Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

KRUCH SMRTI PRVNI MUTACE (Pád Anděla)

15. 03. 2010
1
1
1521
Autor
Pam!PUCH!

Tenhle styl nazvu sem ukradla DaNdymu za to se omlouvam sorry .... Fak sorry.. ale hodilo se mi to tu!

Pospávám si na sluncem provoněném paloučku kdesi v severních Čechách. Zima skončila, je krásně. Tam venku. Můj mozek, jako

mokvající ledový žmoch naplněnej mrazivou tříští. V něm bude zima ještě dlouho. Jo. Ach jo. Sedím, opírám se o..

„V tomhle ropovodu šplouchaj chcanky!“ zasyčím s neskrývanou agresí, svět se před očima mírně prohýbá. Odrazím se a odskočím od

trubky. Země jako by se chvěla.

„NECH MĚ! NECH MĚ!“

Krčím se na bobku a pevně objímám kolena.

„Čubko!“ řvu na rouru a kývu se, kývu, jako se prý kývou dementi. Jestli jim to pomáhá, tak mě teda ne. Jsem totiž v pohodě. Dávám to.

Tohle ještě..

Něco za mnou praskne a prudce zasyčí až sebou trhnu. Tisknu zuby a pomalu se otočím. Snažím se tvářit výhružně, ale kdoví jak to

vypadá.. ve skutečnosti. Třeba..

Roura přeruší mé myšlenky jakýmsi pofrknutím a začne z praskliny...vysmrkávat.. divnou tmavězelenou špínu, jakoby hnis a mě se zdá,

že mluví..

„SfffFfffTŘŘřeL FfrrSSSSsseO! HfrrrLrrrAVyyyYCHSsSsss..“

„Di do hajzlu!!!“ zakřičím a vrhnu se na ni.

Mlátím do ní pěstí, kopu do ní, ona na mně prská a frká svůj hlen, dostávám se do stavu absolutní zuřivosti, ječím: „NECHTE MĚ BEJT

UŽ MĚ KURVA NECHTE BEJT DO HAJZLU!!!! ZMRDI HNUSNÝ!!“ Třískám do ní jakkoli, čímkoli, rudne mi zrak.. „ ZMRDI ZMRDI UŽ

NECHCI NEEE!“ Chytím jeden odlouplý plát oběma rukama, zapřu se nohou a vší silou zuřivě trhám. Flusne to na mě opravdu velkej

kus toho slizu, fuj, studenej hnus, zařvu nejvíc jak umím, ale než stihnu trhnout, něco třeskne a obrovská rána mě odmrští několik metrů

daleko.

Prostoupen bolestí, zamžourám proti slunci. V ohňostroji tmavejch skvrn na nebi jakoby lítali ptáci. Divný..divný ornamenty.. Padají dolů.

Jedna se mi rozpleskne o obličej, rozstříkne se, oslepí mne. Teplá, skoro horká kaše s kousky.. Fuj to je smrad! A už to pleská všude

okolo a znovu a znovu na mne. Hovna!

Sou to sračky a padají dolů! Ó! NE! co to sakra.. Ztěžka se posadím, rukávem košile protřu oční důlky. Země přede mnou je protržená,

tryská to z ní ven. Gejzír hoven! Až teď si uvědomím jaký strašný hluk to dělá. Bolí v uších, v hlavě, piští, vřeští, štěká, ryčí, vříská...stříká to

ven a padá zpět na palouček, namouduši!! Plácek je již pokryt souvislou vrstvou průjmu a hoven, to není normální, ale musim něco

dělat! Hystericky křičím, skoro se neovládám, ne ..neovládám se! Probouzí se ve mně to zvíře, to zvíře... chce přežít! Trhavými pohyby se

plazím pryč, pryč, pryč.. Prsty se zarývají do pevné zeminy pod tim hnusem, deru se někam..hlavně pryč! Něco se pořád děje, míhá se

mi před očima.. Praskne mi hlava. Praskne mi určitě mi praskne hlava, nejde to! To nejde vydržet.. Ani nevím. Řekl to nahlas? Když jsem

prorazil k vědomí, přišla slabost, taková slabost! A já usnul ještě dřív, než jsem dopadl tváří do výkalů.

 

Začalo to svěděním. Hrozný svědění u lopatek, tam na tom místě, kam se skoro nedá dosáhnout z žádné pozice. Sedím s roztaženýma

nohama a objímám se ve snaze to místo poškrábat. Strhnu si košili, a jde to. Nahmatám to, nějaké divné, ta kůže..je divná, hrubá a na

dotyk bolí. Svědí to víc a víc, ale zastavim se, není přece dobrý tyhle věci škrabat a dráždit, to ví i každý děcko, jo, to teda jo, musim to

nechat bejt. Svět se pomalu deformuje jakoby podle spirály, je mi z toho blbě a za chvilku je zase všechno..jak má bejt..asi. Snažim se

myslet na něco jinýho než na svoje ramena. Občas se mi rozostřuje vidění.. hm.. Ještě mi píská v uších, vzpomenu si na třesk. Divný

jsem čistej..košile i kalhoty.. kalhoty...rozšiřuje se po nich tmavá skvrna. Pochcal sem se. „Nee„ vydere se ze mě zakňučení.. „Nechci.. já

nechci..“ Není to normání..štkám, tohle už není normální, nechová..nechová..takhle se zdravej mozek nechová... neartikulovaně kňučím,

je mi zle. Nedá se to vydržet. Popadne mě záchvat agrese, ruce vystřelí k lopatkám a drásají tu hrubou kůži, bolí to, bolí to tak moc a čim

dál víc. A píchá. A řeže! Když přestanu drbat, tak to začne svědit tak strašně! Horší než bolest!! Je to.. NECHCI UŽ!! V křeči mi to

prostupuje slabinami, mandlemi, dusí mě, zahekám, kašlu. Jako by mne řezali ostnatým drátem.... Oči pevně zavřené, zarývám nehty do

kůže, trhám ji, několik zubů praskne, hlasivky se zmítají v bezhlesém křiku. Nevnímám nic než bolest a......a …

Světlo přímo přede mnou.

Otevírám oči. Vidím ji. Vzpomínky se pomalu oběvují... Ivone. Jedna z nich. Sedí v polokleče, vítr si pohrává s jejími vlasy i volnými šaty,

celá svítí, modrobílým světlem. Ano, nejspíš je krásná. Chce se mi blít. Obtížně se vysápu do kleku, třesouc se zvednu hlavu a podívám

se jí do očí.

„Co tu...“, říhnu.. chci pokračovat, ale nezdaří se. Ze žaludku vyjede nažloutlá kaše, potřísní dříve odhozenou košili.. opřu se rukou o

zem a dořeknu.. „Co tu ..děláš..“

Usměje se.. „Jsem tu, abych ti nabídla odpuštění. Dáváme ti ještě jednu možnost napravit se, vrátit se k nám. Uniknout od věčného

utrpení! Je to tak jednoduché, už tě nebude nic bolet, uvidíš....“

Vstane, obchází poblitou košili a zezadu mne láskyplně obejme.

Ten dotyk.. je mi odporný.. stejně jako oni všichni.. do jednoho dokonalí.. krásní, perfektní..

„Nenávidim vás! Nenávidim vás všechny!“ zakřičím a z posledních sil se oženu loktem dozadu. Udeřil jsem ji na spánek, až to zadunělo.

Její vystrašené a hněvivé zakvičení přebilo i bolest z prudkého pohybu.. Ústa se mi zkřivila do kyselého úsměvu. Má vlastní rána

vychýlila zesláblé tělo z rovnováhy a můj škleb plesknul přímo do pozvracené košile. Něco ječela, s takovou nenávistí.. Ta chvíle jiskřila

svým vlastním kouzlem, vzpomínky mě objímaly, hrály si se mnou, drtily mne v náručí a v momentu mne vyplivly přímo pod ruce mé

drahé Ivone, která se mstou v očích přiklekla k mému ležícímu tělu. Andělé mají velkou sílu. Obzvlášť když chtějí ublížit. Její ruce se

vnořily do ran v ramenou zachytily mne za kosti mých bývalých křídel..mé tělo se prohlo v agónii a ona mne zvedla nad sebe.

„Tak ty nevděčnej hajzle, zařídim, abys to měl hrozný, NEJHORŠÍ ZE VŠECH!“

Píča stihnul jsem si ještě pomyslet, než trhla mým třesoucím se tělem a zalomila kosti přímo v těle.

Dopadl jsem na zem. Tělo sebou škubalo v naprosto nesmyslných kreacích, mysl vzlykala a najednou jsem si vzpoměl na ta tři slova :

SfffFfffTŘŘřeL FfrrSSSSsseO! HfrrrLrrrAVyyyYCHSsSsss....

Tohle tělo přece mělo za páskem..

Postavila ne nade mne.. úlomky kostí jako dvě dýky, hodlala pokračovat v mučení.

Nenávidím je. Všechny do jednoho. Dává mi to tu jedinou sílu co ještě mám. Šátrám rukou u pasu.. Ivone se ke mně skloní..zabodne

jednu z kostí do mé nohy a trhne. Zařvu bolestí, ale to už mám revolver v ruce, hlaveň strkám do úst.

Co.... TY!“ zakřičí …....

Vystřelil jsem.

Třikrát..


1 názor

DaNdÝ
19. 03. 2010
Dát tip
jojo, je to tak a je to nový. a - autentický.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru