První jarní den

Jednadvacátýho března

zrovna je to dneska osm let

skrz halu hlavní budovy

viděla jsem od vchodu kostel secesní

(stokrát pak poznala,

že vždycky byl zamčenej)

trávník před ním, záhony okolo

keře do ztracena od obzoru k obzoru

cesty, který se v dálce nesbíhají,

to ty blázincový  nikdy

hned  první doleva a třetí pavilon

Nad vchodem nápis ARTETERAPIE

platí jen pro přízemí ale

v prvním patře Martin Hollý, doktůrek

vlídně mě vítá, když Lenka žaluje

„Teta už byla na římse,

tak ji raděj vezu“

šest fialovejch xanaxů nabízí do začátku

ďobu je zdráhavě

jak sebevražednej brkoslav

vraní oko čtyřlistý

Za pět minut je veselo

Kafe mi vaří Zdena, ještě z ní voní fet

nakysle, jak když nablije

ale žbrndu umí královskou

a Čenda, cikánek

Vincenc jako van Gogh křtěnej

z naříznutýho ucha krvácí smířeně do ručníku

erárního

podává mi ho jak brečím,

ale to já smíchem a na celý kolo

žena mu do rodnýho Vietnamu zdrhla

i s holčičkou

to se dá přežít

jen s jediným uchem, i toho je dost

Jo, když je řeč o kole,

na něm jezdí Karel Nešpor

(i po schodech v pětatřicítce)

básník a věrnej žák zmotanejch mozků

svejch oveček bludnejch

vychrtlýmu jak Gándhí

taky pěkně šplouchá na maják

„Martine, pojď ven“,

 šéfíka našeho do okna láká

„povím ti o pěti pravidlech ašrámu,

těch k přežití“

Jo, šrámy, ty máme na duši

nejvíc my dvě co samy jsme v pokoji pro šest

pak, že je tu nabito……..

„Bohnice u pacientů neuspěly“

je dnes v Mladý frontě dnes

(no dnes, vždyť říkám)

že se nestydíte takhle si cintat pentli

nebo jste nikdy nebyli v krizovým centru,

kde uměj i střeva co upadnou při harakiri

na svý místo vrátit

V kavárně s gázovejma skřetama pod stropem

ožívají mrtvoly, cpou se polárkáčem

všichni se sejdeme

v chráněným bydlení

slibujeme si,

ale to by byl život až moc přeslazenej

Martine, řediteli s koutkama svěšenejma melancholicky

jako Jeanne Moreau, když šoustala v tý vaně

(děti nechala starýmu, no, jak se to menovalo?)

chtěla jsem jen říct

Děkuju