Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZvednout hlavu a jít...
Autor
Armand
Cesta bez cíle je věčné bloudění
Cíl bez cesty je věčné vězení
Stojíte-li „tady“, jděte „daleko“
Stojíte-li „daleko“, jděte „sem“
Pokud jste odešli, nevracejte se
Pokud jste přišli, neodcházejte
Psal jsem už dřív o třech poutnících. Dnes se na lidskou cestu od utrpení k vykoupení podívám skrze Chlapce a Starce (Puera a Senexe, Prvního a Druhého poutníka). Pro ženy jsou odpovídajícími archetypy Puella a Seneca (Dívka a Stará moudrá žena).
Lidé nebe, lidé jangoví, odpovídají archetypu Puera (Chlapce). Puer je rychlost a vize. Je to „daleko“. Lidé zemští, jinoví, odpovídají archetypu Senexe (Starého moudrého muže). Senex je pomalost a rozvážnost. Je to „tady“.
Rozpor a nerovnováha mohou vzniknout, když se vize naplní a stane se „skutečností“. Najdete práci svých snů, vybudujete firmu, stanete se slavným, bohatým nebo úspěšným, dostanete se na školu, splníte si svůj sen. Už to není sen, ale skutečnost. Chvíli chutná sladce, ale brzy zevšední. Stane se rutinou. Ztratíte ze zřetele její průběh – jednotlivé tóny, nuance, zákoutí a krásy toho, čemu se věnujete. Stane se z ní povinnost. Později jen s nechutí přijímané utrpení. Můžete zjistit, že i když máte, co jste chtěli, stále vám něco schází a nenacházíte klid. Toužíte po tom POCITU nesmírného nadšení a okouzlení z nového, ze začátků, z objevování a odhalování. Každý z nás tento rozpor zná. A poznal jsem mnoho lidí, kterým pořádně zkomplikoval život. I když například dělali svou vysněnou práci, a byli skutečně dobří ve svém oboru, necítili se spokojení a vymýšleli, co nového by začali a podnikli. Jakoby nedokázali žít se svým rozhodnutím a neuměli přijmout fakt, že se jejich sen stal skutečností. Tento rys (stín) se nejzřetelněji odráží v mezilidských a obzvlášť pak v partnerských vztazích.
Je to stín Puera. Puer se dívá do dálky a spatřuje úžasné a nevídané – vidí „vše, co by mohlo být“. Bolestný okamžik ovšem nastává ve chvíli, kdy se ze své „rozhledny“ musí vrátit zpět na zem, a vydat se, mučivě pomalu, krok za krokem a po svých, k tomu, co spatřil. Zkuste si jen tak napsat povídku nebo se pusťte do psaní knihy a přesně poznáte, co mám na mysli! Ó jak jen Puer nenávidí být pomalou želvou, být starým mužem, Senexem, bez vytoužených Ikarových křídel! Místo toho, aby svou vizi realizoval v podobě skutečné CESTY (a vplul do ní, vrůstal a nořil se, nasakoval vlhkostí jako ten, který kráčí mlhou), tak už se vidí v cíli (domnívaje se, že účelu nasáknutí lépe než procházka mlhou poslouží rychlá sprcha).
Realizace spojení Puera a Senexe je, jednoduše řečeno, v tom: „podívat se a pak jít“. Zvednout hlavu a jít, a pak zase zvednout hlavu a jít. Nejdřív vyzvat dálku a pak se vrátit k nohám, usadit se ve svém těle, ve svých krocích a činech. A když se objeví neklid, zastavit se, znovu zvednout hlavu a jít. Když chvíli píšete tužkou, ztupí se a musíte ji naostřit.
Puer se o detaily nezajímá, tvoří a nechce se vázat (váže se pouze na svou nevázanost). Lidé ovládnutí Senexem zase neustále řeší jen detaily – peníze, věci, řeči (také rádi kritizují). Jsou jako onen „druhý poutník“. Ztratili se ve svých krocích, zabloudili na cestě. Nedokáží se zastavit a zvednout hlavu (či vylézt na strom, jako Jeníček s Mařenkou) aby spatřili světlo v dálce. Hmotný svět (svět deseti tisíce věcí) je pohltil a oni zapomněli, kam jdou. Kráčejí jako slepí, jen reagují – automaticky, bez vize a beze smyslu – a to jim bere veškerou sílu a radost ze života.
A tak Senex (ve své extrémní podobě) bloudí po zemi a hledá své nebe, jiskru, oheň. A Puer sedí na vysoké hoře, na rozhledně, z níž dohlédne do všech stran a do všech konců, ale nedosáhne nikam. Stále se rozhlíží po něčem dalším, jiném, novém. Často si dokáže namluvit, že když něco spatřil a promyslel, současně to také vykonal. Ale ve skutečnosti trpí nedostatkem činů (a s tím také výčitkami, které se toho týkají). Všechno vidí a všechno ví, ale k ničemu to není dobré ani jemu ani druhým.
Má-li člověk pocit, že je uvězněn a bloudí v kruzích, nechť zvedne hlavu a vydá se na cestu. Nechť začne snít a tvořit.
Má-li člověk pocit, že vše je lineární – jasné, předvídatelné, předem nezajímavé či nudné, a že nemá smysl nic podnikat, nechť se vrátí ke svým nohám a krokům, ke svým rukám a k činům. Nechť se zastaví a místo do dálky, podívá se kolem sebe. Nechť se věnuje svým smyslům, maličkostem, práci a dobrému jídlu.
Zde najdete více informací o tématech koučink a koučování.