B9T-N3B9T

Postavy:
Wehling, postarší muž
malíř, asi pětatřicátník
Lapiduch, ošetřovatel v bílém plášti
Leora Duncanová, starší hnusná žena v uniformě
Dr. Hitz, strý, ale vitální doktor
hlas telefonní oparátorky

Čekárna v porodnici- velká místnost, vlevo velká nástěnná malba postav pracujících v zahradě, kterou maluje malíř. Vpravo dlouhá lavice, na které sedí Wehling, úplně vpravo telefon.

Malíř pracuje na obraze, Wehling se chová jako člově, který už dlouho sedí v čekárně. Přichází Lapiduch, pobrukuje si, zastaví se u malíře a prohlídne si obraz
L:    Vypadá to opravdicky, že si úplně dovedu představit, jak stojím uprostřed tý zahrady.
M:(ironicky)    Z jakýho důvodu si myslíte, že tam nejste? Jmenuje se to Šťastná zahrada života, víte?
L:    Dr. Hitz se vám docela poved, zbejvá vám ale doplnit ještě celou kupu tváří. (odmlčí se)
        To musí bejt hezkej pocit umět namalovat něco takhle věrně..
M:(pohrdavě)    Vy si myslíte, že jsem na tuhle mazanici hrdej? Myslíte si, že tohle je moje představa, jak život ve skutečnosti vypadá?
L:    A jak podle vás život vypadá?
M:(ukáže na zem) Třeba ty fleky od barev, to je docela dobrá reprodukce. Zarámujte si to a dostanete obraz života mnohem realističtější.
L:    Nejste vy náhodou tak trochu zapšklej starej mrzout?
M:    Je to snad zločin!?
L:    Jestli se vám tu nelíbí, dědku, proč nezavoláte...
M:    B9T-N3B9T (odmlčí se)
    Až se rozhodnu, že je čas odejít, rozhodně k tomu nepoužiju Masomlejn.
L:    Jeden z těch, co si to rádi dělaj sami, co? Nechávat po sobě bordel.. Proč nemyslíte na lidi, co po vás budou muset uklízet?
M:    Řek bych, že svět by se s trochou bordelu navíc dokázal vypořádat.

Lapiduch se zasměje a odejde. Wehling hlavu v dlaních něco zamumlá a zase ztichne.
Vejde Leora Duncanová
LD: (na malíře) Jsem tady správně?
M:    To záleží na tom, kvůli čemu jste sem přišla. Vy jste nepřišla rodit, že?
LD:    Řekli mi, že tady mám stát modelem pro nějakej obraz nebo co. Jmenuju se Leora Duncanová.
M:    A kráglujete lidi.
LD:    Prosím?
M:    Ale nic.
LD:    To je opravdu krásná malba. Vypadá to jako nebe, nebo něco takovýho.
M:    Něco takovýho... Takže, vidíte nějaký tělo na který byste ráda posadila svojí hlavu? Tady vlevo je ještě pár postav na výběr.
Žena studuje malbu
LD:    Týjo.. Vypadaj všechny stejně. Teda já umění vůbec nerozumim..
M:    Tělo jako tělo, co? No jako akademickej malíř bych doporučit tohleto. (ukáže)
LD:    To by se hodilo spíš pro někoho z komunálních služeb, ne? Já sem z provozního.
M:    Tak to vidíte! Nejdřív řeknete, že tomu vůbec nerozumíte a pak dokážete, že tomu rozumíte víc než já. A co byste řekla týhletý? (ukáže) Líbila by se vám?
LD:    Ježkovy oči! To - to bych stála hned vedle doktora Hitze!
M:    A to by vám vadilo?
LD:    Bože v žádným případě! Já jen - to by byla ohroná pocta!
M:    Aha vy ho obdivujete.
LD:    A kdo ho neobdivuje? (zbožně hledí na obraz) Kdo ho neobdivuje?
M:    S radostí vás vedle něj zvěčním. Nevadí vám, že odřezáváte starou uschlou větev?
LD:    Ani ne. Vlastně něco takového v práci dělám.
LD stojí modelem, malíř ji maluje. Za chvíli do čekárny vtrhne Dr. Hitz
H:    No vida, slečna Duncanová! (vtipkuje) Co tu děláte? Odsud lidé neodcházejí, sem naopak přicházejí!
LD: (plaše) Budeme spolu na jednou obraze.
H:    Výborně! Panečku a na jakém obraze!
LD:    Je to pro mě veliká čest, že můžu bejt na jednom obraze s váma.
H:    Pro mě je naopak velká čest být tam s vámi. Bez žen, jako jste vy, by tenhle svět prostě nefungoval. (k Wehlingovi) a hádejte, co se nám narodilo! Trojčata!
LD:    A mají jejich rodiče tři dobrovolníky? U nás si nikdo smrt neobjednal, natož pak tři lidé..
H:    Měli jednoho a další hledali. (otočí se) Narodila se vám trojčata, pane Wehlingu! Děti jsou v pořádku a matka taky.
W: (nevýrazně, poklesle) Hurá.
H:    Nevypadáte zrovna šťastně..
W:    Který muž na mém místě by nebyl šťastný? Stačí mi vybrat si jedno z dětí, které bude žít, doručit dědečka z matčiny strany do Šrotovačky a vrátit se s potvrzením, že ho přijali.
H: (nakloní se k Wehlingovi) Vy nevěříte na regulaci obyvatelstva, že ne, pane Wehlingu?
W:    Ale jo, je to docela dobrá vychytávka.
H:    Chtěl byste se snad vrátit do starých časů, kdy na zemi žilo dvacet miliard lidí, potom čtyřicet, osmdesát a nakonec sto šedesát miliard? Víte jak vypadá ostružina, pane Wehlingu?
W:    Ne.
H:    To je lesní plod, taková šištička složená z malých dužnatých kuliček. Bez regulace obyvatelstva bychom tady všichni na povrchu téhle planety byli namačkáni jako ty kuličky na ostružině. Zkuste si to představit!
V roce 2030, předtím, než se do toho vložili vědci a prosadili patřičný zákon, nebyl na     zemi dostatek pitné vody a k jídlu byly pouze mořské řasy. Ale lidi pořád trvali na svém právu rozmnožovat se jako králíci. A na svém právu žít - pokud možno navěky.
W:    Já ty děti chci. Všechny tři.
H:    Samozřejmě, že ano. To je přece lidské.
W:    A navíc nechci, aby jejich dědeček musel umřít.
H:    Nikoho příliš netěší, když musí poslat blízkého do Stoupy.
LD:    Fakt bych ocenila, kdyby tomu tak lidé neříkali. Nedělá to mezi lidma dobrej dojem.
H:    Máte naprostou pravdu. Promiňte mi to. Měl jsem na mysli Etické samoodchodné středisko.
LD:    To zní skutečně mnohem líp.
H:    Tohle vaše dítě - to, které si rozhodnete ponechat, pane Wehlingu, bude žít na na šťastné prostorné, čisté a bohaté planetě. Bude žít v rajské zahradě, zrovna jako na téhle malbě. Před dvěstě lety, když jsem byl mladý muž, to bylo peklo, o němž si nikdo nemyslel, že by mohlo vydržet ještš dalších dvacet let. Ale dnes máme před sebou dlouhá staletí míru a hojnosti, o jakých se nikomu ani nesnilo. (poslední slova říká pomalu a zaraženě, neboť pozoruje Wehlinga, jak vytahuje revolver)
Wehling střelí Hitze do hlavy.
W:    A hned tu máme místo pro jednoho mrňousa. Pro pořádně velkýho mrňousa.
Zastřelí Leoru Duncanovou.
W: (k LD) Klídek, je to jen smrt. No vida, a máme místo pro dva!
Prostřelí si hlavu.
Malíř zkoumavě pozoruje situaci. Chvíli se rozhlíží a přemýšlí. Potom dojde k telefonu a vytáčí číslo.
M: (tiše, pro sebe) B9T-N3B9T (chvíli čeká se sluchátkem u ucha)
Ženský hlas ze zákulisí: Federální úřad konce.
M:    Na kdy bych si u vás moh udělat rezervačku?
hlas:    Máme tady volno, asi tak za hodinku.
M:    Tak jo, rezervujte mi u vás jeden flek, prosím.
hlas:    Na jméno?
M:    Douglas Spaulding
hlas:    Patří vám dík našeho města, naší země a naší planety. Ale největší dík vám posílají budoucí generace.
Malíř zavěsí a odejde. Zatáhne se opona.