Třicetosum ve stínu

Třicetosum ve stínu

Jsem smutný
na Hrázi věčnosti
z níž zbyla jedna pomalovaná zeď
způlky
a marně se přemlouvám
abych nehledal poetiku tam
kde už není

Vidím
roztažené ptáky nad polem kukuřice
a hůl, co běhá
v klasech
snad honí mladé uličníky
co přišli flustat
kukuřičné pecky
    ... ba ne
to starý hospodář
běhá sám
aby si připomněl
v zadýchané melancholii
doby, kdy tomu tak opravdu bylo

Vidím
abstrakce pneumatik
na plátnech rozměklého asfaltu
a vířivý tanec pásků
motocyklistické čepice
je třicetosum ve stínu
a na každého ze silničních
korzárů
čeká chlazená limonáda
a syn
který si půjčí tátovy ofoukané brýle
a nechá se vysadit
na JAWU 175
co bublá po parné jízdě
vedle posezení z ratanových křesel

Vidím
asambláže odpadků
na periferii Prahy
elektriky
co skáčou z kopce dolů
víříce letní prach
a dámy
zakrývající si ústa
kapesníčky s drobounkou kraječkou
všem vlají sukně
jako trikolora z okna
a všechny mají garde
na dnešní dýchánek v šest
a smaragdové oči
plné očekávání
zda budou vyzvány
na pouť
za lavičkami a růžemi měsíčního Petřínu
 

Je třicetosum ve stínu

Jsem smutný
na Hrázi věčnosti
přemýšlím
kolik kbelíků bych potřeboval
na odplavení všech
pouličních vajglů
aut
a mé vlastní neschopnosti
vidět v kubících betonu
poetiku všedního dne