a ony krásně rostou. Ale nepochodila u něj – zahradník se na svoji ženu strašně rozzlobil, odběhl pro rýč, tu třetí rostlinku vyrýpl z hlíny a bylo mu jedno, že těm dvěma zbylým poškodil kořínky. „Však se brzy vzpamatují a zas bude všechno, jak má být...“  řekl své ženě. Nechal si od ní ukázat místo, kam má vrátit tu třetí kytku a hned ji vsadil zpátky tam, kde rostla dřív.

...nechápavě hleděla na displej mobilu... tohle že by měl být konec? takhle?!... hudba v ní dozněla – aby se naplno rozezněla někde daleko... a za zvuků té vzdálené hudby z ní někdo, kořínek po kořínku, vytrhával její sny...

Pohádka

...ten první den brečela, až jí víčka opuchla málem k nedívání a nevidění... a malá se ji snažila utěšovat a rozveselit... pak ji už jen mlčky objímala a tulila se každou chvilku k ní... druhý den se snažila být statečná a silná a všechny ty vytrhané sny pozametat pod koberec... ale pak ji bolelo jak po nich šlapala... psala zprávy a nedostávala žádné... ani ty špatné...

Za dva dny se zahradník šel podívat nejdříve sám, jak vypadají ty tři kytky... Aby pak mohl jakoby náhodou při procházce prohodit k ženě: Tak to vidíš, měl jsem pravdu – všechno je s nima v pořádku...“ Ale ty dvě, co zůstaly spolu, vypadaly mnohem hůř než alespoň v pořádku, až se jeho zahradnické srdce zastavilo o zlomeček času déle, než je u tlukotu srdce zvykem. Ale rozběhlo se a on taky – plný obav běžel k té třetí kytce. Ani ta nevypadala vůbec dobře, i když měla od pohledu pevnější stonek a, jak viděl předevčírem, i silné zdravé kořeny. Honem vzal rýč a když se pořádně rozhlédl, jestli není nablízku jeho žena, spěchal s tou třetí kytkou tam, odkud ji před dvěma dny odnesl. Nejdříve opatrně odkryl hlínu kolem těch dvou, které viditelně pookřály, když viděly, co nese, a pak k nim tu třetí ještě opatrněji přisadil zpátky, šetrně přisypal hlínu, trochu ji prsty udusal a pak je zalil. A poodstoupil. Připadal si jako blázen, ale viděl, jak mu ty kytky pookřály přímo před očima...

... a pak přiletěla zpráva... dobrá zpráva... svět byl zase barevný a voňavý... hudba v něm už zase nebolela... a sny a naděj začaly znovu do toho světa zapouštět kořínky...

Zahradníkova žena, schovaná za rozložitým keřem, pozorovala svého muže a spokojeně se usmívala. Pak se nepozorovaně vrátila do domku a čekala, až ji on vezme na procházku po jejich zahradě plné rozkvetlých snů a nadějí, jejichž kořeny se živí až Tam někde...

.