Trip

Jdeme do kopce a máme fajn výhled do krajiny. Jdeme a připozdívá se. Už je to nějaká ta chvíle a my čekáme až to najede. Ty a já. Ty, protože ty jsi člověk, se kterým jsem to vždycky chtěla. A teď to konečně máme. Ty a já. Cítím se s tebou dobře.

Jdeme do kopce a čekáme. Jsme zvědaví. Už ať to je, jsi nějaký nervózní. A pak to přijde.

Slunce začne zapadat, přesune se nad hřebeny Beskyd a zpoza protějších kopců vyjdou dva přenádherné měsíce. Velké, zatím bílé protože slunce ještě nezapadlo a nepřikrylo se černou tmou.

Díváme se na ně a jásáme. Běží oblohou. Dva krásní, ještě nevyzrálí, poslové přicházející vlny štěstí. Pomalu se otáčím a rozhlížím. Slyším zvony.

Zní celou mou krajinou. Bim bam, bim bam zní od obzoru k obzoru. Ale nejsou to zvony oznamující klekání, nevycházejí z blízkého kláštera, kostela či zvonice. Jsou to zvony znějící v mé hlavě. Vítám je, raduji se, přivírám oči a nechávám se unášet jejich hlasem. Jsou má rajská hudba, oznamující můj vstup do ráje.

Slyším zvony, tak už je to tady, směju se a volám na tebe. Slyším zvony, už jsme tam. Vždycky je slyším, když jsem blízko.

Tvoje oči jsou zamlžené a výraz vzdálený. Jsi tam taky. Ty i já. Sice každý jinak, ale to nevadí. Času máme ještě dost, čeká nás několik krásných hodin.

Díváme se na zapadající slunce. Přiblížilo se k hřebenům hor. Jakoby si svůj západ rozmyslelo a chtělo se vyhoupnout zpět na oblohu, roztáhlo všechny své ohnivé paprsky a zaplavilo jimi celé nebe v rozsahu mého pohledu. Vpíjí se mi do oči a hladí svými paprsky každou světločivnou buňku mého oka. Je krásné. Je zářivé. Je velké a velkolepé. Je živé. Ještě nikdy jsem to neviděla.

Obdivujeme se mu a ono nám? Svými paprsky nás objímá, vděčné za naše složené poklony. Prý se pro jedno kvítí slunce nerozsvítí. Nevím, já nejsem jedno, my jsme dva. A už vůbec ne kvítí.

My nejsme kvítí, volám na něj, my jsme psychedelici.

S klidem září dál. Kvítí nebo psychedelici, každý si nejspíš zaslouží jeho svit.

Jdeme dál, ale pomalými kroky, protože jdeme zády ke kopci na který stoupáme. Přece se kvůli pár krokům nebudeme otáčet zády ke slunci.

Úhel mého pohledu se zužuje. Musím tě žádat, abys mi řekl, co je po mé levé straně, protože vidím jen to, co je přede mnou. Nevadí, ty mi to řekneš a kdybych viděla víc než vidím, oči by mi z té nádhery nejspíše vypadly z hlavy.

Jak jdeme, vstupují mezi nás a slunce nové obrazy. Mají barvu půdy. Jsou obrovské. Vysoké a štíhlé. Tyčí se nad námi. Když chci pohlédnout na jejich vrchol musím trochu zaklonit hlavu, jsou monumentální. Stojí tam, v záři slunce a shlížejí na nás. Nehybné, neživé. Ale ne bez výrazu, ne bez poselství. Shlíží na nás jako moudrý děd, stále při síle, na děcko přijímající poučení. Chci jim porozumět. Ty taky. Vzhlížíme k nim, jako k mistrům jenž dají nám nahlédnout do krás Země a tajů cizích filozofií.

Ptám se tě co jsou vlastně zač, ale pokládám tu otázku vlastně sama sobě. Zahledíme se k jejich vrcholu. Mám pocit, že jejich hlavy jsou zvířecí čumáky. Snad by to mohly být veverky.

Jsou to zvířata, jsou to sochy, říkám ti. Tyčí se zde jako totemy starých kmenů. Snad jsou to zvířecí tlamy vytesány do dřevěných klád vztyčených vysoko nad zem by dávaly rozhled těm nahoře.

Vůbec mi nevadí, že ve světě ve kterém žijeme, by to nejspíš byly sloupy elektrického vedení. Takový svět je teď daleko, ale při téhle myšlence je mi jasné, že dnes to bude hodně silné. Jsme v jiném světě. Kdyby proti mně jelo auto, poznám ho? Auto?

Jsme tedy už blízko. Cítím to. Ty taky a dostáváš strach. Otáčíš se ke mně a monumenty necháváš za zády.

Chci něco jiného, říkáš mi a já tvé přání musím vyplnit i kdybych měla hory přestavět. Protože tenhle výlet je nás dvou a jeden nejsou dva. Já jsem jeden protože moje čisté, střízlivé já je zalezlé hluboko ve mě. Já jsem teď půl, až s tebou celek.

A ty se tu  nechceš zaseknout, chápu, jsme teprve na začátku.

Otáčím se nahlížím do jiných světů, abych našla nějaký, který by se ti líbil. Ty světy se točí v mých očích. Chytáš mě za ruku. Znovu se o otáčím od slunečního obrazu. Hned vedle je svět s barevnými týpí, která zde ponechali indiáni, kteří zde nikdy nebyli jako symboly všech lidí, kteří zde naopak byli, ale už nejsou. Jako symbol všeho vyhynulého, vyhubeného, utlačeného?

A točí se okolo mě další a další, ale příliš rychle. Nestíhám vkročit a sklouzávám zpět ke slunečnému obrazu. Už je docela tma.

Musíme dál, říkáš mi. Tak jdeme hledat nové světy. A poselství záhadných monumentů zůstane nerozluštěno.

Nejspíš navždy.