Wueg 4.část

Takhle jsem si fantasy opravdu nepředstavoval...

 

VIII.

 
 

„Tady.“

 

Dobrodruzi zůstali stát před velikými skleněnými dveřmi, rámovanými ocelí. Za nimi se prostírala kamenná podlaha a kovové sloupoví, ozářené ze stropu jasným světlem. Bokem stálo několik dalších podivných konstrukcí.

 

„Hmm,“ zamručel Tydeir, “zdá se, že Wuegu vystavěli pěkný palác.“

Pak se rozhlédl.

„Kde jsou stráže?!“

 

Jeho otázka zůstala bez odpovědi.

 

Finarmil pokynul rukou dovnitř, směrem k jakémusi výklenku.

 

„Výborně,“ vydechl Segrus,“už to cítím také.“

 

Jako v transu vykročil vpřed a šest druhů jej následovalo. Když došli k výklenku, objevil se před nimi jakýsi pozůstatek starého městského opevnění, oddělený zaskleným zábradlím a příkopem.

 

„Je to zasklené. Poldroku!“

 

Poldrok ukázal, proč byl vybrán za svou rasu. Rychlostí blesku ze své mošničky vytáhl několik diamantů. Jako by měl najednou snad osm rukou, tak se míhaly. Za okamžik byla bez jediného cinknutí skla cesta volná.

 

„Ten nahoře. Druhý vlevo od středu. Rulymide! Horé-wiqu!“

 

Nadešla chvíle pro trolla a draka. Obrovitý Horé-wiq seskočil do příkopu a na ramena mu vyšplhal zavalitý Rulymid. I trollova šikovnost v práci s kamenem byla obdivuhodná. Jakoby sám se kámen dal do pohybu a vystupoval z pozůstatků stařičké bašty trollovi do rukou.

 

Činnost podivných mnichů však mezitím neušla pozornosti dozorčího stanice metra. Za chvíli metro zavíralo a nikdo jiný už se tu nezdržoval, a on najednou s údivem zaznamenal, že mniši z vestibulu přelézají ke starému opevnění. Rozhodl se zakročit.

 

Segrus koutkem oka zahlédl jeho pohyb: „Tydeire, to je stráž!“

 

Nyní byla řada na skřetovi. Oddělil se od skupinky a s úsměvem rázoval naproti dozorčímu.

 

„Pane, nemůžete... nemůžou lézt...,“ dozorčí ukazoval k výklenku a snažil se projít okolo Tydeira.

 

I Tydeir se zazubil a mile špitl: “Suomi,“ aby vzápětí šikovnými bojovými hmaty a silou vůle ochromil dozorčího hlas, ruce, nohy, oči, uši a ztlumil činnost všech vnitřních orgánů na nejmenší možnou míru. Vypadalo to efektně, dozorčí stál a přitom budil dojem, že rozpráví s malým finským duchovním.

 

Mezitím už Rulymid uvolnil těžký kámen a Horé-wiq jej nato ve svých tlapách přenesl k ostatním společníkům.

 

IX.

 

Tydeir opustil dozorčího a všech sedm černooděnců v kápích se shromáždilo okolo kamene.

 

„Wueg...,je to on! Utvořte kruh, všichni ruku na kámen!“ zavelel Segrus a vytáhl svoji magickou hůlku.

 

Světlo tentokrát neblesklo, ale rozlévalo se pomalu, až pohltilo celou skupinku. Utvořila se jakási světelná koule a všichni dobrodruzi byli uvnitř. Segrus se zavřenýma očima jenom cosi mumlal, koule se s nimi začala vznášet a zároveň všechno kolem koule tmavlo a ztrácelo se jakoby do mlhy. Sedmička sedící uvnitř kolem kamene pocítila, že hmota kolem nich houstne. Za malou chvíli byli uvězněni v jakémsi rosolu, ale kupodivu se v něm dalo cítit, dýchat, vidět, mluvit i poslouchat. Zato okolí bylo stále nezřetelnější a tmavší. Po chvíli byla venku jen tma. Vlastně ani ta ne. Bylo tam Nic.

Segrusovo zaklínání skončilo. Ponechal oči zavřené. Zvládli to. Jen co se všichni jednou vyspí, zase budou doma.

 

Mojen se osmělil: „Segrusi, kam zmizeli lidé toho světa?“

 

Segrus pomalu otevřel oči.

 

„Oni nezmizeli.“

 

„Jak to?“

 

Segrus se pomalu přes průhledný rosol rozhlédl po ostatních.

 

„Stalo se tak, jak stanovila Rada. Víte, že jsme přítomni v mnoha a mnoha světech. Když jsem zjistil před několika lety, že zdejší svět upadá a vyznává teď jiné hodnoty než my,  rozhodla Rada jednoznačně. Mohou jít svou cestou. Ale hostit naši společnost si už dále nezaslouží.“

 

Segrus si povzdechl.

 

„Zmizeli jsme my. Z jejich světa právě teď zmizela fantasy navždy.“

 

 

 

 

 

 

---