Trochu sama (mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa)

Pár týdnů v bytě bez diskuzí, bez hádek, bez sexu.
Šedivá pustá rána plná stesku.
Bolavá dopoledne, obědy u stolu pro tři a večery s čokoládou, hudbou a vzpomínkami.
V noci raději nechávám rozsvíceno, líp se mi tak usíná.
Nejhorší na tom je, že si za to můžu sama.
Dlouhá řada mých různorodých chyb by asi odradila i úplnýho ňoumu.
On, On nebyl ňouma.
Všechno, všecičko, co pro mě kdy udělal, je teď jen kulisou pro mé osamělé tragické scény.
Léta plná neopakovatelných dnů, něžných, láskyplných, divokých i počestných.
Léta plná naděje, příslibů že každý další krok nás víc a víc spojuje.
Marnost neustále vítězí.
Já a má vysněná laktační psychóza, separační úzkost a občas i lehká mánie, nebo deprese, všechny jsme tu zůstaly samy.
Chodíme okolo sebe potichu, jedna by druhou nerada rozrušila.
Všechny víme, že stačí malé škobrtnutí a křehkou rovnováhu vystřídá zběsilý vztek, nekončící sebelítost a úzkost.
Vražedná úzkost všechny strachy, viny, nářky a černé předtuchy spojí v jeden devastující nekonečný nával.
Možná, že se mi to jen zdálo.
Vždyť jsem mu ještě včera vařila večeři.
Zase si jen vymýšlím.
Fantazíruju sama proti sobě.
Hele, teď zvoní zvonek.
To bude on, ale radši se podívám kukátkem.
Policajt, proboha, co tu chce?
Radši budu dělat, že nejsem doma.
Kávu a cigaretu, to bych si teď zasloužila.
Oknem do bytu z ulice řičí nezvyklý ruch.
Převažují sirény, asi policajti.
Vykloním se a tam dole mezi policejním autem a sanitkou leží.
Všechny moje sestry - laktační psychóza, separační úzkost i lehká mánie.